(10.20 hodin)
(pokračuje Sobotka)
Chci zmínit, abych nemluvil jenom o Číně, chci zmínit také Korejskou republiku. Koneckonců ministr zahraničí se právě z Korejské republiky vrátil. Je to Korea, která je naším významným partnerem v Asii. Je to Korea, odkud přišly za naší vlády - a dohodla to naše vláda a připravila pro to podmínky - dvě významné investice: staví se firma Nexen v Ústeckém kraji a firma Hyundai Mobis staví novou továrnu v Moravskoslezském kraji. Je to důsledek naší ekonomické diplomacie. Otevřeli jsme pobočku CzechInvestu v Soulu a snažíme se, abychom měli s Koreou velmi korektní, velmi intenzivní vztahy v celé řadě oblastí. Koneckonců s korejskou prezidentkou jsme se dohodli na strategické spolupráci právě s Korejskou republikou. I ten vztah s Koreou. Čili není to jenom Čína, je to také Korea a další důležité trhy, kde se snažíme proniknout, ale odkud také chceme získat investice.
Vážené poslankyně, vážení poslanci, pokusil jsem se shrnout svůj pohled na naplňování priorit české zahraniční politiky především v evropském kontextu, ale také v hospodářských souvislostech. Jsem přesvědčen o tom, že pan ministr zahraničí, který bude vystupovat teď po mně, nepochybně mé vystoupení ještě v mnohém doplní. Chtěl bych skutečně vám všem, kdo se zajímáte o zahraniční politiku, doporučit koncepční dokumenty, které naše vláda schválila, které jasně definují mantinely toho, co děláme, co děláme pro naši zemi, aby naše země byla respektovaným, váženým a silným partnerem. Co děláme pro naše občany, aby naši občané měli pracovní místa, a co děláme pro naše firmy, aby naše firmy mohly vyvážet své zboží a služby a byly jim kladeny co nejmenší překážky. Jsem přesvědčen o tom, že naše zahraniční politika přispívá k tomu, že se naší zemi daří, přispívá k tomu, že naše země je bezpečná, že máme přátele, máme spojence a jsme schopni prosazovat své národní zájmy. Děkuji. (Potlesk poslanců ČSSD.)
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já vám také děkuji, pane premiére. Přečtu omluvu. Dnes od 10 hodin ze zdravotních důvodů se omlouvá paní poslankyně Kovářová.
A dále s přednostním právem vystoupí pan ministr Zaorálek a připraví se pan místopředseda Filip. Prosím.
Ministr zahraničních věcí ČR Lubomír Zaorálek Dobré ráno, dámy a pánové. Pan premiér ne, ale řečníci před ním mně skutečně rozpěnili krev, tak jsem si říkal, ne musím být diplomatický.
Já bych rád řekl prvně jednu větu. Česká republika je mezinárodně uznávaný aktivní hráč v současné politice. Ono už to tady zaznělo. Já jsem se teď v noci vrátil z Jižní Koreje a se svým protějškem jsem tam mluvil asi pětkrát, naposledy teď několik hodin. Výsledkem jsou velmi zásadní projekty, a nejenom v ekonomické oblasti. Korea je náš velice významný strategický partner v tom prostoru a ty cesty jsou dneska pravidelné, je to normální pracovní... Dokonce i v době, kdy tam je vnitřní turbulence, tak máme o čem se bavit. To je velmi silný vztah.
Já bych tady rád mluvil dlouho, jenomže mě čeká za chvilku na Ministerstvu zahraničí pan Zaríf, ministr zahraničí Íránu, který mi oplácí návštěvu nedávno v Teheránu. ČR má šanci Íránu nabídnout své transformační zkušenosti, o které jsme byli požádáni právě s ohledem na to, že jsme země, která prošla ze socialismu do nového systému, a je veliký zájem něco vědět o naší privatizaci, o způsobu, jak jsme postupovali. Takže tady také máme o čem mluvit. Zároveň přijede Boris Johnson, se kterým jsem se domluvil, že navštíví Prahu vlastně teď poprvé. Frank-Walter Steinmeier se v neděli chce se mnou sejít, německý ministr Frank-Walter Steinmeier. Tady jsem slyšel, že jsme snad v rozkladu. Mě vadí taková ta zvláštní malomyslnost v tom, že vždyť vlastně my jsme snad v rozkladu, ta zahraniční politika, nebo že snad nemáme koncepci. Kdybych měl více času, tak vám budu důkladně vykládat, jak jsme pracovali, a zmíním se o tom aspoň, na koncepci české zahraniční politiky, a jak ji chápu, a jsem přesvědčen, že opravdu postupujeme koncepčně. Víc než možná kdykoliv jindy v této zemi.
Takže já odmítám především tyto výroky a hlavně odmítám to, že potřebujeme nějaká velká gesta na to, abychom změnili něco, co údajně je nesrozumitelné. Já jsem nedávno jel v autě v noci a slyším najednou z BBC, kde se říká: Washington Post zveřejnil poděkování Spojených států České republice za to, že uvolnila a zachránila novináře v Sýrii. Nevím, jestli jste to zaregistrovali, nebylo to v našich zprávách a nevím ani proč. Docela dobře se mi to poslouchalo. Poděkování Američanů České republice. Tady ve Sněmovně dneska budeme diskutovat - já jsem dostal tady iniciativu - zrušme ambasádu v Damašku, protože tím údajně legitimizujeme režim, který je diskreditovaný. Ano, to je pravda. Oficiálně jsem to obdržel dokonce v dopise. Bylo to v médiích. Byl to pan poslanec Gabal, který mě k tomu takto vyzývá. Takže vám říkám, to jsou taková gesta, která se chtějí.
