(10.30 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
Nezlobte se, ale dneska si dovolím tvrdit, že když už se máme bavit na chvíli o ekonomické oblasti vztahu v Čínou, tak to není tak úplně pravda, když tady jenom tak zazní, podívejte se, export klesl v tomto roce. To není pravda. To je jenom jedno číslo. Celkově mně připadá, že nástup je impozantní. Víte, že během tak krátké doby dát tři letecké linky, a já dneska mám informace, že budou zřízeny další tři linky, což je jenom vlastně důkaz pohybu, který je.
Jednání, která se vedou. A přece všichni víte, že pokud jde o miliardové investice, tak to jsou věci, které se připravují dlouhodobě. Tam pár měsíců, půlrok není žádná míra. A je velmi těžké teď podávat zprávu o něčem, co probíhá a kde mohu jenom tušit obrysy toho, co je dneska ve hře. Ale je pravda, že to, co je v těchto obrysech, v těch jednáních, to jsou poměrně značné prostředky a značné investice. A nebude to znamenat, že budeme pod vlivem Číny, ani to nebude znamenat, že budeme vazalem, přátelé. Vždyť se podívejte, jaké masivní investice má dneska Čína v řadě jiných zemí, včetně Německa apod. I když leckde jinde si stěžují, že ty investice nejsou stále tak velké, jak se čekalo. Ta logika je prostě v tom, že Čína má finanční prostředky a že hledá trhy, na kterých by je mohla uplatnit.
A Česká republika je pro ně velice zajímavý partner. Víte proč? Protože to, kde Čína kulhá, je ta vývojová oblast. A v Česku má v tomhle partnery. To znamená, to, co je nejzajímavější oblast té spolupráce, je to spojení v oblasti vývoje. Tady prostě vznikají zajímavá jednání a zajímavé projekty, které, jsem přesvědčen, budou a mohou být oboustranně výhodné. Takže dělat bilanci je v této chvíli předčasné. Ale já si myslím, že stálo za to říci Číňanům - jsme korektní partner, předvídatelný, protože jim na tom záleží.
Já se prostě bojím těch gest. Gest, která tady vyvolávají velkou pozornost, velkou popularitu. Já si dovolím, ještě než začnu, tak vám řeknu. Narazil jsem na slova Ferdinanda Peroutky... (Smích v sále.)
Já vím, jaká je to výzva citovat z Ferdinanda Peroutky v této zemi. Proto to tedy řeknu úplně přesně. Je to stať z roku 1937 o pozoruhodném rozdílu mezi politikou a literaturou. Nečetl jsem to v původním vydání, přiznám se. Už tady začíná problém. Četl jsem to v reedici z roku 1991 ve sborníku O věcech obecných, Státní pedagogické nakladatelství v Praze. Strana je to 211 až 218. Mně připadá tady tahle myšlenka Peroutkova zajímavá i z hlediska zahraniční politiky.
Peroutka tam říká: "Prvním a rozhodujícím znakem politické činnosti je něco vykonat, a ne si jenom něco myslit nebo prohlašovat. Pokud chceme v politice něco vykonat, musíme se pustit do poměrně trpělivé, pomalé, střízlivé a často šedivě vyhlížející práce. Nelze se opírat o vášnivá zvolání či ojedinělé činy, které by měly všechny jednou pro vždy spasit," říká Peroutka. "Těžší než planě moralizovat je najít nějakou účinnou metodu, díky níž něco skutečně vykonáme." A Peroutka říká, že tohle hledání se neobejde bez umírněnosti, i když je třeba počítat s tím, že snáze dojdou potlesku radikální líbivá gesta. On tady mám takovou pěknou větu, kterou si ještě dovolím ocitovat. "Kdo bojuje proti výstřelkům svobody, bojuje pro zachování svobody. I když to fanatickým stoupencům takzvané svobody nebude pochopeno." To je to, co jsem tady chtěl říci.
Tady máme plno dneska -
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Pane ministře, já vás na chviličku přeruším. Vím, že to je vynikající projev, ale já bych rád přivítal na galerii vašeho kolegu z pohledu vašeho zařazení ve vládě České republiky. Přišel nás navštívit ministr zahraničních věcí Íránské islámské republiky Mohammad Džavád Zaríf. Vítáme ho tady mezi námi. (Poslanci vstali a tleskají.)
Pane ministře, můžete pokračovat.
Ministr zahraničních věcí ČR Lubomír Zaorálek Já se jenom omlouvám a ujišťuji pana ministra, že se budu snažit skončit včas, abychom včas začali rozhovory. (Se smíchem.)
Protože dneska mi připadá často, že připomenout si tato Peroutkova slova se vyplatí, protože žijeme v takových docela bouřlivě hysterických časech. A my býváme často kritizováni právě za to, že neděláme nějaké okázalejší gesta, taková dramatičtější, v zahraniční politice.
