(11.10 hodin)
(pokračuje Filip)
Pokud jsem tady slyšel v úvodním vystoupení pana předsedy Fialy, že tady snad prezident vybočuje ze zahraniční politiky, tak to je k smíchu. Nepamatuji si větší sjednocení postupu prezidenta a vlády, než je teď. Přes všechny peripetie, které mezi sebou mají. Zato si pamatuji obrovské excesy jak v době Václava Havla, tak v době Václava Klause. To tehdy byly mnohem větší spory, mnohem koncepčnější, a promiňte mi, mnohem více srážející českou zahraniční politiku na kolena.
A teď se pokusím říct k té společnosti, která někam kráčí. Souhlasím s panem ministrem zahraničních věcí, že ten náš postup musí být postupem vpřed. A to není žádná legrace, to není ani opakování starých schémat, a naopak jsem přesvědčen, že ten postup musí být podložen nějakým konkrétním dokumentem, který od vlády mj. očekávám. A tady tedy připomínám, protože tak jak byla vyvolána tato schůze, nám neumožňuje se bavit o koncepci české zahraniční politiky, tak nebudu hlasovat pro program schůze, protože teprve nad takovým dokumentem se můžeme bavit o jednotlivých bodech zahraniční politiky. O co jde? Jestliže máme někam pokročit, tak musíme vědět, jaké změny bude muset udělat Česká republika jako součást Evropské unie. Připomínám, že jsme do Evropy vstoupili na základě referenda. Jestliže chceme udělat něco jiného, musíme vyvolat referendum o tom, jestli tady chceme setrvat, nebo jestli nechceme setrvat v Evropské unii. Anebo jestli vlastní politikou a vlastními rozmary způsobíme, že se Evropa rozpadne sama. Její byrokratický model. To je první moment.
Druhý moment je ten, že otázky budování bezpečnostní a obranné politiky, nebo obranné unie, jak tomu řekl ministr zahraničních věcí, je otázka zásadní koncepční změny toho, jak to vypadá v Lisabonské smlouvě. V tomto ohledu výkřik pana Junckera mě překvapil. Protože my si nemůžeme dovolit platit dvě armády, dvakrát bezpečnost. Co se prokázalo? Že bezpečnostní politika, byť je založena na principu spolupráce a sounáležitosti, nezamezuje nebezpečím, kterým Evropa čelí. Jasně se prokázalo, že Frontex nezvládá ochranu vnější hranice Evropské unie, vnější ochranu Schengenu. A když se o to někdo pokusí, byť svým způsobem, jako to udělalo Maďarsko, tak je peskováno ze strany Evropské komise. To je snad výsměch. Tak buď chceme ochranu vnější hranice, a potom nemusí státy, které netvoří schengenskou hranici, mluvit o tom, jestli mají, nebo nemají obnovit ochranu státních hranic, nebo ji nechceme. A ti, kteří nechtějí ochranu vnější hranice, tedy schengenské hranice Evropské unie, tak podle mého soudu pracují proti Evropě, proti jednotlivým jejím národním státům a s tím zásadně nesouhlasím.
Co se prokázalo? A mohl bych se vrátit do roku 2014 a 2015, když začala ta velká migrační krize. Hovořilo se jenom o tom, jak nás ohrožuje. Nikdo nemluvil o tom, jakým způsobem té migrační krizi zabránit v tom, že se bude řešit její příčina. To mně vadilo ze všeho nejvíc. Protože následky nemůžete trvale řešit bez řešení příčin. A jestliže příčinou té migrační krize je rozbitá Libye, jak říkal ministr zahraničních věcí, válka v Sýrii, strašlivá situace v Iráku, tak v tom případě pokud nedojde k mírovému řešení na tomto území, tak se nemůžeme bránit tomu, že snad budeme platit Turecku 6 mld. eur, nebo jinému státu, za zadržování naší vlastní hranice.
