(10.50 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
To znamená to, že tohle je téma, kterým se musíme zabývat, a že se k němu musíme postavit i jako Česká republika a řekněme i být příkladem pro ostatní, to přece je silné téma. To je přece koncepční odpověď na to, co se děje. Takže to není tak, že by nás to najednou napadlo. Co je vlastně tedy koncepce než to, že máme určitou celkovou představu a do té zasazujeme ty konkrétní reakce? My nereagujeme zmateně. Tady někdo řekl, že my reagujeme pouze na situace. Podívejte se, na situace musí reagovat všichni, protože tady málokdo tušil, že se bude muset reagovat na brexit a na konflikt na Ukrajině a já nevím. Ty události, které vidíme kolem sebe, prostě byly nečekané. My dneska nemáme experty prognostiky, kteří by nám byli schopni říci, co budou klíčové události roku 2016. Prostě ty události na nás většinou padají tak, že se nestačíme divit. Ale to neznamená, že nemůžeme být připraveni jednat. My musíme počítat s těmi alternativami, a proto prostě já si nepřipadám, že jsem zaskočený.
Dneska máme nového amerického prezidenta. Já si myslím, že ten prezident bude představovat určitou novou kapitolu vztahů, protože je vidět, že on má nové pohledy, ale to není něco, co by mě vedlo k děsu ani k panice. Myslím si, že v něčem dokonce ty nové pohledy mohou být docela potřebné, a počkáme si na to, jaké přesně budou. V této chvíli ještě nevíme mnoho věcí - kdo bude ministr zahraničí, kdo budou ti další tvůrci americké politiky. Za Českou republiku jsme připraveni jednat. Máme celou řadu, velkou agendu s Amerikou, ve které chceme pokračovat.
Tady zaznělo, to jsem se právě zlobil, že tady někdo řekl, že máme teď větší obchod s Amerikou než s Ruskem. Ano, ale to, že nám roste obchod se Spojenými státy, že to je jedna z nejrychleji rostoucích exportních destinací, no to je radost. Já to pokládám za dobrou věc, koncepční věc. A není to nahodilost, vždyť pro to děláme. Já jsem tady přece stokrát zopakoval, že bych stál o to, aby se Česká republika prosazovala s kvalitními výrobky, které prodává za slušnou cenu v zemích, jako je Amerika, Izrael, Švýcarsko, Německo a podobně, protože když v těchto zemích dosáhneme dobrých cen za výrobky s vysokou mírou přidané hodnoty, tak nám to umožňuje zvyšovat mzdy tady v České republice, což já chápu jako strategický cíl národohospodářství, že tady zvyšujeme životní úroveň pomocí kvalitní výroby, kterou prodáme v těch nejnáročnějších trzích. A z každého takového mám radost, podporuji to nejenom tady slovně. My pro to opravdu něco děláme, my tam dokonce zřizujeme, posilujeme ekonomická zastoupení v těch zemích, zrovna v tom Izraeli. Dokonce tam máme nového diplomata pro vědu a výzkum. A v těch dalších zemích, my tam dáváme lidi, aby nám to pomohli dělat. To jsou věci, které se nám vyplácejí. Já jsem připraven se tím tady chlubit, že nám vzrostl rozsah obchodu, exportu, spolupráce se Spojenými státy, protože to je náročný trh, a uplatnit se na něm, to jsme dobří. Takže ono to asi nebylo tak úplně míněno, ale já si říkám, za to nás nekritizujte, to je přece něco, co odpovídá zájmům České republiky.
Tady bylo řečeno, že jsme udělali řez v české zahraniční politice. To mě také zaujalo, ten výraz, že jsme udělali nějaký řez. Jaký řez jsme to tedy udělali? Ano, já souhlasím s tím, není všechno stejné, je to pravda, že naše politika není stejná, jako byla politika našich předchůdců. To vůbec netajím. Já vůbec netajím, že jsme přinesli určitou změnu, a mohu vám i říct v čem. První věc je třeba ta Čína, zdaleka ne jediná, protože já jsem nesouhlasil s tím, že máme zmrazené vztahy s Čínou. Já jsem nesouhlasil s tím, že s touto zemí... Mimochodem, v roce 2008, 2009, když vypukla světová krize, tak se všichni tetelili blahem, že čínská ekonomika držela svět pohromadě, protože tehdy Economist zveřejnil to letadlo, které letělo na první stránce, jeden motor byl Amerika, druhý byla Čína, ten americký motor škytal a ten čínský to držel ve vzduchu. Tohle byl obraz, který byl na Západě. Tehdy jsme byli šťastni, že Čína a její ekonomika drží vůbec to letadlo ve vzduchu. Takže si uvědomte, prostě bez Číny by se těžko zvládala i ta ekonomická a finanční krize. Tak si nehrajme na pokrytce.
To neznamená, že nebudeme k Číně kritičtí. A dokonce vám řeknu, Česká republika je na špičce kritiky vůči Číně. Právě proto, že máme dialog, který jsme předtím neměli, tak vůbec můžeme kritizovat. Ale opakuji, musíme to dělat tak, že se dodržují pravidla hry, a neděláme kroky, které jsou nesrozumitelné. Pak můžeme kritizovat a pak s nimi můžeme o tom přímo mluvit. A zaslouží si kritiku v řadě oblastí. Ale nestačí, jako to bylo předtím, než přišla tato vláda, kdy jsme mohli kritizovat jedině v hospodách sami pro sebe, protože jsme se s ní vůbec nebavili. Takže ano, změnili jsme tuto politiku a podle mě je to daleko rozumnější, daleko efektivnější.
