(15.20 hodin)
(pokračuje Dolejš)
Je tohle smysl rozpočtové práce? Nestane se nám náhodou tím, když seškrtáme takto rozpočet v tuto chvíli, a dokonce to budeme argumentovat provozními položkami, což nepochybně v rámci bující byrokracie s v tom provozu se jistě dá najít, ale pokud teď ty peníze seškrtáme, tak nepochybně nebudeme mít na ty strategické priority, po kterých já volám. A pokud politická preambule tohoto rozpočtu říká, že se plní určité vládní priority, tak já jenom říkám, že koaliční kompromis má nějaké formulované, formálně formulované priority, ale ty priority nepovažuji za dostatečně strategicky cílené. Bohužel koaliční kompromis, o kterém tady teď hovořím, je jistým spojením nespojitelného, nebo obtížně spojitelného. Dohodli se, tak spojitelné to nepochybně je. Ale obtížně spojitelné. Na jedné straně sliby div ne skandinávské perspektivy úspěšného sociálního modelu, na druhé straně manažersko-podnikatelská rétorika o volném trhu div ne amerického střihu. Jak tohle smontovat dohromady? Jak se vyhnout tomu, abychom nakonec neskončili u upřímně artikulovaných pravicovou opozicí škrtů, ale díky těmto tupým škrtům abychom se nedostali do situace, kdy se nám opět vrátí sociální deprivace, která vedla ještě před dvěma třemi roky k velké nespokojenosti populace?
Takže si myslím, že není proč být happy. Myslím si, že není důvod si myslet, že všechno v dočasně klidných časech, že se můžeme spokojit s takto tradičně a formálně nakoncipovaným rozpočtem.
Když se podíváme na ekonomický vývoj, už tady bylo řečeno, že v roce 2015 to bylo vybočení, že to není nic stabilního a dlouhodobého a že v letošním, ale i budoucím roce se už vracíme k nějakým nízkým, evropským nízkým číslům, a že dokonce ten trend konjunktury jakoby vychládá, zpomaluje. Takže když se podíváme dokonce za kopečky k sousedním Slovákům, tak že ti plánují a také plní daleko větší přírůstky ekonomiky. Jak je to možné, když jsou zhruba ve stejném hospodářském prostoru? Když mají stejné makroekonomické a mezinárodní podmínky? Že by měli šikovnějšího premiéra a ministra financí? Být vámi, tak si takové otázky také kladu, protože nepochybně podobné srovnání se nabízelo v době, kdy místo abychom krizi řešili, tak jsme ji u nás prohlubovali. Takže toto téma. Tedy jistého prognostického realismu. A konjunktura skutečně do značné míry vychládá a my to neřešíme, neakcelerujeme ten problém, ale spíše tou pasivitou ho činíme chronickým.
Další věc, která mě trošičku trápí - přiznávám, že ano, je to trošku věc politického marketingu. To chápu. Ale způsob argumentace toho, že tento rozpočet je přeci jenom kvalitní, protože nějaká ta těšítka se podařilo do rozpočtu dát. Jistěže je v pořádku, že se začaly narovnávat propady platů ve veřejné sféře. Jistěže je v pořádku, že se zvýšila platba za státní pojištěnce, že se více přidalo na důchody, aspoň ty tři stovky, protože to konečně dorovnalo ta čísla, která požadovala Rada seniorů. To všechno je v pořádku. Ale když si uvědomíme, jak se to vůbec stalo, a mluvil o tom tuším už kolega Opálka, to znamená obrovská nechuť ve vládě ze strany ministra financí, pak pružný ústupek, aby těsně před volbami se z toho dělala zásluha a těsně po volbách se řeklo: oni mě ti koaliční partneři nutí k iracionálním ústupkům. Teď jsem před chvílí slyšel něco podobného od kolegy předsedy hospodářského výboru pana poslance Pilného. Čili jak to tedy je? A jak mám brát vážně sliby pana premiéra, který by rád ten politický benefit z těch slibů stáhl opět na sebe, ale furt jsme v rovině slibů? Jeho koaliční partner říká už něco jiného. Takže jak to vnímat, pokud jde o onu rozpočtovou odpovědnost?