K čemu nám je naše účast v NATO, jestliže má být branným paktem? Když připomenu Washingtonskou smlouvu a vzpomenu si na její články, a ptám se tedy, kdo brání vnitřní území jednotlivých států paktu. Jestli to není NATO, tak k čemu nám slouží? V tom případě se opravdu bavme o tom, jakým způsobem se bude budovat bezpečnostní a obranná unie. Z jakých prostředků, kde na to vezmeme a jakým způsobem to uděláme.
Já jsem pro klidnou a uvážlivou politiku. Nejsem pro žádné excesy. Ale v tom případě musíme jasně říct, kdo bude garantem, že Česká republika, její území, ale i území našich sousedních států, ať už Slovenska, Rakouska, Německa, Polska, když jsem vzal ty nejbližší sousedy, ale i dalších států Evropy, kdo bude garantovat, že toto území se nestane potřetí válčištěm. To znamená územím válečných operací. Ale to nám nikdo negarantuje. Naposledy tato garance byla v Helsinské smlouvě z roku 1975, která se jmenovala o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Garancí toho, že se na tomto území nebude bojovat, byl tehdejší Sovětský svaz a Spojené státy americké. Bylo to logické. Bylo to v době bipolárního světa. Ale ten skončil v roce 1990. Skončil i jednopolární svět, kdy o všem rozhodovali ve Washingtonu, a tento svět také skončil. A je evidentní, že pokud máme mít garanci, že území ČR a území Evropy nebude válčištěm, tak pro Evropu, aby mohla budovat svoji bezpečnostní a obrannou unii vlastními prostředky z vlastních peněz daňových poplatníků, tak musí garantovat ty tři už pevně vytvořené body multipolárního světa, který se tvoří. A to je - samozřejmě opět Spojené státy, Ruská federace a Čína. Protože to jsou stálí členové Rady bezpečnosti a bez nich tu garanci vám nikdo nepřevzeme. Tyto tři státy. Protože Anglie a Francie jako stálí členové Rady bezpečnosti budou muset samy dbát na to, aby se toto území nestalo válčištěm. Ale to bude v jejich zájmu, tedy nepochybuji o tom, že oni budou pro to, aby tito tři další stálí členové Rady bezpečnosti nám garantovali případnou další bezpečnostní konferenci. Prosím vás, vůbec nemusí být v Helsinkách. Může být klidně v Praze a můžeme požadovat, aby ti, kteří tvoří momentálně náš bezpečnostní systém, ať už je to pakt NATO, ať už je to budovaná bezpečnostní a obranná unie Evropy, aby nám garantovali, že se tady nebude válčit. Že tady nebudou válečné operace. Že tady nebudou válečné operace. Že proudy uprchlíků nebudou mířit sem a nebudou ohrožovat integritu jednotlivých zemí Evropy.
To je podle mého soudu zásadní věc. A jestli se nad ní nechceme zamýšlet, nemusíme. Ale nebudu se nad ní zamýšlet nad uměle vytvořeným problémem, který tady udělal svým excesem jeden z ministrů vlády, který si myslí, že může být součástí kolektivu, tedy vlády, kolektivního orgánu, který rozhoduje ve sboru, a zároveň si dělat, co chce. Včera jsem říkal, že respektuji názor jiných, že respektuji to, že můžeme mít rozdílné názory na jednotlivé věci. Ale nemohu respektovat anarchii ve věcech, které ohrožují samé principy fungování našeho státu, naší parlamentní demokracie a také naší příští budoucnosti.
Nezlobte se na mě, nemohu podpořit tento bod, protože pro něj nemám dostatečný podklad z vlády. Ale očekávám ho. Očekávám, že vláda vysvětlí, jakou změnu musí udělat ve své koncepci zahraniční politiky právě poté, co odešla Velká Británie a co se změnily poměry v Evropě a v Evropské unii samotné. Jsem přesvědčen, že na to máme jako Poslanecká sněmovna nárok a že má na to vláda dostatek času a sil, aby nám něco takového předložila. Děkuji vám. (Potlesk z řad poslanců KSČM). ***