(18.20 hodin)
(pokračuje Zahradník)
Naším třetím krokem tedy bude tvrzení, že kůrovec je symbolem frontálního útoku na elementární hodnoty naší civilizace. Tento útok je uskutečňován na subliminální nepřiznané úrovni vědomí. Kůrovec je pouze jeho vnější a zástupnou manifestací. Kůrovcová krize, která se projevuje už několik let, představuje další verzi krize legitimity v moci moderních demokracií, která začíná Francouzskou revolucí. Jak se v demokracii může uskutečnit vůle lidu, jestliže za něj neustále rozhodují jiní? Jak je např. možné, že o neřešení kůrovcové kalamity rozhodne ministr zastupující stranu, pro kterou se vyslovila doslova hrstka občanů? Události minulého roku - Kalina má na mysli rok 2011 - a jejich mediální obraz ukázaly, že faktické vyloučení veřejnosti není nahodilé. Jeden z článků na toto téma v Salonu Práva bez skrupulí přitakal tomu, co se dalo už léta vycítit. Levice lid ve skutečnosti nechce. Levice se lidu bojí. Jde o úskalí, které popisoval už Carl Schmitt, slavný právník a jeden z nejvlivnějších politických teoretiků 20. století: Každá demokracie naráží na problém identity, která nikdy není dopředu dána. Lid nikdy nemůže prosadit svůj zájem přímo. Jeho roli si uzurpují subjekty prosazující menšinové zájmy.
Zalíbení v kůrovcem napadeném lese však symbolizuje víc než jen nepřátelství vůči současné civilizaci, ať už jde o nepřátelství skutečné, nebo hrané. Současný politolog Giorgio Agamben poukazuje na rozdíl mezi holistickým výrazem pro život jako zoé a pojmem bios, jenž označuje lidský život redukovaný na biologické přežívání, jehož konečnou stanicí je koncentrační tábor, kde již jde opravdu o "holý život". Již Michel Foucault zdůrazňoval, že v dnešní době je v sázce právě život, a z toho vyplývá rozhodující úloha lékařsko-vědecké ideologie v moderním mocenském systému. V biologii přitom nelze definovat, co je život, zánik jedné jeho formy jen dává vznik jiné. Biologický život je vlastně odsvěcená forma holého života. Podle Marsilia z Padovy, přibližně 1275-1342, jednoho ze zakladatelů moderní tradice evropského politického myšlení, je ale obec či lidská společnost zřizována proto, aby svým občanům zajistila víc než jen holé přežití - viz jeho spis Defensor pacis, kde říká "civitatem… communitatem esse institutam propter vivere et bene vivere hominum in ea".
Podle filozofie hlásané těmi, kdo požadují obnovení divočiny na Šumavě, je naopak chaotický život o sobě dosazen na místo lidského života. Člověk a jeho hodnotový systém je znehodnocen. Není popřen jen jeden systém hodnot, ale vůbec sama možnost nějaký hodnotový model vytvořit. Nepozorovaně tu buď dochází k erozi elementárních hodnot, bez nichž už vůbec nejde mluvit o civilizaci, anebo - což bude pravděpodobnější - je to vše jen rétorickou hrou. Pak ale chtějme vědět, čí je to hra - čí je to hra - a komu prospívá. A komu prospívá. - To jsem schválně opakoval dvakrát. (V sále je trvale silný hluk.)
