(12.20 hodin)
(pokračuje Zahradník)
Za řídící činitele pak je považována koncentrace CO2 a CA4 v atmosféře, přestože množství vodní páry je o jeden až dva řády vyšší. Tady konkrétně koncentrace CO2 a CA4 je 390, nebo tedy 1,8 v případě CA4 částic na milion, ppm, a podléhá přitom výkyvům. Koncentrace CO2 je v letním období na severní polokouli o 20 ppm nižší, což ukazuje na vliv vegetace, kdežto množství vodní páry ve vzduchu, vyjádřeno s pomocí objemové jednotky, je při teplotě 21 °C 22 400 ppm, tedy částic na milion, v případě teploty 40 °C již 62 200 ppm. Přitom se koncentrace vodní páry rychle mění jak v čase, tak v prostoru.
Autoři myšlenky o zásadním vlivu antropogenních emisí ze zdrojů opomíjejí vliv vodní páry a opomíjejí také nutnost vodní hospodářství na naší planetě daleko významněji a pozorněji sledovat.
Ještě se v této souvislosti chci zmínit o indikátoru průměrná globální teplota. Tento indikátor konference používá jako hlavní údaj. Přitom průměrná globální teplota je vypočítaná hodnota, jinak to není možné. Záleží to na vstupních datech a na metodách, kterými toho výsledku dosáhneme, a také na tom, jak efektivně interpretovat budeme toto jediné číslo. Bohužel ale tady autoři uvádějí, že tuto teplotu nelze brát jako hodnotu, která vypovídá o globálním klimatu a je možné s její pomocí charakterizovat otevřené systémy. Klima je tvořeno gradienty, tedy rozdílnými hodnotami různých meteorologických prvků, zejména tedy teploty a tlaku. V důsledku toho dochází k formování jevů, jako jsou bouře, tornáda, mořské proudy atd. Klima nelze podle autorů tohoto článku charakterizovat globálně, ale lokálně. A uvádějí zajímavý příklad dvou ekosystémů, pouště a tropického deštného lesa. Na poušti ve dne dosahují teploty řekněme 40 °C, v noci klesají k nule. V tropickém deštném pralese se přes den pohybují teploty kolem 25 °C, v noci klesnou na 15 °C. V obou případech dopočteme průměrnou hodnotu teploty v obou ekosystémech jako 20 °C. Uznáme ale, že klima je naprosto odlišné.
Já se nyní od toho článku vrátím k realitě, k projednávání v naší Sněmovně, kde pan zpravodaj dr. Böhnisch ve své úvodní řeči řekl: Dohoda ukládá smluvním stranám povinnost stanovit si vnitrostátně stanovené příspěvky ke snížení emisí a plnit je. Tyto národní příspěvky se mají každých pět let revidovat, s tím, že ten následující má být vyšší než předešlý. Doporučuje smluvním stranám zachovat zásobníky skleníkových plynů - myšleno například lesy - a provádět opatření s cílem snížit emise vyvolané odlesňováním a degradací lesů."
Tady prosím připomenu jenom jednu věc, jediné slovo, a to je Národní park Šumava, který jsme významně ovlivnili schválením novely zákona č. 114. Před deseti lety, dnes máme 19. ledna, zuřil orkán Kyrill, který má obrovské důsledky dodnes, 20 tisíc hektarů uschlého lesa a možnost dalšího usychání, bude-li platit námi schválený zákon.
Pan ministr Mládek tady slibuje, že zajistí, aby naše země měla konkurenceschopnost, a sděluje nám, že naše obavy z Pařížské dohody jsou liché. Jenom si musíme uvědomit, že pan ministr Mládek, byť je v tuto chvíli ještě ministrem, možná ještě několik měsíců, ale co bude po říjnu 2017, teprve rozhodnou voliči, kdežto tato dohoda je plánována na celé další před námi stojící století.
K tomuto nápadu plánovat něco na dobu téměř sto let bych se také chtěl kriticky vyjádřit. Jenom si zvažme takový myšlenkový příklad. Vezměme si rok 1906. To byla doba, kdy se svět i Evropa velmi dobře rozvíjely. Chceme-li znát nějaký důkaz, podívejme se kolem nás v našich městech krajských i okresních. Máme tam celou řadu budov, které byly postaveny v té době. Jsou to budovy škol, různých úřadů, nemocnic a další. Tyto budovy dodnes dominují těmto našim městům. Našim předkům se tehdy dařilo velmi dobře a také si mohli plánovat některé své vize do roku 2000. Také si mohli říci - teď se nám dobře daří, pojďme si tady naplánovat něco na sto let. Ti lidé se také mohli ptát, mohli si klást otázku, možná to někteří činili, co bude symbolem magického 20. století, které se tak lákavě před nimi tehdy rozevíralo. Co by to tak mohlo být? Letadlo, automobil umožňující revoluci v cestování, průmyslové linky umožňující výrobu jakýchkoliv prostředků, výrobků zlepšujících život lidí, nebo zase na druhé straně všeobecné volební právo, které tehdy frčelo, uplatňovat se v politice, vzdělání na vysokých školách například i pro ženy. To všechno mohly být potenciální symboly 20. století.
A co takovým symbolem opravdu je? Jaké to století bylo? Tady pro zajímavost mohu uvést - spisovatel Jiří Padevět, autor knihy Krvavé léto 1945 a dalších knih, v rozhovoru pro Lidové noviny z 3. ledna letošního roku říká, že když si zanalyzuje, jak se vyvíjelo 20. století, takovým symbolem podle něj je dobytčí vagon, tedy dopravní prostředek, kterým jedou lidé, kteří nikam jet nechtěli, kteří jsou někam vezeni. Je to zajímavé, možná trošku mezní přirovnání, ale vzpomeneme-li si na první světovou válku, vzpomeneme-li si na Stalinovy čistky a hladomory v Sovětském svazu, vzpomeneme-li si na holokaust, vzpomeneme-li si na další věci, kterými 20. století bylo zatížené, tak to není úplně od věci.
V Lidových novinách z téhož dne je ještě jeden článek, který se již konkrétně Pařížskou dohodou zabývá. Jeho autorem je vysokoškolský pedagog a ekolog Pavel Nováček. Mimo jiné v něm také cituje klimatologa Jamese Hansena, který považuje Pařížskou dohodu rovnou za podvod. Hansen říká: Jsou to bezcenná slova. Konference nepřinesla žádné činy, jen sliby. Závazky dohodnuté v Paříži nemají význam, pokud nebudeme ochotni začít zdaňovat emise skleníkových plynů, cituje pan prof. Nováček svého kolegu klimatologa Hansena. A prof. Nováček pak dále píše, a to už je pro nás velmi informativní, že kdybychom chtěli udržet nárůst globální teploty s 66procentní pravděpodobností pod 2 °C po danou dobu rámovanou druhou polovinou 21. století, tak můžeme vypouštět skleníkové plyny na dnešní úrovni ještě dvacet let. Kdybychom přijali ten ambicióznější požadavek, tedy držet nárůst teploty pod 1,5 °C, tak už jenom deset let. ***