Včera jsem někde četl, že bych se měl stát jestřábem. Že je na to výborná chvíle. Četl jsem, že teď, když takto dopadly volby v Americe, tak teď je příležitost, aby se Ministerstvo zahraničí stalo jestřábem a uhodilo na Rusko, protože Spojené státy mění svou pozici. To jsou takové dalekosáhlé úvahy, podle mě ne moc přesné. Jinde si zase přečtu, že naopak se příliš bojím a že bych měl být daleko výraznější. Mě tohle nějak moc nepřekvapuje, protože když jsem začal, tak v Bruselu jeden ministr zahraničí mi říkal, kolega, myslím, že to byl Holanďan, jak jsem nastoupil: Teď si zvykni na to, budeš fackovaný zleva, zprava. A to neskončí. Já jsem si říkal ne, to není možné. Já to přeci vysvětlím. Přece v Parlamentu umím to lidem podat a uvěří mi. No, mýlil jsem se. Zjistil jsem, že to fackování zleva, zprava je skutečně ten klasický chleba, který čeká někoho, kdo dělá dnes zahraniční politiku. Ani se kvůli tomu nezlobím. Jenom právě z toho jsem začal uvažovat o tom, jak v takovémto prostředí nepropadnout tomu, ani jednomu extrému, ale snažit se skutečně vytvářet nějaký jednotný společný postup, na kterém se člověk je schopen s většinou dohodnout.
Protože ty dramatické výzvy, dramatické výzvy, jaké mají výsledky? Všiml jsem, tady byla dramatická výzva k týdnu neklidu. To je typické, to gesto! Týden neklidu, byl vyhlášen, co jsem si stihl všimnout. Ten týden neklidu... Ono to našlo úrodnou půdu, ale ve Spojených státech. Tam to vedlo skutečně ke vzpouře, dá se říct. To znamená, tam takové gesto dopadlo úspěšně, protože tam bylo... Nicméně pochopil jsem to tak, že ve Spojených státech ten týden neklidu a volby, které tam proběhly, vedly právě k tomu, že lidé řekli: Dosti těch mluvících hlav. Dost už těch mediálních hlav. Dosti těch, kteří nám říkali, co si máme myslet a co máme cítit.
Už tady pan premiér promluvil o volbách ve Spojených státech. Přiznám se, že pro mě takovým významným momentem byl nešťastný výrok, který utekl z úst paní Hillary Clinton, když řekla, že velká část voličů pana Trumpa jsou ubožáci. To mně připadá, že je trochu klíč k těm volbám. Protože podle mě pro politiku i v zahraniční politice je strašně nebezpečné, pokud si začnete myslet, že máte nějaký patent. A že ti ostatní jsou ubožáci, kteří ničemu nerozumí. A pak není divu, že Donald Trump se stal mluvčím právě těch ubožáků, těch lůzrů. Těch, kteří nejsou vítězi globalizace. A je to docela kuriózní, co máme dnes ve Spojených státech. Republikánská strana se stává dnes mluvčím outsiderů! To je něco naprosto nového, co jsme neměli, a uvidíme, jak se s tím vypořádá. Je to pozoruhodná volba, kterou se republikánská strana s Donaldem Trumpem vydala.
Ale já, protože tady zazní, že často, jak konfrontační byla řada vyjádření pana Trumpa, tak mi dovolte, abych řekl jednu věc, která mi připadá zajímavá pro moji představu hledání společné politiky. Mně připadalo podstatné to, že americký prezident i po takovýchto volbách vystoupil a promluvil o tom, že je třeba sjednotit Ameriku. A jedna vlastnost, která byla v jeho vystoupení, mi připadá, že stojí za vyzvednutí. Když si to vybavíte, tak on ve svém vystoupení pochválil Hillary Clinton. Pochválil, ocenil, jak byla houževnatá, jak byla tvrdým soupeřem a že byla skvělá.
Přiznám se vám, že tady v Česku mě tato velkorysost připadá docela... To je něco, čeho bychom si mohli všimnout. A mohli bychom to zaregistrovat. Ta velkorysost k poraženým. Já myslím, že my Češi máme celou řadu velmi dobrých vlastností, ale tu úplně nevím, jestli máme také. Takže já jenom to říkám jako doporučení. Učme se, od každého se můžeme něco naučit. Tady bych doporučil, učme se téhle velkorysosti, protože tu budeme potřebovat. Dokázat dívat se na někoho, že ho nezadupu a nesnažím se, aby zmizel z povrchu zemského, ale že ho beru i jako poraženého s určitou úctou a respektem. Já tohle beru jako příklad něčeho, co bychom si mohli všimnout pozitivně hned na začátku nástupu nového prezidenta Spojených států amerických.
A dovolte mi... Víte, tady to bylo řečeno i premiérem. On řekl, že žijeme z hlediska zahraniční politiky poměrně v době takového velice nejistého a nevypočitatelného terénu kolem nás. To je pravda. I právě proto se možná zahraniční politika stává stále častěji tématem i veřejných debat. ***