(18.50 hodin)
(pokračuje Vilímec)
Bohužel u nás tento senátní návrh vyvolal něco, co se od revoluce nestalo. Kdo má jiný názor, je developer, asfaltér, betonář a tak podobně. Nositelé jediné pravdy už v minulosti byli a vždy to skončilo špatně. Proto vás prosím, abyste se ještě jednou zamysleli a podívali se na to věcně ve prospěch přírody a lidí, kteří tady bydlí. Jestliže patří park národu, nechápu, proč jsme zrovna my vyjmuti. Lidská práva a svoboda má platit i uprostřed krásné Šumavy. Nejsem tak naivní, abych nevěděl, že se přes Šumavu dělají politické kšefty, ale myslím si, že nemůžeme být lhostejní k zániku demokracie nás lidí na Šumavě. Předem děkuji za zvážení vašeho hlasování. Jiří Valečka. Tolik citace dopisu pana Valečky.
Dámy a pánové, na závěr bych chtěl ještě připomenout, že tuto sněmovní verzi zákona odmítli představitelé obou krajů, na jejichž území se Šumava rozprostírá, Plzeňského i Jihočeského. Připomínám, že v otázce Šumavy - byl jsem účasten jednání zastupitelstva Plzeňského kraje - šly stranou i stranické boje a na odmítnutí sněmovní verze zákona bylo mnoho hlasů. Jediná strana, která se zachovala konzistentně s tím, jak vystupuje zde v Poslanecké sněmovně, byla TOP 09. Tam skutečně ani jeden z těch tří zastupitelů v Plzeňském kraji nehlasoval pro. Jinak všechny další politické subjekty v zastupitelstvu byly buď silně většinově pro, anebo stoprocentně většinově. Včetně zastupitelů, drtivé většiny zastupitelů hnutí ANO.
Dámy a pánové, pokud tedy dnes svým hlasováním potvrdíte sněmovní verzi zákona, budete hlasovat proti vůli obou krajů, proti horní komoře Parlamentu, proti prezidentovi a proti šumavským obcím a především proti výrazné většině lidí, kteří na Šumavě bydlí. V případě Národního parku Šumava nebudeme schvalovat zákon pro Šumavu, ale spíš zákon proti obyvatelům Šumavy, proti Šumavě jako takové. Obávám, že pokud odsouhlasíte zákon, který je zde předložen, tak se žádné problémy nevyřeší, ale nové problémy se nastartují.
Prosím, vážené kolegyně a kolegové, zvažte ještě jednou své rozhodnutí. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Radek Vondráček: Já vám děkuji, pane poslanče. A další do rozpravy je přihlášen s doplněním svého příspěvku pan poslanec Zahradník, tímto prosím. Máte slovo, pane poslanče.
Poslanec Jan Zahradník: Děkuji vám, pane místopředsedo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, ono to nebude doplnění mého příspěvku. Já budu možná pokračovat z jiného soudku. Možná bych v tomto svém vystoupení chtěl připomenout některá významná tvrzení, která v souvislosti s ochranou přírody na Šumavě zazněla.
My jsme v loňském roce si připomněli 25. výročí založení toho parku. Tenkrát, jsou pamětníci, kteří vzpomínají na tu dobu, kteří si vybavují to, jak najednou s jakýmsi zmatkem, očekáváním, ne úplně jasnými představami, co dál s naší republikou, tady najednou padla do klína Šumava. Šumava, která, jak už jsem řekl, má za sebou staletá lidská osídlení, staletou historii jako lidského sídla. Byly tam desítky obcí, malých osad, velkých městeček. A najednou tam bylo 40 let zadrátované území, které pohraniční stráž hlídala před námi samými, abychom přes něj nemohli utíkat na Západ. Každý z nás, tehdy kluků, kteří jsme chodili na Šumavu, dobře ví, jak důsledně to dělali. Jak tu Šumavu dokázali protkat cestou asfaltových silniček, které měly za úkol přivést hlídku s gazíkem na místo zadržení narušitele v co nejkratší době, já nevím, do tří pěti minut, tak aby přijeli a nebohého muže, chlapce, dívku, prchající za svobodou přes železnou oponu, zase zpátky vrátili do reality, pokud možno do nějakého komunistického vězení. A tuhletu Šumavu oni se rozhodli chránit, vyhlásili národní park. Ten národní park vlastně vyhlásili na celém území české Šumavy.
Nyní vidíme, že to byla zřejmě chyba, že ten park je příliš veliký, že tak často připomínaní Bavoři, kteří mají národní park dávaný nám za vzor, to udělali jinak, na území třetinovém. Zatímco na území našeho parku jsou přímo intravilány obcí, v Bavorsku tomu tak není. Tam je situace trošku jiná. Přesto jsme stále konfrontováni s tím, jak dobře to Bavoři dělají. Někdy jsme dokonce omylem konfrontováni i s tím, jak to dobře dělají Rakušané, když jsou naše lesy porovnány s jejich. Lesy na rakouské straně z větší části patří hospodářským lesům kláštera Schlegel. Takže jsou to lesy, které nejsou lesy národního parku.
V tom procesu se vyjadřovali různí lidé. Já bych některé ty citáty chtěl připomenout. Třeba jeden z takových, řekněme, guru toho procesu divočiny, profesor Fanta, říkal: Nutno je zajistit strategii smíšených různověkých lesních porostů, jinak se budeme pohybovat v bludném kruhu. - Strategie smíšených různověkých lesních porostů. To už bohužel teď na Šumavě realizovat bude jen velmi těžko.
Jak takový les asi vypadal, říká Hřivnáčův průvodce po Šumavě vydaný 1883, v reprintu 2005. Prales, jako většina lesů v této krajině, sestává ze čtyř pětin jehličnatého a jedné pětiny listnatého stromoví. V první převládá smrk a jedle, z druhých buk. Smrk a jedle dosahují stáří i nad 400 let. Bývají až přes 52 metrů vysoké při průměru 100 až 150 cm. Buk pouze až 250 let. Bývá až 25 metrů vysoký při průměru až 56 cm. Porůznu vyskytují se i obři až pětisetletí i přes 60 metrů vysocí, mající až 3 metry v průměru. - Takto vypadaly ty bájné lesy. Takto vypadala divočina, kterou popisuje Hřivnáčů známý průvodce po Šumavě.
Další zajímavý citát, který bych chtěl tady zmínit, je citát pana Jana Kumpery - Dějiny západních Čech. Jako motto je tady uvedeno: Nejméně vhodné k osídlení byly pohraniční hory tvořené horskými bučinami a jehličnany, zejména jedlemi. Mírné klima dosáhlo svého optima teplot na konci 13. století. Mezi dlouhodobé důsledky 30leté války patří i změny etnických hranic v neprospěch českého obyvatelstva, neboť vylidněné české oblasti byly dosidlovány novými německými přistěhovalci.
Tady musím říct, že se vždycky ptám, jak zastánci divočiny a kompletní stoprocentní bezzásahovosti chtějí dosáhnout toho, že v těch vyšších partiích bude růst jedle, bude růst buk, když v té monokulturní genetické formaci není žádný předpoklad pro to, aby se tam ty sazenice uchytily. Pokud tomu nepomůžeme, pokud drobnými opatrnými zásahy nebudeme tyto stromy, jedle a buky, dosazovat, nebudou tam růst a bude to stále a znova se opakující smrkový les, jak říká profesor Mrkva ve svém článku, vlastně stále jakási sukcese. ***