(18.00 hodin)
(pokračuje Zahradník)
Nyní je zde nová šance. Je zde šance tento zákon podržet. Dát ještě Šumavě šanci. A souhlasím s tím, co říkal kolega Klán, že Šumava je natolik specifický národní park, natolik specifické území, jiné než ty ostatní parky, rozlohou, osídlením, charakterem, historií, že by si zasloužila svůj vlastní zákon.
Já jsem se pokoušel dát šanci kolegyním, kolegům se seznámit s těmi názory. Minule jste dostali brožuru, kterou připravil Svaz šumavských obcí, kterou připravily šumavské obce a jejich představitelé. Dneska máme jinou brožuru, opět bohužel čas na její prostudování byl v hlasování zamítnut. Já bych rád aspoň s některými důležitými články z té brožury vás seznámil. Tady mám dva takové články, které bych rád tady s nějakým komentářem vám přečetl a seznámil vás s nimi. Každý se týká jiného postoje k tomu problému.
První článek je článek pana profesora Čermáka z Ústavu lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie z Mendelovy univerzity v Brně. Druhý článek potom je článek pana profesora Kaliny. Ten se zase týká, tak jak napovídá vědecké zaměření profesora Kaliny jako historika umění a architektury, tímto postojem, řekněme, humanitního vědce.
Pan profesor Čermák na úvod svého článku zmiňuje radost nad tím, že před několika týdny v Paříži se shromáždili reprezentanti různých států a společně se dohodli na postupu, jak minimalizovat problémy související s globálním oteplováním. Tady podotýkám, že pan profesor psal svůj článek zřejmě začátkem roku 2016, tedy krátce poté, kdy v Paříži proběhla ta gigantická desetitisícová schůze, na které byla přijata Pařížská dohoda. Pan profesor ji zatím nečetl, ale soudí podle sdělení v rozhlase a v televizi a říká, že výsledná zpráva nepřinesla příliš nového a všeobecně že tyto důležité otázky účastníci hodnotili velmi jednostranně, pouze z hlediska celosvětové kontroly CO2. Například nezaslechl nikde zmínku o možném vlivu uvolňování obrovského množství metanu - tedy plynu účinnějšího ve vytváření skleníkového efektu, než je oxid uhličitý - z mořem zatopených nedohledných bažin na severním pobřeží Asie či Ruska a Kanady. Rovněž nezaslechl, že by se někdo zmínil o úloze vody a mimořádném významu jejích skupenských změn a funkci lesa v kontinentálním měřítku.
Na souvislost lesa a srážek upozornil již v roce 1492 mořeplavec Kryštof Kolumbus, říká pan profesor. Do deníku si tento mořeplavec poznamenal, že když připluli k málo obydleným, ale lesnatým pobřežím nebo ostrovům, pršelo tam téměř každou hodinu. Když se tam rozvinula civilizace a lesy byly vykáceny, nestalo se téměř nic. Jen přestalo pršet nebo se množství srážek i výskyt mlh podstatně snížil. Historie nás učí, že všechny velké antické civilizace, ať již v Africe, Asii či Americe, které si zničily lesy až na úroveň pouští a vysušily si krajinu, zanikly.
Na tyto skutečnosti se zaměřila skupina vědců z Ústavu nukleární fyziky z jeho klimatologického oddělení v Petrohradě, ke kterým se přidali fyzici z Ameriky, Španělska, Německa a dalších zemí. Studovali globální model rozložení dešťových srážek a zjistili, že na nad kontinenty pokrytými pouští, poli nebo nízkým rostlinstvem srážky klesají exponenciálně od pobřeží na vzdálenost několika set kilometrů. Pokud je ale kontinent pokryt vzrostlým lesem, srážky neklesají, naopak mírně stoupají na vzdálenosti hodně přes 3 000 kilometrů. Čili tady pan profesor i na grafech dokladuje význam zalesněného povrchu území vzhledem tedy k intenzitě a kvalitě srážek.
Pan profesor se dále zmiňuje o tom, že voda v oceánu i rostlinstvo na kontinentech je zahříváno sluneční radiací, a pokud ho nepřikryje sníh či led, odpařuje se velké množství vody. Stejně tak se odpařuje voda z povrchu listů - teď tady uvádí kvantitativní popis olistění jako i listnatých, tak jehličnatých stromů a dává je do souvislosti s odparnou plochou listoví u jehličnanů listnáčů. A konstatuje na závěr svých úvah, které tady nebudu konkrétně nějak číst, že především les jako rostlinné společenstvo s velkou a výškově rozrůzněnou listovou plochou podmiňuje vznik teplotních gradientů. A toto je v této situaci, toto je v situaci vláhy, vlhkosti, vody v atmosféře, tedy biosféře, to nejdůležitější. Aby les mohl bez cílených vnějších intervencí ve všech směrech existovat, musí být dostatečně velký. To je zajímavá informace a pan profesor Čermák ji dokládá zjištěním fyziků, kterým vyšla minimální hodnota rozlohy lesa pro boreální oblasti v řádu 1 000 krát 1 000 kilometrů, což je, jak už jsem řekl, možné v těch velikých územích Asie, případně Severní Ameriky, kde samozřejmě takovéto lesy mohou žít svým vlastním životem, mohou přečkat různé katastrofické, klimatické, já nevím, požáry atd. a vyvíjet se stále jako lesní celky. U menších lesních celků je to složitější, přesto tady je možno říci, že menší lesní celky se něčím celkem přidržují, ovšem bohužel bez kontaktu nemohou trvale existovat samostatně.
Rozhodující je, že při skupenské změně dochází k mimořádně velkým změnám objemu vody. Čili když se litr kapalné vody vypaří, objem se téměř ztisícinásobí, bude 1 250 litrů. Stoupá tento objem, ten je teplejší než okolní atmosféra, což je známý jev, a sráží se v podobě opět kapaliny, čili se opět mění jeho objem, dochází k tlakovým změnám. Tato biopumpa tedy funguje vlastně jako zdroj kinetické energie pro pohyb deštěm nasáklých mraků, přenáší je z jedné části kontinentu na druhou a samozřejmě v tom lesy hrají nezastupitelnou roli. Je-li mechanismus biopumpy narušen, říká pan profesor Čermák, např. v důsledku masového vykácení nebo odumření lesa, proud vlhkého vzduchu z oceánu přestává fungovat a kontinent začíná vysychat. Pokud se chceme dostat od úrovně kontinentů, od těch velkých rozloh na úroveň rozměrů naší krajiny a našich lesních celků, a mohli je podobně kvantitativně hodnotit, je třeba potřebné terénní a fyzikální parametry kvantifikovat a modelovat následně patřičným matematickým aparátem. Tyto nástroje již máme k dispozici. Také je k dispozici celá řada parametrů, které umožňují zkoumat a predikovat, jaké důsledky mohou mít takovéto fatální zásahy do lesních struktur pro vodní hospodářství v lesích. ***