(9.40 hodin)
(pokračuje Valenta)
Citát: "Sudetendeutsche Partei dává zcela otevřeně najevo svůj protistátní a nacionálněsocialistický charakter. Obecně se počítá s brzkým připojením ke Třetí říši. Pasivní chování státních orgánů tuto domněnku potvrzuje. Téměř všichni němečtí státní a veřejní úředníci vstoupili do Sudetendeutsche Partei, protože nechtějí promeškat okamžik připojení." To je citace ze zprávy frýdlantského funkcionáře Sudetendeutsche Partei ze 7. května 1938.
A na závěr, a teď poslouchejte, pane předsedo vlády, po mnichovském diktátu byla Sudetendeutsche Partei včleněna NSDAP. K oficiálnímu sloučení došlo 30. října 1938 a Konrad Henlein jako vrchní velitel byl povýšen na SS Gruppenführera, jmenován župním vedoucím NSDAP, později i jako říšský místodržící nově vzniklé Sudetské župy Sudetengau se sídlem v Liberci.
A jak zde všichni sedíme, asi všichni víme, co to NSDAP bylo za politickou stranu a kam její činnost do budoucna v průběhu druhé světové války směřovala.
Děkuju. (Potlesk několika poslanců KSČM.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Ptám se, kdo dál do rozpravy. Pan předseda vlády. Prosím, pane předsedo vlády, máte slovo.
Předseda vlády ČR Bohuslav Sobotka: Děkuji. Vážené poslankyně, vážení poslanci, myslím, že kdybychom porovnali údaje, které zde uváděl můj předřečník a které se týkaly roku 1938 - roku 1938, uvědomme si, co to bylo za rok, už pět let byl v té době Hitler říšský kancléř -, vůbec nebylo jisté, jak to s Československem dopadne. Německo bylo agresivní, chystalo se Československo, nebo minimálně pohraničí, obsadit. Anglie váhala, Francie váhala. Nakonec nás v tom nechaly, když byla Mnichovská dohoda.
A vyčítat lidem, že se nějak zachovali? Porovnejme si podobná čísla roku 1938, která se týkala sudetských Němců, a roku 1948 a týkala se komunistické strany, jaký byl nárůst počtu členů komunistické strany po únoru 1948, jak se tam hrnuli lidé. Hrnuli se tam lidé z různých jiných politických stran, nestraníci. Já jim to nechci vyčítat. Řada lidí tam odešla ze strachu, protože nevěděli, co se bude dít. Řada se bála o místo, chtěli uživit své rodiny, tak prostě šli v roce 1948 do komunistické strany. Řada lidí tam šla z prospěchářství. Prostě věděli, že teď bude tento režim a že lépe udělají kariéru, když půjdou do komunistické strany. Podobně rostly počty členů komunistické strany po převratu 1948. A říkám, já to těm lidem nechci vyčítat.
Nechci v tuto chvíli, abychom tady vedli diskusi. Jenom říkám, že ten obraz sudetských Němců je tady líčen ze strany komunistické strany černobíle, že to nebyla realita. A já se chci zastat těch statečných lidí, kteří žili v pohraničí, byli i Němci, cítili se Němci, ale byli to demokrati. Byli to demokrati. A hájili Československo, i když to pro ně muselo být strašné, protože byli často v menšině ve svých městech, vesnicích, domech, byli v menšině a hájili Československo, hájili demokracii, nepřidali se k nacistům. Zůstali sociálními demokraty, nebo zůstali křesťanskými demokraty, nebo to byli komunisti. Byli přece němečtí komunisti. Tohle byste přece popírat neměli. Byli němečtí komunisti, kteří přece nepodporovali Henleina, nepodporovali rozbití Československa. Řada těch lidí narukovala - narukovala - když byla mobilizace v roce 1938, a byli připraveni se zbraní v ruce v pevnostech hájit Československo, československou republiku.
Takže prosím, neříkejme si tady nepravdy. Chápu, že když byla situace v roce 1938, že spousta lidí se přidávala ze strachu, z konjunktury, přidávali se, šli s davem, spousta lidí se nechala zfanatizovat. Velká část Němců se nechala zfanatizovat nacisty. To se přece netýkalo jenom sudetských Němců. Týkalo se to Němců obecně. Nechali se zfanatizovat. Podobně ty procesy vypadaly v roce 1948, když nastupovala trošku jiná totalita.
A chtěl bych skutečně poprosit o to, abychom si říkali historickou pravdu, abychom ty věci nedeformovali jenom proto, že to momentálně slouží nějakému politickému argumentu nebo nějakému politickému útoku, který bychom tady měli vést.
