(18.10 hodin)
(pokračuje Zahradník)
Pan profesor Čermák na závěr svého článku, který je uvedený ve sborníku Šumavské ozvěny na pozadí novelizace zákona o ochraně přírody a krajiny, které vydalo Hnutí Život, konstatuje, že prověřili na Ústavu Lesnické botaniky Mendelovy univerzity, který tady jsem už citoval, více než 15 druhů dřevin, samozřejmě i včetně jejich korun a parametrů kořenů. Došli k tomu, že dosavadní výsledky na 60 pokusných plochách v Evropě a USA shrnuli do více než 300 publikací. Čili mají obrovské množství dat, která ukazují, jak důležité je zachování živého lesa. Lesa, který není vykácený, lesa, který není uschlý působením nějakých katastrofických jevů, ale který žije, který je zelený. My na Šumavě bohužel zaznamenáváme, že princip bezzásahovosti vede k tomu, že les usychá, že klesá jeho schopnost být takovouto ať už zásobárnou vody, anebo tou vodní pumpou, tím pádem dochází k velikému narušení systému vodních vztahů v tomto našem území.
Šumava je veliké území, národní park má rozlohu 70 tis. hektarů, společně s chráněnou krajinnou oblastí je to 100 tis. hektarů. Ve srovnání s těmi obrovskými samostatně fungujícími lesními systémy je to ale málo, a proto bychom měli být v přístupu k tomuto území velmi, velmi opatrní.
Druhým článek, který vám chci tady ocitovat s nějakým komentářem, je článek pana Pavla Kaliny s názvem Kůrovec jako symbol aneb Méďa Béďa se vrací. To je název, který by mohl vzbuzovat pochybnosti o tom, kdo je tím autorem, jaké cíle má, jaké je jeho profesní zaměření. Tady můžu čtenáře, nebo tedy posluchače dneska, v tuhle chvíli, číst jsme to odmítli, nechtěli, tak posluchače (informovat). Pan prof. dr. Pavel Kalina, CSc., je historik umění a architektury, který učí na Fakultě architektury ČVUT v Praze, tedy vysoce seriózní vědec, který se má právo a myslím i možnost k této věci vyjádřit. Příspěvek pana profesora Kaliny je z roku 2012, je s jeho laskavým svolením tady uveden a myslím, že má hodně toho nám říci i v dnešní chvíli, v dnešní diskusi, diskusi nad zákonem o Národním parku Šumava, tedy diskusi nad zákonem o Šumavě, který rozhodne o její budoucnosti, o jejím životě či smrti.
Pan profesor Kalina ve svém článku píše: V posledních letech bylo o Šumavě napsáno mnohé. V mém příspěvku bych se rád vrátil ke kořenům. Zkusme si položit otázku, co vlastně je národní park, kdy tato myšlenka v rámci euroamerické civilizace vznikla a jaký byl její obsah. Teprve po zodpovězení těchto základních otázek se budeme moci podívat na současné problémy Šumavy z jistého odstupu. Jak "národní" tedy je národní park? A vůbec - co tento pojem vlastně znamená? Vůbec nejstarším "národním parkem" na světě je Yellowstonský národní park ustanovený 1. března roku 1872 v Montaně. Tedy nikoliv na území staré Evropy, což na první pohled vypadá paradoxně.
Tady připomínám, že jsem při projednávání senátní vratky toho zákona v tento den, 1. března, tuto skutečnost připomínal. Tu skutečnost, že jsme zde ve stejný den, kdy byl založen Yellowstonský národní park.
Národní parky Spojených států měly logicky sloužit především sebeporozumění mladého národa. Takové tvrzení logicky předpokládá smysluplnost pojmu národ. Lze jej samozřejmě definovat různě. Vyjdu z toho, že národ je především horizontem pro dialog. Národ je organickým celkem. Současná fragmentace společnosti vede k tomu, že už nikdo s nikým nediskutuje. Vůbec není náhodou, že slova jako národní jsou vylučována z "politicky korektního" diskurzu v této zemi. Vazba na národ totiž zahrnuje nejen racionální, ale také emoční a intuitivní spojení s celkem, jenž přesahuje ego jednotlivce. Nic není vzdálenější současnému narcismu, jenž se projevuje jednoznačným upřednostněním individuálních zájmů.
Učinili jsme tedy první krok - podívali jsme se na národní park jako na něco bytostně spjatého s historicky uchopitelným pojetím národa. Nyní udělejme druhý krok - ptejme se, zda je pojem národního parku vázán na české analytické "vědecké" myšlení o světě, nebo zda se nějakým způsobem vztahuje i k našemu estetickému či obrazovému vnímání.
Na první pohled je patrné, že myšlenka národního parku byla od začátku vázána na obrazové vnímání. Ne na čistě objektivní "výzkum". Tato myšlenka se mimochodem poprvé objevuje nikoli u přírodovědců, kteří ji ovšem záhy převezmou a rozvinou, ale u básníků, jako byl William Wordsworth, a malířů jako George Catlin. Samotný vznik Yellowstonského národního parku ovlivnily dobové možnosti vizualizace, zejména obrazy Thomase Morana nazývaného někdy "otec systému národních parků". V jedné ze svých klíčových maleb Moran zachytil yellowstonský Velký kaňon - který je zde uveden na obrázku 1, vy si jej můžete najít pak na stránce 18 - jako nedotčené dílo Boží. Obraz vznikl během Haydenovy výpravy v roce 1871, k níž se Moran coby ilustrátor měsíčníku Scribner´s Monthly připojil. Vystavení monumentálního plátna v Clinton Hall v New Yorku o rok později přispělo k prohlášení celé oblasti za národní park. Moran tedy vůči společnosti vystupoval jako facilitátor uplatnění různých společenských zájmů, které se nemusely překrývat, ale mohly dospět ke konsenzuálnímu řešení, což vcelku odpovídá roli umělce v předmoderní společnosti.
Kromě Moranových obrazů však mohou existovat i zcela protikladné vize přírody založené na výrazně individuálním a individualistickém přístupu, jenž je příznačný pro moderní umění. Pěkným příkladem je Umírající les Josefa Váchala uvedený na str. 18 na obrázku č. 2, zachycující nepochybně část lesa zasaženou kůrovcem. Jeho autor se Šumavou zabýval dlouhodobě a věnoval jí nejen řadu obrazů, ale také nemálo textů, které se vyznačují silnou láskou k přírodě a místy neméně silnou averzí k jejím obyvatelům a návštěvníkům. Destrukce lesa je jakoby vizuální paralelou Váchalových misantropických komentářů k tehdejší podobě Šumavy a světa. Přiznaná nebo nepřiznaná radost z destrukce lesa je založena na představě, že já jako zaznamenávající subjekt jsem pravý člověk. Nejsem tu jenom jako turista. "Turisté" jsou ti druzí. - Tady Kalina převypráví Váchalovy myšlenky.
A pokračuji ve čtení už přímo od Kaliny: Jestliže Váchal odvozoval svou jinakost od toho, že sám sebe definoval jako umělce, současní destruktoři sami sebe definují jako vědce. Pojem "národního" parku v takovémto uvažování samozřejmě ztrácí smysl, protože žádný národ jako referenční rámec již neexistuje. V období mezi světovými válkami by to ještě muselo znít jako zhola nemožná utopie. Jak ale právě v této době napsal Nikolaj Berďajev, právě utopie jsou uskutečnitelné, jsou uskutečnitelnější víc než zdánlivě věcné cíle "reálné politiky". ***