(12.30 hodin)
(pokračuje Zahradník)
Nováček dále píše, že omezení nárůstu globální teploty pod 2 °C - já podotýkám, pokud má smysl a pokud může zlepšit světovou globální klimatologickou situaci - není podle Nováčka nemožné, určitě ale nebude bezbolestné a výrazně nás, tedy lidstvo, v našich konzumních nárocích omezí. A k tomu já dodávám, že o tomto se nikde v Pařížské dohodě nepíše a ani česká vláda, která ji již schválila, ani pan ministr životního prostředí, který ji podepsal, nám neříkají, neříkají občanům ve volebním roce, že k tomu, aby se dohoda naplnila, tak za 20 let, nebo dokonce už za 10 let nebude možné získávat energii spalováním jakýchkoli organických látek, tedy tím škodlivým, emise tvořícím způsobem. A neříkají lidem, že to bude znamenat obrovské změny v jejich životním stylu, a to nemluvím o konkurenceschopnosti našeho průmyslu.
Tady patří, myslím, položit otázku, jestli to, čím se teď zabýváme, je politika, jestli to není pouhý střet dvou vědeckých hypotéz, jedné, která má díky médiím obrovskou podporu vědců, možná, ale určitě ekologů, určitě ekologických aktivistů celého světa, tedy ta teze o antropologickém původu globální klimatické změny, anebo je to střet této ideologické platformy s vědci, kteří jsou střízlivější, kteří zpochybňují mainstream toho klimatického alarmismu. A já musím říct, že to je jednoznačně politika. Je to dokonce ideologie.
Autoři totiž těch nápadů, jednak těch nápadů samotných a jednak návrhů na jejich řešení, od nás chtějí peníze. Chtějí obrovské množství peněz ze státního rozpočtu zemí. Já nevím, můžeme si vzít příklad. U nás stojí podpora obnovitelných zdrojů 44 mld. ročně. Musíme dávat na domy štítky s energetickým hodnocením. Musíme do automobilových paliv přimíchávat biosložky. Teď momentálně se chystáme učinit v budoucích dvou desetiletích konec s tepelnou energetikou. Kdo bude vytápět naše sídliště, která jsou napojena na teplárny využívající hnědé uhlí, a tak dále a tomu podobně.
Pařížská dohoda v sobě obsahuje závazek České republiky, mj. závazky podílet se na tzv. varšavském mezinárodním mechanismu pro ztráty a nehody, for lost and damages. V principu jde o to, že prostřednictvím pojištění či jiných finančních mechanismů bude Česká republika hradit ztráty a škody, které budou posouzeny jako vzniklé v důsledku změny klimatu a ke kterým došlo v jiných částech, v jiných státech světa. Přitom míru, v jaké se Česká republika bude podílet na těchto škodách, jakož i rozsah a finanční vyjádření těchto škod bude určovat zmíněná instituce, a to na základě pravidel určených konferencí dohody, tedy opět mezinárodní organizace. Za výše uvedené škody, je třeba zdůraznit, budou považovány hurikány, záplavy a podobné meteorologické jevy, které lze snad pojistit, ale také tzv. nepojistitelné jevy, jako jsou třeba ztráty a škody způsobené zvyšováním hladiny moře a dále apod.
Přitom ten varšavský mezinárodní mechanismus výslovně uvádí, že předmětem kompenzace mají být i tzv. ekonomicky nevyčíslitelné škody. Čili tou ratifikací, ke které se tady Sněmovna chystá, bude Česká republika souhlasit a ponese odpovědnost za finanční kompenzaci škod vzniklých v důsledku přírodních katastrof na území jiných států samotným těmto státům nebo jejich obyvatelům, a to způsobem nedefinovaným a bez definovaného postupu, jak tyto škody budou vyčíslovány. O kompenzaci a vyčíslení pak bude rozhodovat mezinárodní orgán.
A tady si poprvé kladu otázku: Je tento postup konformní s Ústavu ČR? Nejde o přenesení pravomoci orgánu republiky na mezinárodní orgán? Je něco takového možné bez explicitně vyjádřeného souhlasu českých občanů, např. pomocí veřejného hlasování, pomocí referenda?