Chci jednoznačně a rozhodně zopakovat: Tato vláda ve své politice v otázce sudetských Němců vychází z Česko-německé deklarace, která byla schválena v této Poslanecké sněmovně v roce 1997. Vycházíme z toho a uhájili jsme to i během našeho vstupu do Evropské unie, že Benešovy dekrety jsou součástí našeho právního řádu. A vycházíme z toho, jak se historie odehrála, co byla příčina a co byl následek. Nedeformujeme historickou pravdu a nepřistupujeme na jakékoli interpretace, které by popíraly oběti nacismu, které tady v České republice byly.
Já samozřejmě nesouhlasím s tím výrokem, který tady byl zmíněn, který tuším řekla, nevím, jestli to byla paní Válková, nebo kdo to řekl, a myslím, že ona sama toho určitě litovala, té dezinterpretace. Prostě není možné bagatelizovat to, co se tady dělo za protektorátu nebo za nacistické okupace. Každý, kdo něco takového dělá, tak lže. Přece víme, co se tady dělo, že tady byl holokaust, že byli pronásledováni demokraté, stoupenci Československé republiky, že tady byl komunistický odboj. Byl tady ale i silný nekomunistický odboj, který potom zase po válce byl zapírán, jako by neexistoval, zejména po roce 1948. Dějiny 20. století byly složité.
Chci především říci, že sázím na mladou generaci, sázím na novou generaci, že mladá generace nepřipustí, aby se to, co zažívali naši otcové a dědové ve 20. století, aby se zopakovalo. Proto je strašně důležité, že máme Evropskou unii, že garantuje mírové uspořádání v Evropě a brání tomu, aby se ty běsy nacionalismu, včetně německého nacionalismu, vracely zpátky, ohrožovaly stabilitu ve střední Evropě. Velmi mi záleží na tom, abychom měli dobré vztahy s našimi sousedy, se Slováky, Poláky, Rakušany, Němci, abychom tady žili v míru, abychom tady ve střední Evropě spolupracovali, aby se nevracely běsy 20. století. A současně je důležité respektovat historickou pravdu, respektovat oběti, statečnost lidí, kteří bojovali proti nacismu, proti fašismu, ale také statečnost lidí, kteří se postavili proti nespravedlnosti během komunistické totality, a říkat a vyprávět dějiny tak, jak se skutečně odehrály.
Děkuju. (Potlesk poslanců ČSSD a hnutí ANO.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: To byl pan předseda vlády. Nyní ministr kultury Daniel Herman. Prosím, pane ministře, máte slovo.
Ministr kultury ČR Daniel Herman Děkuji. Vážený pane předsedající, kolegyně, kolegové, protože jsem byl osloven, nepřímo, panem poslancem Grebeníčkem, chtěl bych tady vysvětlit to, co jsem měl říci 24. října na tom zmíněném semináři. Pokud si vzpomínám, tak už jsem se tady k tomu při interpelacích jednou vyjadřoval.
Na tom semináři jsem řekl, že čistě ekonomicky, kdybychom vzali jenom ta čísla, bychom mohli být jednou ze spolkových zemí. Pravděpodobně chybným přepisem nebo tím, že to někdo špatně slyšel, tak někdo napsal, že jsem řekl teoreticky. Chápu, že slova ekonomicky a teoreticky znějí čistě foneticky podobně. Tak jenom tady vysvětluji, že jsem neřekl teoreticky, ale ekonomicky. A na tom také trvám.
Ale jestliže mám možnost se k této otázce vyjádřit, jak víte, párkrát jsem to také zmiňoval, pocházím z rodiny, která velmi osobním způsobem nesla na svém těle ty hrůzné zločiny nacionálního socialismu, ale také komunismu. To znamená, že jsem nejenom studoval nějaké teoretické zprávy nebo čerpal řekněme z tisku, ač ten dobový je také zajímavým zdrojem. Ale například onen můj strýc Jiří Brady, který byl tak medializován, na své levé paži stále ještě nese číslo z osvětimského pekla, které přežil. A nebyl jediný z naší rodiny. To znamená, že já jsem měl a mám dodnes možnost hovořit s lidmi, kteří prožili to, o čem tady hovoříme. A jsem opravdu uvědomělým zastáncem dialogu a smíření.
Nesmí se zapomenout. To jsou zločiny, které se staly a jsou nepromlčitelné. Ale patříme do rodiny evropských národů. A nejsme jedinou zemí, která se s dědictvím nacismu musela vyrovnávat. Podívejme se na to, jak vyrovnání proběhlo mezi Francií a Německem, mezi Holandskem a Německem, mezi Dánskem a Německem. ***