(9.50 hodin)
(pokračuje Herman)
Já jsem od roku 1997 na základě deklarace, jejíž podpis příští rok už bude slavit 20. výročí, tak jsem byl tehdejším svým úctyhodným předchůdcem Pavlem Tigridem pozván, abych se účastnil práce koordinační rady Česko-německého diskusního fóra, kde zasedám dodnes. A jedním z centrálních projektů tehdy této rady bylo srovnání právních předpisů jednotlivých evropských zemí, jak se vyrovnávaly s otázkou nacistů, Němců, kolaborantů. Jednoznačně z tohoto srovnání vyplývá, že země, které se po druhé světové válce rozhodly jít cestou svobodného a demokratického vývoje, tuto otázku řešily optikou politickou. Tedy kdo se provinil, kdo kolaboroval s nacisty, byl po právu potrestán bez ohledu na svůj etnický původ. Zatímco země, které se staly součástí sovětské mocenské zóny, šly optikou etnickou, tedy bez ohledu na osobní vinu či nevinu, kdo byl původu německého, případně na území Československa maďarského, byl postižen. A to opět mohu dokumentovat na základě vlastní rodiny, kdy někteří moji příbuzní, německy hovořící Židé, kteří přežili nacismus, byli po válce odejiti jako takzvaní sudetští Němci - do závorky naštěstí pro ně do západního Německa.
To, co zde pan premiér zmínil, chci podtrhnout. Nelze dávat rovnítko mezi etnickou a politickou příslušnost. Když máme na mysli nacisty, je špatně říkat Němci. Ano, většina sudetoněmeckého obyvatelstva, nebo oni sami ještě před sto lety by asi nerozuměli tomu, co se tím myslí, prostě německého obyvatelstva z Čech, Moravy a Slezska, bohužel na základě strachu a později i teroru se přidala k této nacistické propagandě a i politicky se organizovala, ale nemalé procento z nich, hned v roce 1939 to bylo kolem 20 tisíc lidí, jak už tady zaznělo, bylo nacismem postiženo.
K tomu, co zde pan poslanec Grebeníček řekl ohledně zajatců, kteří pracovali ve službách církve v Německu. Nespecializoval jsem se na tuto otázku, ale přece jen jsem o ní něco četl a slyšel. Vím, že některé církevní instituce v té době úmyslně chtěly zaměstnávat zajatce proto, aby jim usnadňovaly velmi těžký osud, a také jim bylo za to po válce poděkováno, stejně jako celá řada židovských rodin byla díky vstřícnosti například klauzurních klášterů zachráněna. A to nejenom na území Německa, ale i na území některých jiných zemí nacisty nebo fašisty ovládaných. Zase bych zde mohl hovořit na základě zkušeností z vlastní rodiny, kdy moje babička před svým uvězněním zachránila jednu židovskou holčičku, která po uvěznění mé babičky našla azyl v katolickém klášteře a válku přežila.
Koncentrační tábor Dachau byl kromě tábora pro německou protifašistickou opozici založen také jako koncentrační tábor pro duchovní. Bylo tam tisíce duchovních nejenom z Německa, ale i z území tehdejšího Československa. Bohužel se tam děly tak strašné věci, že na Velký pátek nacisté křižovali některé kněze - každý rok. To bylo strašné krvavé divadlo. Nechci tady o tom mluvit, dovedete si to představit.
Možná je zajímavé, že právě z úst komunistických poslanců tady zaznívají tyto teze, protože například dva významní vězni z Dachau, pozdější kardinálové Josef Beran a Štěpán Trochta, se stali po druhé světové válce, poté co se komunisté u nás dostali k moci, opět oběťmi - tentokrát komunistických represí. Stejně jako po roce 1948 řada československých vojáků, kteří bojovali proti nacismu v řadách například britské armády, letectva byla vězněna spolu s nacistickými válečnými zločinci ve stejných celách. To jsou také svědectví, která vypovídají o tom, jaký vztah komunistický režim měl k vyrovnání se s vlastní minulostí.
Já tady volám po smíření, přátelství, dialogu bez zapomínání v duchu Davida Ben Guriona, který v tomto smyslu vystoupil už v 50. letech v Bundestagu a hovořil o tom, že je třeba se dívat do budoucna. Znovu říkám: nesmíme zapomínat, ale je třeba rozlišovat a žít v současnosti, ne v minulosti.
Děkuji vám za pozornost. (Potlesk z řad poslanců ČSSD, ANO a pravé části sálu.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: To byl pan ministr Daniel Herman. Ptám se, kdo dál do rozpravy. Já se sice chci přihlásit, ale nemohu tak učinit, protože tady nemám nikoho, kdo by mě nahradil. Prosím Miroslava Grebeníčka. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Miroslav Grebeníček: Vážené dámy a pánové, když se ozvali Němci, kteří byli po druhé světové válce odsunuti z Polska, reagoval polský ministr zahraničí následovně: Proč bychom nezačali od roku 1772, kdy Prusko napadlo Polsko a začalo s germanizací polského území? Požadavky vysídlenců jsou stejně neopodstatněné, beztak většina lidí, kteří vznášejí požadavky, nebyla vypovězena. Jde o děti či vnoučata vypovězených.
Proč to říkám? Protože řada myšlenek, které zde prezentoval premiér Sobotka, se mi zamlouvá. Jenom mi chybí konkrétní praktické kroky. Když se ozve například šéf sudetoněmeckého landsmanšaftu, že Beneš je zločinec a že neuznávají Benešovy dekrety, ještě jsem neslyšel nikdy nikoho z vládní koalice, aby řekl: Tak toto tedy kategoricky odmítáme! To jsem nikdy neslyšel. Až to uslyším, pak řeknu, že to myslí s naší republikou vážně a že chtějí hájit práva občanů České republiky!
Vážení, po druhé světové válce došlo i k vystěhování československých občanů chorvatské národnosti, bylo to z několika obcí jihomoravského pohraničí, a jejich rozptýlení mezi obyvatelstvo Moravy. Souviselo to se skutečností, že po odtržení Sudet v roce 1938 se část Chorvatů přihlásila k německé národnosti a spolu s místními Němci vítala příchod fašistických okupačních sil. Někteří vstoupili do nacistických organizací, další byli povoláni ke službě ve wehrmachtu. Přes jisté složitosti se většina Chorvatů s přestěhováním nakonec smířila. Ovšem po listopadu 1989 se Chorvati přihlásili s jistými požadavky. Jejich sdružení podalo v únoru 1996 oznámení na neznámého pachatele na Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu s žádostí, aby celý případ prošetřil. Ovšem vyšetřovatel příslušného úřadu po prozkoumání v lednu 1997 podle § 159 odst. 1 trestního řádu celou věc odložil. Nejednalo se totiž o trestný čin, jelikož celá akce proběhla v souladu s tehdejšími zákony. Stejně tak Krajské státní zastupitelství v Brně v květnu 1997 zamítlo odvolání v dané věci jako neodůvodněné. Dle tohoto rozhodnutí bylo vysídlení provedeno z důvodu veřejného zájmu, kterým bylo zabezpečení pohraničního pásma, a mělo oporu v tehdy platných zákonech.
Ano, já to říkám z toho prostého důvodu, že už máme oporu v konkrétních kauzách, kde reagovaly konkrétní instituce. I to by měl premiér vědět. ***