O tom, že v současné době jsme svědky globální ekonomické (klimatické?) změny, zřejmě není pochyb, ale my si musíme dávat otázku, zda myšlenka, že tuto změnu způsobili lidé svým životem na planetě, je správná. Klima se v čase samozřejmě nepřetržitě mění, mění se v dlouhých obdobích v řádu staletí, tisíciletí, a různé oscilace kolem dlouhodobých trendů si těžko umíme vysvětlit. Sice existují různé hypotézy vysvětlující dlouhodobější a poměrně trvalejší trendy, ale střednědobé, krátkodobé změny vysvětlit neumíme. A to právě zneužívají klimatičtí alarmisté, kteří nám vnucují doktrínu lidmi způsobeného globálního oteplování.
Otázka zní, co nás to všechno bude stát. Tady cituji z předkládací zprávy pro Sněmovnu, materiálu sněmovního tisku k Pařížské dohodě. Ten říká, z hlediska dopadů na státní rozpočet bude nutné počítat s povinným příspěvkem do rozpočtu dohody. Lze předpokládat, že se tento příspěvek bude pohybovat v přibližné výši jako u protokolu, tedy pro roky 2016 a 2017 je to částka 38 354 eur, konkrétní výše příspěvku pak bude stanovena na základě rozpočtu dohody, který bude přijat na prvním zasedání jejich smluvních stran. První zasedání se uskuteční, jakmile budou splněny podmínky pro její vstup v platnost podle čl. 21, a příspěvek pak bude hrazen z rozpočtové kapitoly 315.
To jsou určitě výdaje, které na mysli nemám. Tady mám na mysli oněch 100 mld., na jejichž krytí se bude ČR jako rozvinutý stát podílet. 100 mld. dolarů ročně se bude přerozdělovat od rozvinutých k rozvojovým státům. Není zde stanovena výše částky, která bude příslušet na ČR. Kdo bude tento podíl dojednávat? Bude to ČR, anebo jménem jejím a všech ostatních členských států Evropská komise? Bude tedy Evropská komise hlasovat i za ČR? Čímž tedy přeneseme naše práva na Evropskou unii? Pak ovšem vzniká zajímavá situace z hlediska Ústavy, a to za druhé zmiňuji ústavní problém. ČR pak na sebe ratifikací této dohody bere práva a povinnosti podle mezinárodního práva a vzhledem k tomu, že jde o mezinárodní smlouvu, tedy faktického práva a povinnosti vlády ČR, přenáší tím na EU výkon práv, sama ovšem si drží nadále naše povinnosti ty peníze najít a do daného fondu je transferovat. Takový postup zřejmě předpokládá povinnost vlády, postup podle čl. 10a Ústavy, a nelze se přitom odvolávat na souhlas se vstupem do EU daný referendem z roku 2004, protože práva a povinnosti vznikají ratifikací dohody samé, tedy řekněme, když k tomu tak dojde, v roce 2017.
Je možné si klást další a další otázky, o kolik pracovních míst přijde naše republika zánikem celého sektoru tepelné energetiky, kolik nás bude nadále stát podpora výstavby nových alternativních, tedy solárních a větrných elektráren, kolik bude stát dotování jejich provozu. Kolik - ale to se zatím nikdo neptá - budeme muset vynakládat na jejich ekologickou likvidaci, až skončí jejich životnost.
Orgány Poslanecké sněmovny se již k podobným problémům dlouhodobě vyjadřují. Mám na mysli opakovaná varovná usnesení výboru pro evropské záležitosti, také i hospodářského výboru k tzv. letnímu klimatickému balíčku a dalším, a teď v nedávné době vyjádření vlády a tripartity k tzv. antifosilnímu zákonu, který už byl hospodářským výborem odložen, a nyní tedy vlastně byl dán k ledu i rozhodnutím vlády, která po dohodě s tripartitou antifosilní zákon stahuje. V pondělí vystupoval v Událostech a komentářích v České televizi pan ministr Brabec a tuto skutečnost oznámil. ***