(11.40 hodin)
(pokračuje Stanjura)
S tím samozřejmě souvisí klíčová otázka, jak změnit Evropskou unii. Naši političtí oponenti velmi často říkají: ODS chce vystoupit z Evropské unie. Není to pravda! Není to pravda, je to sprostý politický útok. Nic jiného. Ale současně jsme eurorealisté. My jsme na to docela pyšní. A je docela úsměvné, když ti, kteří nás deset roků opomíjeli, přehlíželi, a nejenom v České republice, ale i v Bruselu, dneska s vážnou tváří chodí k těm mikrofonům a říkají, jako pan Juncker: Musíme tu Evropskou unii zreformovat! Dobře, tak si nehrajme na to, kdo to řekl první, nechme toho, že už to říká ODS 10 nebo 15 let, a pojďme se o tom skutečně bavit. A ministr zahraničí tady řekne: My jsme prosazovali, že se nemá měnit primární právo Evropské unie. Chybný postoj! Není zkonzultovaný s opozicí! Bez změny primárního práva nebude žádná hluboká reforma Evropské unie a bohužel to pak samospádem půjde k zhroucení. Opravdu.
Takže vy, kteří jste naivně proevropští, poslouchejte nás, kteří jsme reálně proevropští, protože náš program říká, jak to zachránit. Ale bez reformy to nepůjde. Reforma bez změny primárního práva je nesmysl. Takže pak jsme slabý partner. Protože česká vláda v tomto postoji, podle nás chybném, nemá oporu na české politické scéně. Má částečnou oporu, s tím souhlasím, neříkám, že to říká pouze sociální demokracie. Ale je to vážná věc a zase o ní vůbec nemluvíme. A my se ptáme: Proč? Odpovědi jsou možné dvě a jedna je horší než druhá. První je, že se vláda, premiér, ministr zahraničí té debaty bojí. To je špatná odpověď. A druhá, podle mě ještě horší, že oni vlastně nevědí, co má Česká republika prosazovat a jaká je pozice. A zvolili oblíbenou nekonfliktní taktiku - počkáme, ať se dohodnou ti velcí, a pak se k nim přidáme, ať jsme v tom hlavním proudu. Ale my jsme řádným členem Evropské unie, my máme šanci vytvářet většinový názor. Ale jaký je názor České republiky, politické reprezentace ČR o tom, jak a v čem změnit EU? Nebo si zase budeme poslouchat to klišé, které nevede nikam, resp. spěje k zániku EU, že jedinou odpovědí na tyto legitimní otázky občanů je více Evropy, více Evropy, užší integrace, málo integrace, musíme přidat. Tak to prostě není.
A já mám pocit, a podle mě mi musíte dát za pravdu, když se podíváte zpátky na tři roky, co společně sedíme v Poslanecké sněmovně, jediná debata, která se vede o Evropě, Evropské unii, je tato: Musíme čerpat! Nečerpáme! Zachráníme! Přemístíme! Jeden program, druhý program! Tento operační program, 24 operačních programů, osm operačních programů! Pořád dokola. To je první. A druhé: Musíte to schválit! Hrozí nám infringement! Zahájí s námi jednání! Ale to spolu zahajujeme sami se sebou! To není oni a my! Čeho se bojíme? Už jsme poslední s Pařížskou dohodou! Místo abychom se ptali: Je to dobře? Nevyrábíme tady stovky miliard nákladů pro naše firmy? To je legitimní debata! A až si řekneme, že je to dobře, tak se bavme o tom, jestli to ratifikovat, nebo ne! A ne že jsme poslední. Buďme na to hrdi, že jsme tu pitomost jako poslední nepodepsali! Na tom není nic špatného! Když je někdo poslední nebo v menšině, ještě neznamená, že nemá pravdu.