Čtvrtým krokem je konstatování, že útok na základní hodnoty evropské civilizace probíhá nelegitimním způsobem, a to především za pomoci médií, která vůli lidu nahrazují svým vlastním názorem. Právě na Šumavě se přitom jasně ukazuje potřeba holistického celostního přístupu k národnímu parku. Během debat uplynulého roku jsem byl opakovaně překvapen nihilismem, s jakým se někteří zastánci nezasahování dokázali vyjádřit o zcela reálném kulturním odkazu, který se na Šumavě nachází. Zaniklé sklářské osady by ovšem nikdy neměly zarůst nově vytvořeným pralesem, jistě nejen proto, že by to bylo v rozporu s mezinárodními úmluvami, k jejichž dodržování se Česká republika zavázala. K tématu národního parku mají mluvit archeologové, antropologové, historikové architektury a urbanismu. Mediální zjednodušení a celkové zploštění debaty zjevně zavinili a účelově na něm pracovali sami "(přírodo-)vědci", kteří zcela ignorují jakýkoli jiný než svůj vlastní, úzce specializovaný pohled. Šumavský národní park je ale samozřejmě sám o sobě ideou, která vznikla a vyvíjí se v určitém kulturním kontextu. Šumava jako taková představuje obrovský nerovnovážný systém. O plantážním pěstování smrků na dřevo si můžeme myslet cokoli, nemůžeme však tuto kapitolu z dějin Šumavy prostě škrtnout nebo tvářit se, že se "příroda postará". I neodborníkovi je zřejmé, že představa divočiny na Šumavě není z rozumového hlediska ničím jiným než snahou počkat, až se tu samovývojem znovu objeví medvěd brtník. Anebo to bude, jako v Yellowstonském parku, opravdu autochtonní Méďa Béďa? - Tady je tedy pointa toho názvu.
V této souvislosti se lze ptát: jak to, že žádní aktivisté neprotestovali, když se nedaleko od hranic Šumavského národního parku stavěla Marína Lipno? Znamená to, že z Maríny Lipno, případně dalších rezortů s nulovým vztahem ke krajině, se bude jezdit do uměle vytvořeného pralesa? Znovu se ukazuje, že kůrovcová kalamita je vlastně symbolem destrukce starého světa. Češi mají být přeprogramováni. V novém světě budou vládnout developeři, turisté a vědci obdaření granty. Část Šumavy se promění na turistické ghetto a zbytek se bude desítky let transformovat na prales. Ekologismus se tu jasně ukazuje jako rub konzumerismu.
Přistupme proto k pátému kroku a tím je výzva k možnému řešení. Česká republika by měla na svém území zachovávat vlastní zákon o ochraně přírody, jenž, nakolik to dobře chápu, s vytvářením umělé divočiny nepočítá. Jistě však nejde jen o dodržování práva. Za celým problémem se rýsují obrysy mnohem závažnějšího sporu a tím je otázka dalšího směřování našeho politického systému. Nesmíme dopustit, aby se turisté z oken masových rezortů dívali na místo pseudovědeckého experimentování, chráněné protiprávně organizovanými nátlakovými skupinami, které si nárokují nadřazenost nad jasně vyjádřeným stanoviskem obyvatel. Spíš by bylo možné začít uvažovat, zda pomalu nenastal čas opravdu předat moc do rukou lidu. Toto předání nemusí mít hned podobu referend. Možná by stačilo zajistit skutečnou nestrannost veřejných médií a dospět k meziskupinovém dialogu, který by pomohl znovu ustavit český politický národ jako myšlenkový horizont, v němž se odehrávají důležitá rozhodnutí. Budoucnost Šumavy neleží v dominanci jednoho názoru, ale ve slaďování různých zájmů. Pokud by k tomu nemělo dojít, pak bude třeba zvážit, do jaké míry může lid sám převzít zodpovědnost, která je mu dosud za sporných okolností upírána.
Dámy a pánové, tady je celá řada věcí, které, jakkoli to pan profesor Kalina psal někdy v roce 2012, velmi jasně popisují naši situaci. Mluví tady o tom, čí je to hra a komu hra prospívá. To je z nějakého odstavce tady na předchozí stránce. Opakoval jsem to. Zastánci zákona tvrdí, že to je hra šumavských developerů, majitelů pozemků, šumavských obyvatel, lidí, kteří na Šumavě žijí, i těch, kteří přišli po válce, generací, které si v žádném případě nechtějí Šumavu zabetonovat, udělat z ní lunaparky, jak jste tvrdili, nebo jak tvrdili vámi navedení lidé, co psali ty maily. To, že hlasujete takto výslovně politicky o jejich osudech, je velkým přezíráním toho, jakou pozici mají mít lidé. Je to vlastně pohrdání občany Šumavy. ***