Praktická data, pokud jde o to, kdo získává ony benefity. Ano, lékařům, sedí tady mezi námi, je to nepochybně vážené povolání a určitě jejich současné platy nejdou srovnávat s nejbohatšími zeměmi Evropy, bylo přidáno 10 %, jestli se nepletu. Některým profesím ve veřejné sféře mnohem méně a v soukromém sektoru samozřejmě podle toho, jak dopadnou kolektivní vyjednávání. Ale důchodcům bylo přidáno 2,7 %, to jsou ty tři stovky. Zkuste se zamyslet, kdybyste z toho měli žít, kolik si toho za tři stovky měsíčně koupíte, a přitom v České republice o 8 %, tedy poměrně značný skok za ten rok, přibylo dolarových milionářů. To je jasný signál, kdo ty benefity jaksi inkasuje, a že byť v dobrých časech nedochází k absolutnímu zbídačování dolních deseti procent populace, tak k relativnímu zbídačování nepochybně ve společnosti dochází. A pak je velmi platonické debatovat o tom, jestli budeme hledat těžiště sociální spravedlnosti u městské populace, jestli máme více přidat na postmateriálních hodnotách. To jsou velmi platonické úvahy, protože daleko praktičtější je, že nám tady tiká jistá sociální bomba, kterou my odmítáme v tuto chvíli vidět.
Ano, zlepšil se dialog tripartity. To je jistá zásluha. Ale samozřejmě ten dialog je velmi konfliktní záležitost. Pochopitelně, protože každý účastník tripartity tam hájí svou zájmovou pozici a není automatické, že to, na čem se dohodnou, je to optimum, ale je to prostě vektor sil. A výsledkem je, že celá řada námětů z tripartity zůstala pod stolem, byť máme jakousi křivku konjunktury poměrně na jaksi vysoké úrovni. Připomenu existenční a životní minimum. Připomenu problematiku karenční lhůty a finančních rezerv na proplácení nemocenské. Připomenu, a to si myslím, že by mohli vnímat i hospodáři, připomenu problematiku strukturálního nesouladu na trhu práce. Protože jestli se momentálně radujeme z toho, že čísla o nezaměstnanosti jsou poměrně dobrá, tak regionálně to rozhodně není pravda a není to pravda, pokud jde o profesní záležitost. A když k tomu připočtu perspektivu tlaku konkurence z pohledu vývoje nové verze průmyslové výroby, tak je jasné, že na to nejsme připraveni. A opět: necháme to na volném trhu, nebo tomu pomůžeme s pomocí jasných, i rozpočtových nástrojů státní hospodářské politiky? Takže sem je třeba také nepochybně nasměrovat pozornost.
Výdaje by měly být samozřejmě chytré, tedy zbytečně neplýtvat, přesně cílit, dosáhnout řešení problémů a multiplikačních efektů. V tom se nepochybně shodneme. Já ale mám bohužel pocit, když se podívám na výdajovou strukturu, že tady dominuje spíše přístup: Když už ty peníze máme, tak je přece utratíme. A když už je utratíme, tak to zkontrolujeme systémem řekněme účetně evidenčním. Ale to je opět problém. Navíc si myslím, že není založeno na řešení hlubších strukturálních problémů. To, že tato vláda, já si to troufnu odhadnout, na to nepotřebuji moc věšteckou kouli, ale nevyřeší penzijní systém, aby byl udržitelný a aby klientům penzijního systému, tedy drtivé většině našich penzistů, zajistil důchod, který je pro důstojné přežití nezbytný.
Byrokratizace státní správy. Mohl bych pokračovat. Pochopitelně že oblast investic, státních investic, je specifická záležitost, protože investice mohou být vnímány jako konkurenční soukromým investicím. Ale jsou oblasti, kde je vláda nezastupitelná, a nestačí se radovat z toho, že investice jsme si vyčlenili víc než v uplynulém období, poslali jsme je zejména k tomu největšímu napucánkovi, tedy Státní fond dopravní infrastruktury, i když se opakovaně zjišťuje, že ty peníze někdy neumíme ani dočerpat, vyčerpat, že kulhá investiční připravenost, což je mimochodem jeden z důsledků toho, že letošní čísla jsou tak dobrá. To není o tom, že nám astronomicky vyskočily příjmy, ale že nám zbude na straně výdajů. To všechno jsou faktory, které jsou varující. ***