(10.40 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
A já mám vlastně na to dlouho takový obraz, kterým se snažím - a možná se vám pokusím vysvětlit, o co bych stál, aby se česká zahraniční politika pokoušela. Mně to připadá v téhle době, když pomyslím na tento národ, tuto zem, na tento stát, že je to tak, jako kdybychom se po letech ocitli v situaci řekl bych takové lodi, která uvízla někde na březích nějakého divokého temného kontinentu, možná Afriky před staletími, my tam prostě najednou vystoupíme jako posádka, jako takový oddíl, a máme za úkol se vydat cestou tou poměrně nevypočitatelnou krajinou.
Rozumíte? Jsme společnost, která prochází možná ne v prostoru, ale v čase, údobím, které přináší překvapení, které přináší nejistotu, kde nás potkávají věci, které se dají často těžko odhadnout. A v takové situaci je strašně těžké, jak se to společenství chová a jak jsme schopni se chovat my k sobě. Proto mluvím o té velkorysosti. Jestli jsme schopni se v takové nevypočitatelné situaci, poměrně dobrodružné, ten náš oddíl, ta naše výprava, jestli jsme schopni se dohodnout na tom, kam jdeme, na tom směru, a mít v tom určitou základní shodu, abychom vůbec byli schopni jít kupředu. Rozumíte? Protože v tom pochodu se ozvou takové výroky, že někdo křičí "nejdeme na západ, měli bychom se otočit více na západ", nebo prostě někdo jiný řekne "a jak se to tady chováme k tomu okolnímu kmenu, nějak servilně, že jo, co se tolik stalo, my se snad chceme stát jejich vazaly". Rozumíte? Tady je celá řada věcí, které najednou iritují, a teď jde o to, abychom si tohle dokázali včas vyjasnit, abychom vůbec byli schopni pohybu vpřed a abychom vůbec byli společnost, která i v zahraniční politice někam kráčí.
Jenom abyste věděli, že tahle dohoda a ta schopnost se o těch věcech - proto tedy já se nebráním těmto debatám, které tady... dnes ráno tady bylo řečeno, že všichni, i opozice, musí být toho součástí. Ano, protože má-li ten oddíl fungovat, máme-li šanci přežít tento test, je to zkouška a může to být zkouška, protože nevíme, co nás všechno čeká, tak vlastně je strašně důležité, abychom byli připraveni, abychom měli určitou vnitřní odolnost, abychom byli schopni zvládnout to nečekané, co může přijít. Proto je důležitá ta debata.
Já jsem se vlastně od začátku řídil tím, že možná tedy člověk bude schytávat ty facky zleva zprava, ale důležité je, aby nepropadl žádnému extrému, ale aby se snažil vybudovat nějakou společnou základnu pohybu vpřed.
Takováto výprava, řekněme nějaký skautský oddíl na pochodu, to jsme dneska my a jde o to, jak obstojíme, protože ten svět je nevypočitatelný. A není úplně jasné, co nás v něm zítra čeká. Rozumíte? My úplně přesně nevíme, kdo bude příští prezident Francie, kdo bude naším partnerem na tom Západě, o kterém mluvíme, jak se dokonce i ten Západ proměňuje. Jistoty, které jsme možná včera cítili, dnes nejsou tak jisté. O to je těžší se v tom vyznat a o to je těžší v tom hledat cestu a vyjasnit si zbytečné omyly nebo nepřesné popisy, protože ta situace už třeba vypadá jinak. Rozumíte? Pro mě zahraniční politika dnes je také spojena se schopností ten náš oddíl nějakým způsobem dát dohromady jako tým, který je schopen pohybu kupředu a který je schopen se na něčem dohodnout. Proto pokládám Parlament a tuto půdu za důležité místo pro to, abychom takovéto dohody byli schopni a abychom řekněme vyloučili některé zbytečné omyly nebo bubliny, které vznikají na té cestě a které na sebe poutají někdy větší důležitost, než si zaslouží.
Rád bych vám připomněl jednu věc. Protože když jsem tedy takto uvažoval, jak to sjednotit, je to dáno také tím, že to, co dnes vidíte kolem, je nebezpečná tendence zemí se štěpit. Dokonce i na otázkách zahraniční politiky se země rozdělují. Proto řekněme nový prezident Spojených států jako první řekne "musíme se sjednotit", protože ono je těžké někam jít, pokud máte rozdělenou zemi. A těch rozdělených zemí máte dneska plno. To není jenom, že se musí sjednotit Spojené státy po těchto volbách. Já bych vám mohl jmenovat - ale asi bych neměl - jiné země, které dnes bojují s takovým základním rozštěpením společnosti. A je to i blízko kolem nás. A tohle je nebezpečí, které samozřejmě hrozí i v Česku a kterému je třeba čelit.