A podívejte se, jak to dělají jiné státy! Velmi účinně hájí své národní ekonomické zájmy. A schovávají to často pod pláštíkem jednotná licence, jednotná certifikace. Zeptejte se českých firem, jak získávají certifikaci pro svoje výrobky, zejména ve starých členských státech Evropské unie! Jak je to komplikované. Sedí tady pouze pan ministr dopravy. On by ze svého resortu mohl říkat dlouhé příběhy, co naši výrobci na železnici, jaké mají umělé administrativní překážky. Které ovšem nejsme ani ochotni pojmenovat a tváříme se, že to je o ochraně spotřebitele, kvalitě výrobků. Není to tak! Velmi často, skoro vždy za tím jsou konkrétní ekonomické zájmy velkých firem. A ne českých. A schovává se za tu certifikaci a já nevím, co všechno. Vždyť to všichni znáte.
A třetí součást politiky evropské za ty poslední tři roky: Musíme implementovat! Musíme! Musíme! Musíme! Vzpomeňte si, EIA, a teď bych mohl služební zákon atd. A trošku to připomíná takové to: My držíme ten rozpočet, a buď uděláte, co chceme my, nebo ty peníze nedostanete! A já nechci zpochybňovat velikost objemu peněz, ale řekněme si, jak to je! 2014 až 2020, dejme tomu N + 2, takže 2022 a možná 2023, to je do kupy devět státních rozpočtů. Jestli to zaokrouhlím, 9 krát 1,5, je to přibližně 13 bil. korun českých výdajů. A k tomu bude 650 mld.? A to nejsou čisté peníze. Tak si to srovnejte: 650 mld. a 13 bil. A jestli platíme zhruba 35 až 40 mld. ročně, tak od těch 650 odečtěte nějakých 260. A jste někde na 400 mld. za deset let. A jsme na 40 mld. ročně. A máme 1 250 mld. výdajů. A 40 mld. je přibližně 3,5, možná 4 %, omlouvám se, počítám to takhle v hlavě, nemám to číslo napsané.
To jsou věci, které odvádějí pozornost nás zákonodárců v ČR od podstatné debaty. My sklouzneme do detailů, v nesmyslných směrnicích se hádáme o osmý odstavec třetí písmeno, jestli tam má být slovo musí, nebo může, ale zapomínáme se vrátit o dvě tři úrovně výš a říct, proč to vlastně děláme. Je to oblast, která potřebuje integraci? Potřebujeme to řešit jednotně, nebo ne? A ta otázka skutečně nezní ve sto procentech, že ji nepotřebujeme. Ale když nevedeme vážnou debatu ani my mezi sebou, tak jaká je pozice ČR? V kterých oblastech to vítáme? Jednotná pravidla. A v kterých ne? A co máme vlastně prosazovat? A co má prosazovat česká vláda, když to vlastně neví?
(Řečník se ohlíží do lavice ministrů.) Jeden ministr. Za ANO. Jeden ministr je tady. A to začal pan premiér slovy: Jsem tak rád, že dneska budeme debatovat o zahraniční politice! Kde je ostatních 16 členů vlády? Dobře, ministr zahraničí má přijetí, toho jsme omluvili, řekl nám něco. Já jsem docela přivítal, že pan ministr takhle bojovně a zapáleně vystoupil. A teď to skutečně nemyslím ironicky. Kde jsou ostatní členové vlády? Já jsem ráno slyšel ten dlouhý seznam: osobní důvody, osobní důvody, pracovní důvody. Podle mě z takové debaty může člena vlády omluvit pouze zahraniční cesta anebo dlouhodobě připravené jednání se zahraničním partnerem v České republice. To jsou důvody, které všichni chápou, pro které každého omluví. Jsem si jist, že 16 členů vlády v této chvíli není na zahraniční cestě, ani nejedná, ani se nechystá na odpolední jednání se zahraničním partnerem.
Takže jaká je priorita české zahraniční politiky, je až druhá otázka. První je: Je zahraniční politika prioritou této vlády? A odpověď vidíte vy všichni. Podívejte se! Tohle je priorita zahraniční politiky. Jeden! Ani ministr kultury tu není, který je tady pořád. Já se občas ptám, jestli ví, kde je Ministerstvo kultury. Ale to je jenom tak abych vás trošku pobavil, abych neměl tak nudné vystoupení. ***