Upřímně řečeno, já vůbec nerozumím té politizaci přijetí pana 14. dalajlámy, úplně zbytečné politizaci, která se takovýmto způsobem dneska nikde neděje, protože nezlobte se, ale jeho svatost 14. dalajláma o žádnou politizaci nestojí. On vlastně vůbec nestojí o to, aby byl někde politicky přijímán. To si dovolím tvrdit, že vím naprosto jistě, protože znám jeho názory. A je to samozřejmě chyba vládní koalice, tohle uznávám, to se stalo nám, to není vina opozice a byla to chyba. A já jsem se za to styděl, protože jsem měl pocit, že nedržíme úplně elementární pravidla, která jsou součástí toho, když chcete s někým mluvit a chcete, aby byl partner. A proto jsem chtěl souhlasit s tím, abychom dali najevo, že držíme to, co jsme si domluvili, protože v zahraniční politice držet to, co se dohodlo, je zásadní všude na světě. A já jsem si vždycky říkal, když jsem měl možnost začít dělat tuhle práci, že nebudu opakovat chyby minulosti, protože vím dobře, že tohle se v ČR opakovaně stávalo. Nejsem tady od toho, abych rekriminoval a vracel se k tomu, ale nám se podařilo v minulých 15-20 letech zhoršit vztahy, a ne se vzdálenými zeměmi, dokonce se sousedy, docela zásadně zhoršit vztahy prostě proto, že jsme nedrželi slovo.
A to není servilita, přátelé! Pro mě to absolutně není servilita. Já nemám potřebu být servilní. Na mě kdyby někdo zatlačil nebo mi říkal, že musím něco dělat, tak já jsem taková povaha, že bych se vztekl. Mně se to dokonce i v minulosti stávalo, když jsem ještě nebyl v této funkci, když za mnou přišel představitel nějaké mocnosti a položil přede mě a říkal, budete dělat a), b), c), d), tak jsem s ním skoro vyrazil dveře. Já nejsem dneska v pozici někoho, kdo musí přijímat něčí příkazy nebo se před někým hrbit. A kdyby to bylo hrbení, tak na to nejdu. Kdyby mě někdo opravdu tlačil, tak na to nejdu. A já rozumím těm, kteří v této zemi nemají chuť se hrbit. Jenom by bylo dobré rozeznat, kdo se hrbí a kdo ne a co je hrbení a co je jenom to, že říkáte, tohle se nám, přátelé, nepovedlo, protože vypadáme, jako bychom toho druhého chtěli pokořit naprosto nesrozumitelným způsobem. Z toho jsem měl špatný pocit. Ne proto, že bych se před někým třásl, Ježíši Kriste, co se stane?! Mně vadila jiná věc - jak se někomu podívám do očí. Vždyť to nedávalo smysl. To mi někdo řekne: Vy jste se zbláznili? Nebo proč to děláte? To znamená, že na všechno kašlete?
Tady není čas na dlouhou debatu o historii Číny a o její frustraci vůči Západu. Vždycky mám chuť o tom začít mluvit, protože to skutečně není pěkná historie, to, jak se chovalo těch osm imperiálních mocností v Číně před sto lety, to je děsivá historie! Pokořující, ponižující. V těch Číňanech to je, to tam zažijete. Já vždycky říkám, když jsem tam dělal rozhovor pro čínskou televizi, tak první otázky, které jsem dostal, byly na politiku dělových člunů a na to, co se dělo před 100-150 lety, a že tam možná byli také čeští vojáci tehdy, kteří si uloupávali zlato v Pekingu. Jako součást rakouské armády samozřejmě. Je to pro vás kuriózní, ale je to tak. Číňané to prostě cítí jako pokoření. Oni od Západu nic dobrého nečekají. A přece dobře víte, že v Číně, kdo usiluje o separaci země, je nepřítel. Takhle je to tam prostě staletí. Nemusíme to akceptovat, můžeme si o tom myslet něco jiného, ale měli bychom to respektovat, protože je to prostě názor někoho, se kterým podle mě je důležité dokázat vést rozhovory.
Já tady souhlasím s tím, co řekl pan předseda Fiala, když řekl, že nestačí pragmatické vztahy s Čínou. To s ním absolutně souhlasím. Nestačí pragmatické vztahy, my skutečně potřebujeme politické vztahy. To je absolutní pravda. A já jsem od začátku, když si najdete, co jsem říkal na počátku těch vztahů, říkal, že já vlastně nemám nějaká přehnaná očekávání v ekonomické oblasti. Mně jde nesmírně o dialog. A byl jsem dokonce skeptický k tomu, že jsme schopni v krátké době něčeho dosáhnout, protože jsem věděl, jak asijský partner obecně je poměrně dlouhodobý. ***