(18.40 hodin)
(pokračuje Vilímec)
Stalo se totiž to, že ještě donedávna jsme byli přece všichni bombardováni podobnými a zjevně účelově šířenými maily z pera různých zástupců ekologických organizací a především Hnutí Duha, které je svými aktivitami na Šumavě proslulé. Teď ale od toho třetího čtení a především od toho zamítnutí senátního návrhu se konečně začali také ve větším počtu ozývat lidé z druhého břehu. Ti, kteří skutečně na Šumavě bydlí, kteří tam pracují a nesou také v osobách starostů politickou zodpovědnost za udržitelný rozvoj jejich obcí.
Vcelku je pochopitelné, že mnozí z těchto pisatelů mají obavy z toho, co je v případě přijetí vládního návrhu zákona o národních parcích čeká. Možná se ozvali pozdě, určitě se ozvali pozdě. Jenže tihle lidé nejsou aktivisté, nemají takové možnosti, nemají takové zázemí ani peníze, které mají nevládní organizace. Nečerpají dotace, ze kterých by si zaplatili mediální trénink, naučili se psát tiskové zprávy a pracovat umně se sociálními médii. Neumějí a nejsou zvyklí psát dopisy poslancům a senátorům, a vytvářet tak tlak na zákonodárce. Nemají to zapotřebí, nebo alespoň to doposud neměli. Přesto a proto bychom je měli vnímat stejně silně, a spíš mnohem silněji než dosavadní nátlakové skupiny, jejichž zájmem je mj. také i dále čerpat peníze na všemožné projekty a výzkumy, jako by snad Šumava byla jejich privátní laboratoří.
Nebudu zde citovat tolik autorit, přesto bych k doplnění obrázku také ocitoval vyjádření emeritního profesora Mendelovy univerzity v Brně pana profesora Radomíra Mrkvy. Ten upozorňuje na fakt, že zákon si sice klade ambiciózní cíl vytvoření divočiny s původními druhy stromů, ale jaksi neřeší cestu, kterou se k takovému cíli dojde. A bude to cesta hodně trnitá. Cituji z jeho slov. Návratu klíčových druhů stromů se jednoduše dosáhne ve vysokohorském prostředí, ale v lesnatých územích nižších poloh není přírodní síla, která by sem vrátila buk a jedli. Absentující dřeviny s těžkými nelétavými semeny prostě samy nepřikráčejí, takže bez lidské intervence se nelze obejít. Nic na tom nemění námitka, že takový postup není z pohledu vytváření divočiny ideologicky čistý. Cílem přece není ideologie, ale původní les. Vrátíme-li se na Šumavu, vytyčený cíl představuje obnovit původní jedlobukové lesy se smrkem na více než 70% ploše lesů. Jde o počin v Evropě naprosto jedinečný a hodný obdivu, který je ovšem také náročný, bude vyžadovat řadu kvalifikovaných opatření vedených kvalifikovanými lidmi a čas. Původní přeměna na smrkový les trvala lidem několik staletí, a proto nemůže být překvapivé, že nápravu nelze zjednat během několika roků, ale musí trvat minimálně několik desetiletí. O tom se ale v dalších paragrafech předkládaného zákona naprosto nic nedozvíme. Navrhovatel se prostě plněním vytyčeného cíle nezabývá.
Pan profesor se podivuje i nad plánem postupného rozšiřování bezzásahových zón. Doslova píše: Také není jasné, proč ta tendence rychle rozšiřovat přírodní zónu, a tím i tzv. bezzásahové území, když obnova přirozené podoby Národního parku Šumavy zatím není zpracována ani na papíře, a je jisté, že bez lidské aktivity to nepůjde. Ano, na Šumavě se ostrůvkovitě vyskytují na vrcholech přirozené smrčiny, ale to území činí jen asi 13 % výměry a nelze ho rozšiřovat, protože prostě smrk v této podobě přirozeně rostl jen tam.