A změnili jsme i jinak českou zahraniční politiku. Já vám řeknu úplně zjednodušeně, co jsem nesouhlasil. Tady v této zemi byly v minulosti hlasy v zahraniční politice, v roce 2003, dneska se k tomu už nikdo nehlásí, ale tady bylo plno těch, kteří říkali, že musíme zaútočit na Irák, že tohle je politika Západu, tohle má být evropský postoj. Kolik bylo těch, kteří tomu čelili? A když jste řekli, že to je špatně, že to je nepromyšlené, tak vám řekli: ztichněte, nepatříte k Západu, chováte se nepatřičně, měli byste mlčet. Tak to bylo v roce 2003. Mnozí si to nepamatujete.
Ale to nestačí. (Hovoří velmi rychle silným hlasem.) Když potom přišla situace v Libyi, v této zemi, vzpomeňte si, podívejte se, tady byli lidé, kteří v zahraniční politice říkali, že musíme zaútočit v Libyi. Mohu vám je jmenovat, ale nebudu to dělat, nebylo by to fér. Takže tehdy se říkalo: to je evropská politika, zaútočit v Libyi. Všichni víte, jak to dopadlo, důsledky toho sklízíme dodnes. Zcela rozvrácená země. Jak bychom potřebovali mít v Libyi partnera! No a nemáme ho tam, protože tu zemi najednou po našich skvělých těch nelze dát vůbec dohromady a my na to doplácíme obrovským způsobem.
A co víc! Já bych vám mohl jmenovat jména těch, kteří tady v zahraniční politice říkali: v Sýrii, vtrhněme tam, svrhněme Asada! Chcete slyšet jména těch, kdo to říkali? (Hlas ze sálu: Ano.) Já jsem korektní, pane kolego, takže já nechci někoho... Ale byli tady takoví, kteří říkali: svrhněte Asada! To byla také česká zahraniční politika. A tohle se také pokládalo za politiku Západu. Všechno se pokládá za politiku Západu.
Já tvrdím, že to byla špatná politika. A dneska už to není politika Evropy. Když dneska říkáme, že nelze řešit věci tak, že tam budeme vtrhávat a nastolovat demokracii, tak tohle je dneska evropská politika. My dneska nejsme někdo, jako že jsme podivní. Tohle je dneska věc, kterou my sdílíme. Já když toto říkám, tak to sdílím s evropskými partnery. Já nejsem mimo evropskou debatu, já nejsem ten, kdo odvádí zemi někam na Východ. Tady se nám podsouvá, a bohužel začal to jeden projev v Rudolfinu, teď to slyším pořád a vidím cedule - chceme na Západ! A vzniká absolutně falešný dojem, naprosto nepravdivý, že tady někdo vleče českou politiku někam jinam.
Co to je vlastně ten Západ? Pro mě je Západ spojený s kritickým myšlením. Pro mě Západ není... Víte, to je, jako když jsem tady říkal, že chci, jak říká Peroutka, že to chce klidnou uvážlivou politiku a ne gesta. Víte, ta velká gesta, to si někdo bere příklad spíš v orientální despocii než v Západu. Já teda ten Západ chápu jinak. Já ho chápu jako kritické prostředí, ve kterém se prosadí ti, co kriticky myslí. To je Západ pro mně. A naopak konformní postoje, ty tam podle mě naopak moc velkou cenu nemají, ani vás moc neberou jako partnera. A doufám, že tohle bude pro Západ platit i do budoucna. To znamená, já jsem kritický k určité části české zahraniční politiky minulosti a jsem schopen říct, k čemu a co se mi nelíbilo, a dá se dohledat, že jsem s tím tehdy nesouhlasil. Nebudu vás obtěžovat, to jsou takové ty hloupé řeči "já jsem to říkal", to tady nechci opakovat, protože mi to připadá legrační. Ale jenom abyste věděli, že jsem si nevzpomněl až dnes, že tato kritika určitého chápání zahraniční politiky, já jsem se k ní vyjadřoval i dříve, to není tak, že jsem se dnes probudil. Tak vám to říkám na rovinu. Ano, v tom se zahraniční politika změnila, protože já si myslím, že tehdy se uvažovalo špatně a zaplať pánbůh Evropa dnes je blíž tomu, co říkám já.
My nejsme schopni měnit režimy na Středním východě tím, že tam vtrhneme. My nejsme schopni tam nastolovat to, protože nám po tom úplně tak moc nic není. Bavil jsem se se Staffanem de Misturou a on mi říkal: Vy v Evropě byste neměli tak často mluvit o tom, koho chcete, nebo nechcete v čele Sýrie, jestli tam chcete, nebo nechcete Asada, protože v Sýrii si lidi říkají, proč ti Evropané tak neustále meditují o tom, jestli Asad ano, nebo Asad ne, to je snad naše věc, ne? Kdyby nám tak dali šanci, abychom si rozhodli a zvolili, do toho nám nemají co mluvit, koho my učiníme zítra představitelem Sýrie. - Takže to, že tady žijeme tím, koho tam dáme, tak to jsou pozůstatky toho, když se říkalo: vtrhněme tam, udělejme tam pořádek. Nezlobte se, dneska máme zkušenost, že někam vtrhnout a udělat tam pořádek, to je zatraceně těžká věc, která se bohužel chronicky nedaří. A to není zbabělost, když tady dnes tvrdím, že tohle je daleko rozumnější přístup. To neznamená, že nechci, aby se Evropa angažovala. Já si dokonce myslím, že se v Sýrii angažujeme málo, a vy přece víte, že Česká republika se v Sýrii angažuje výrazně. My tam dneska díky té ambasádě, kterou máme, vlastně doručujeme guidelines, ty principy, které si formulujeme v Evropě. ***