Když jsem nastoupil na Ministerstvo zahraničí, tak první věc, kterou jsem vyhlásil, byl audit, hloubková inventura zahraniční politiky. Prostě jsme se obrátili na všechny odbory a řekli jsme: Co vlastně děláte, dejte nám veškerou svou agendu a položme si otázku, jestli to má smysl, jestli to, co děláte, není úplně mimo. Tak jsme dali dohromady poměrně obsáhlý materiál, kde jsme se zabývali tím, kdo proč co dělá a jestli to vůbec k něčemu je. Pak jsme s tím dále pracovali. Nejenom u nás na ministerstvu. My jsme se obrátili na odborné instituce, my jsme se dokonce obrátili i na vás, to si možná už nepamatujete, obrátili jsme se na výbory, dokonce jsme měli dvě debaty tady ve Sněmovně. To znamená, na to, abychom se dobrali společné koncepce, udělali jsme hloubkový audit a debatu o tom, co všechno jsou jednotlivé cíle zahraniční politiky, které sledujeme, kterých je tisíce a kde bychom si měli ujasnit, co je podstatné.
Výsledkem této práce byla nakonec ta koncepce, kterou jsme předložili v průběhu tohoto období, a tam jsme vlastně stanovili hlavní cíle. Řekli jsme si, že to je bezpečnost, prosperita, udržitelný rozvoj, lidská důstojnost včetně lidských práv, služba občanům, dobré jméno České republiky. Dokonce jsme tam i řekli, že pro nás klíčový je euroatlantický prostor z pohledu České republiky, pak jsou ta ostatní teritoria. Já jsem potom dokonce rozhodl, že se tato koncepce bude každý rok aktualizovat, to znamená, že každý rok se vypracuje, jak s tím, co jsme takto obecně formulovali, se v každém roce bude pracovat. Když mluvím o té výpravě, která pochoduje tím temným nevypočitatelným kontinentem, tak vlastně to je jakoby plán na každý rok, kam chceme dojít, co si chceme počít. A s tím se pracuje. S tím skutečně pracujeme, podle toho pracují odbory, podle toho pracuje česká zahraniční politika.
Já to říkám, protože já odmítám myšlenku, že česká zahraniční politika je nekoncepční. Na základě této obecné studie jsme pak vytvořili další strategie. Strategie vůči západnímu Balkánu, mimoevropským teritoriím, koncepci rozvoje zahraniční rozvojové spolupráce. Tak jsme si postavili pyramidu toho, jak dále postupovat, právě proto, aby to byl celek, aby to dávalo smysl. A samozřejmě nejen tady tohle. Tou důležitou věcí je, že dneska v tom prostoru, tedy v pochodu tou džunglí, vlastně neustále narážíme na události, které jsme nebyli schopni předvídat, nebo to bylo těžké předvídat, jako je třeba brexit nebo vojenský puč v Turecku. Takže vlastně do toho, co děláme, vstupují tyto nové věci, které to často ovlivňují úplně fundamentálně. A to neznamená, že se v tom ztrácíme, ale na základě té koncepce, kterou máme, na to nějak odpovídáme.
Úplně zjednodušeně. Když si vezmu třeba brexit, tak jaká byla naše odpověď na brexit? My jsme se zúčastnili evropské debaty, co s tím, a podpořili jsme to, že je třeba pokračovat v jednotné Evropě. Odmítli jsme debaty o institucionálních změnách, o nějakém znovuotevírání primárního práva, a řekli jsme, že základní věcí je zabránit polarizaci Evropy. To, aby se vytvářela v Evropě různá centra, která nedej bůh za nějakou dobu budou stát proti sobě. Protože jak říkal už starý Tomáš Garrigue Masaryk, vytváření pólů v Evropě vede dříve nebo později k válce. Taková je zkušenost dvacátého století.
Chápete? I na tu novou situaci hledáme odpověď a podle toho se potom chováme. To znamená, že i naše vystupování na těch zahraničních fórech není nahodilé, ale je to součást tohoto koncepčního přístupu, který jsme zvolili.
A myslím si, že stejně správné bylo i ve světle posledních událostí když jsme řekli, že jednou z klíčových oblastí je budování evropské bezpečnostní a obranné unie. Tady to zaznělo v úvodních vystoupeních, že jsme začali mluvit o evropské armádě. Řekněme, že to je slogan, který uvádí tuto tematiku. Já jsem přesvědčen, že je dnes nesmírně důležitá, že právě evropská bezpečnostní a obranná unie, to, že se Evropa bude schopna v určité míře stavět na vlastní nohy, že budeme vytvářet nějaké oddíly, které budou schopny provádět mise v našem příhraničí, tam, kde to bude třeba z bezpečnostních důvodů členských států, to jsou přece věci, které už dlouho volaly po tom, abychom je byli schopni realizovat.
Zase tak překvapivé není to vyhlášení Donalda Trumpa - jak máme pomáhat Evropanům, když si neplní svoje rozpočty?. Že je to takový šok, bychom se neměli tvářit. Vždyť to v té Americe visí ve vzduchu už dokonce dvacet let - proč máme my, Američané, platit Evropanům obranu? Jsou snad ti Evropané o tolik chudší než my, že si to nemohou zaplatit sami? Tohle je běžný pohled ve Spojených státech. Že to tedy Donald Trump vyjádřil takovým dramatickým způsobem, nás možná trochu vyděsilo, ale s tímhle jsme přece mohli počítat. To byla přece otázka času, kdy to přijde. Nakonec i Barack Obama, když byl nedávno v Evropě, mluvil velmi tvrdě na toto téma. ***