Nechci citovat další odstavce, nevím, jestli to pan ministr poslouchá, nebo neposlouchá, další odstavce z vyjádření pana emeritního profesora. Přestože jsem ocitoval jeho názor, pan kolega Zahradník ocitoval další názory, tak jsem si vědom, že tyto názory nemusí být ty jedině správné. Cituji je ale záměrně. Správné totiž nemusejí být ani názory těch, kteří kritizovaný návrh zákona psali nebo jej podporují. Cituji je, abychom si uvědomili, že ani na základních otázkách se tzv. odborníci neshodnou. O mnoha věcech se hádají, na mnoho témat dávají různé pohledy. A podle mého soudu Poslanecká sněmovna tu není od toho, aby tento spor prosoudila. Měla by být ale schopná pohlídat, že se nepřijme zákon, který jde takříkajíc na ruku jen jedné straně.
Vážené kolegyně a kolegové, jako dlouholetému komunálnímu politikovi mně možná úplně nejvíc vadí naprosto bezdůvodné oslabení pozice samospráv obcí, které se na území šumavského národního parku nacházejí. Zatímco návrh Senátu ponechával obcím rozumné stávající kompetence, podle sněmovní verze zůstávají v podstatě rukojmím momentálního vedení národního parku. Senát přitom ve svých návrzích pouze respektoval práva obcí na udržitelný rozvoj a ponechával, nikoli rozšiřoval nebo přidával, obcím možnosti, jak v součinnosti s vedením národního parku ovlivnit život na svém území. Podle všeho šlo o úpravu téměř doslova převzatou z právní úpravy sousedního bavorského parku.
Šumava jako spojnice mezi Českem a Bavorskem je unikátní svou historií. Do jejího života tvrdě zasáhla válka a po ní přišli komunisté, kteří ji na dlouhou dobu zavřeli. Po roce 1989 se sem pomalu začal život vracet. Příkladem nám mohl být i třeba Bavorský les, kde se turisté dostanou po vyznačených cestách až k hranicím, teď je tam dokonce 70 % bezzásahové plochy. Je smutné, že po 20 letech, nebo ještě po více letech se opět uchylujeme k nějakým experimentům, které skutečně mohou Šumavu a dosavadní vývoj poškodit.
Já bych chtěl ocitovat - nebudu teď citovat už další autority, vím, že je tady určitá netrpělivost, nervozita, mnozí kolegové se mě ptali, jak dlouho budu mluvit, jestli budeme mluvit do devíti hodin, můžu mluvit do sedmi hodin. Odpovídal jsem, že budu mluvit přiměřeně dlouho, a to s ohledem na kontroverznost tohoto návrhu zákona. Chtěl bych ocitovat jeden z těch dopisů, který mi byl zaslán. Je to dopis občana, běžného, chcete-li, občana Šumavy, který mi zaslal a možná i dalším kolegům znění tohoto dopisu.
Dobrý den. Ve čtvrtek 4. dubna budete opět hlasovat o zákonu o národních parcích. Žiji na Šumavě více jak 40 let. Bydleli tu rodiče a žijí tady i mé děti. Mrzí mě, že se zapomíná na fakt, že k vyhlášení národního parku bylo třeba souhlasu místních obyvatel, a my byli pro. Po porážce totality a znovunabyté svobody, kdy opět nabyly na vážnosti místní samosprávy a občanské iniciativy, jsme tímto souhlasem chtěli naši krásnou přírodu a naše životy přiblížit k vyspělé západní civilizaci. Přáli jsme si moderní národní park, podobný námi navštěvovanému Bavorskému lesu. Cítili jsme hrdost sousedů, kteří vytvořili národní park hlavně z důvodu vylidňování pohraničí, přivedení do regionu více peněz a více turistů. To se jim také povedlo. Bohužel u nás to vnímám zcela jinak, zcela naopak. Přikládám to mladé demokracii a nepřátelskému vnímání ochrany přírody vůči lidem. Proto se většina obyvatel Šumavy přikláněla k pozměňovacímu návrhu z dílny senátorů, který byl podobný zákonu bavorskému, a je zajímavé, že v Bavorsku místní samosprávy mají právo veta, a přitom je tam 70 % bezzásahovosti. Klobouk dolů před stavem demokracie u našich sousedů. ***