(9.30 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
Podle některých německých deníků byl prý dokonce i Winston Churchill válečný zločinec. Důvod? Protože jeho vláda v odpověď na německé bombardování anglických měst v době druhé světové války rozhodla o odvetných opatřeních. Dokonce byla publikována výzva, aby bylo uznáno utrpení, jemuž byli vystaveni Němci při bombardování země anglo-americkými leteckými svazy. Mezi Němci se skutečně objevilo přesvědčení, že i oni byli oběťmi války, přestože vše začalo Německo. Potíž je i v tom, že to byli právě Němci, kdo přišel s taktikou zastrašování bombardováním. Odkazuji například na Coventry, Rotterdam nebo Varšavu. Ano, doslova vymazali celá města a to rozhodně předcházelo britským akcím. A aby Němci říkali, že Churchill nebo Beneš jsou váleční zločinci, to je hodně silná káva. Jako jedna ze tří vítězných velmocí se pak Velká Británie vedle Spojených států a Ruska znovu přihlásila k poválečným rozhodnutím, která by znemožnila opakování zločinů spáchaných na Evropě a světu německým fašismem, čímž potvrdila i neměnnost či nezpochybnitelnost rozhodnutí Postupimské konference.
Edvard Beneš je nepochybně historicky podmíněná postava. Nepochybně se zasloužil o vznik Československé republiky. Stačí připomenout Masarykova slova: "Bez Beneše bychom republiku neměli." Beneš však měl i podíl na nedůstojném způsobu jejího zániku v roce 1938. V druhém roce protektorátu si pak americký diplomat na štaci v Praze poznamenal: "Je strašné si představit odvetu Čechů, obrátí-li se štěstěna." Ano, naši bývalí němečtí spoluobčané se za sedm let protektorátu vůči nám provinili tak, že jiné vyrovnání než odsun nepřicházelo v úvahu. Z toho však nemůžeme vinit někdejšího prezidenta Beneše.
Živě si vzpomínám na někdejšího premiéra Vladimíra Špidlu, který když odcházel do bruselské trafiky, ještě mluvil o odsunu provinivších se Němců jako o zdroji míru a naděje pro naši republiku. Po návratu z Bruselu se však vyjadřoval v tom smyslu, že Česká republika by mohla řešit své problémy vstupem do Spolkové republiky Německo jako 17. země. A dodal před žasnoucími posluchači, že osobně by proti tomu nebyl.
Ano, Vladimír Špidla je šéfporadcem premiéra Bohuslava Sobotky. Radí mu i zmíněná Blanka Mouralová a Jan Šícha. Oba mají velmi blízké vztahy s představiteli tzv. Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Právě jejich zásluhou dospěl premiér Sobotka k poznání, že prý sudetské Němce potřebujeme jako spojence kvůli rizikům v Evropě. A tak souhlasil i s první oficiální návštěvou českého ministra na sudetoněmeckém shromáždění. Ano, jde o ministra Daniela Hermana, který se pak 24. října letošního roku na semináři Křesťanskodemokratického institutu vyjádřil tak, že někteří to vnímali, že bychom prý čistě teoreticky mohli být jednou ze spolkových zemí Německa. To by ovšem znamenalo odmítnutí Masarykova Československa a další nevídanou podporu katolické církve sudetoněmeckému landsmanšaftu.
Jestliže někdo chce, abychom se neustále omlouvali za poválečný odsun provinivších se Němců, žádá vlastně omluvu za naše rozhodnutí pro Masarykův stát, protože tam to vše začalo. Ano, skončilo spojenectví trůnu a oltáře, o které se dnes opět někdo pokouší. A premiér Sobotka nejen zásluhou svých poradců do značné míry pokračuje tam, kde Nečasova vláda neslavně skončila. Kéž by mu to občané České republiky v příštím roce definitivně spočítali.
Dámy a pánové, britský historik Martin Brown, který přednášel dějiny na Americké mezinárodní univerzitě v Londýně a dlouhodobě se zabýval poválečnými přesuny Němců, již v roce 2004 prohlásil, že roli při formování názorů na odsun hraje i to, jak situaci interpretují komunisté. Důrazně pak varoval před závěrem, že cokoli komunisté říkají, je špatné. Podle něj to nemusí nutně vést k vývodu, že opak jejich stanoviska je pravdou. Zároveň zmínil i to, že druhou část odsunu prováděla převážně americká armáda, většinou pod dohledem Červeného kříže a často za přítomnosti zahraničního tisku.
A to je zatím vše, co jsem vám chtěl ve věci písemné interpelace kolegy Filipa na premiéra Sobotku sdělit. Děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců KSČM.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Grebeníčkovi. Kdo dál do rozpravy? Prosím, pan kolega Jiří Valenta. Máte slovo, pane poslanče.
Poslanec Jiří Valenta: Děkuji za slovo, pane místopředsedo. Nedá mi to, abych nereagoval na některá tvrzení pana předsedy vlády Sobotky ohledně jeho interpretace sudetoněmeckého pohraničí před začátkem druhé světové války. Chtěl bych mu připomenout, že obrovské množství, samozřejmě že ne každý ze sudetských Němců inklinoval k nacismu, ale bylo to opravdu obrovské množství. A tvrdit, že tam bylo velké množství antifašistů, je víceméně historická lež.
Takže teď mi dovolte, abych vám odcitoval něco z vědeckých pramenů, protože názor komunisty nejspíš vy nebudete brát v tomto ohledu jako relevantní.
V průběhu roku 1938 stále rostl počet členů Sudetendeutsche Partei. Zatímco v lednu 1938 měla strana asi 542 tis. členů, tak do března vystoupal jejich počet na 759 289. Do Sudetendeutsche Partei vstupovali na některých místech dokonce i starousedlí Češi s argumentem, že takto musí chránit své rodiny. K nárůstu počtu členů strany přispíval i hospodářský a sociální tlak. "Žít jako nenacista v sudetských okresech bylo čiré hrdinství." To řekla britská novinářka Sheila Grant Duffová v roce 1938. V květnu 1938 bylo členy strany už 1 320 193 sudetských Němců. Vzhledem k počtu obyvatel Sudet, kterých bylo lehce přes 3 miliony podle sčítání lidu z roku 1930, lze tak počet členů strany označit za extrémně vysoký. Do 1. května 1938 zorganizovala Sudetendeutsche Partei na mnoha místech veřejné manifestace, kterých se zúčastnilo velké množství sudetských Němců. Jak jistě víte, tak největší demonstrace proběhly v Ústí nad Labem, Děčíně s účastí 70 tisíc, 55 tisíc lidí. Na demonstracích se provolávala hesla Ein Reich, ein Volk, ein Führer a zdravilo se vztyčenou pravicí a hesly Sieg Heil a Heil Hitler. ***