(14.40 hodin)
(pokračuje Opálka)
Dodávám, že osobně fandím všem krokům vlády, které vedou k eliminaci šedé a černé ekonomiky a korupce, a chci věřit tomu, že se v této zanedbané oblasti blýská na lepší časy. Ale pravdu teprve uvidíme.
Nyní několik poznámek k rozpočtové politice a předloženému zákonu o novém státním rozpočtu z mého pohledu jako člena sociálního výboru, tedy z pohledu trochu na střeva státního rozpočtu v kapitole Ministerstva práce a sociálních věcí, ale nejen tam.
Často jednostranně kritizovaný nárůst platů ve státní, ale i ve veřejné sféře a růst minimální mzdy a tarifů, což ovlivňuje růst mezd i v podnikatelském prostředí, ale nakonec i růst důchodů je skutečně jedinou perspektivní cestou, jak ještě více rozhýbat hospodářský růst, zvýšit spotřebu a konečně se přiblížit statisticky rozvinutým zemím. Ale těmito slepičími kroky, kterými kráčí současná vládní koalice, se rozvinutým zemím zatím nepřibližujeme.
Zaměstnavatelé si často stěžují na vysoké procento odvodů na pojistné, ale zamlčují, že jde o procenta z nízkých základů. Celkové sdružené náklady na pracovní sílu jsou v České republice dlouhodobě na úrovni 30 až 50 % rozvinutých zemí, kde jsou daleko více využívány další benefity a stát se výrazněji spolupodílí na vícezdrojovém financování například důchodů. Za uplynulé čtvrtstoletí jsme se nikterak výrazně v odměňování zaměstnanců, ale ani v produktivitě práce rozvinutým hospodářstvím nepřiblížili. A to bylo řečí, vzpomínáte? Zaměstnavatelé dnes důrazně protestují, neboť se nechtějí solidárně spravedlivěji dělit se svými zaměstnanci a státem o svůj zisk. Ale vyšší příjmy občanů znamenají vyšší obraty prodejců a vyšší výrobu producentů, tedy i jejich růst. Umožní tak konečně zvednout v zemi sražené marže, neboť zdravá inflace je prospěšná a potřebná. Tímto přesměrováním nakonec ušetří i stát na vyplácení sociálních dávek. Není přece normální, aby zaměstnanec díky svým nízkým příjmům potřeboval svou spotřebu domácností dorovnávat s podporou státu. Jeho rodina musí být zabezpečena jeho prací a dostatečnou mzdou nebo platem či odměnou pro malého živnostníka.
Ale je pravdou, že každý chce nízké daně, z toho ještě výjimky, odpočty, a z čeho pak má stát nakonec na tyto vygenerované sociální dávky brát? Musíme přece vycházet z toho, že i pracovní síla, zaměstnanec, má svou cenu stejně jako suroviny či energie. Jinak tržní prostředí díky zneužívání variability ceny pracovní síly křivíme a vytváříme stálý sociální dumping na úkor příjmů našich občanů i státního rozpočtu.
Z tohoto pohledu jsem přesvědčen, že je rozumné vzhledem k aktuální situaci na trhu práce více využívat peníze na aktivní politiku zaměstnanosti. Máme přes 378 tisíc registrovaných nezaměstnaných a z toho armádu cca 150 tisíc dlouhodobě nezaměstnaných.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Omlouvám se, pane poslanče, že vám vstupuji do vašeho projevu, ale požádám vás, kolegyně a kolegové, o ztišení. Prosím, pokračujte.
Poslanec Miroslav Opálka: Děkuji. Tuto armádu dlouhodobě nezaměstnaných bychom měli úspěšně aktivovat. Hovořil o tom i pan premiér ve svém vystoupení. Počet neregistrovaných je také nemalý a ročně odchází do předčasných důchodů kolem 30 tisíc lidí, kteří nezaměstnanost snižují na úkor důchodového účtu. Neplatí odvody, ale již čerpají. Na druhé straně by se však neměla v příštím roce očekávat zásadní potřeba vyšších výdajů na pasivní politiku zaměstnanosti. Krizi snad nikdo nepředpokládá. Ale rozpočet je nastaven takto zcela opačně, to mi nezní moc logicky.
Jsou i pochopitelné tlaky, aby se po pěti letech valorizovalo životní a existenční minimum, dávky, které mají prostřednictvím koeficientu vliv i na růst dalších sociálních dávek státní sociální podpory či dávek v hmotné nouzi. Zde musím konstatovat, že je třeba více rozevřít nůžky mezi minimální mzdou a životním minimem. V tom jsem s vládou zajedno. Ale nechat dlouhodobě výši sociálních dávek na stejné nominální úrovni, protože mzdy rostou pomalu, znamená, že klesá reálná hodnota těchto sociálních dávek a roste počet osob zasažených příjmovou chudobou a ohrožených sociálním vyloučením. A to asi nebude náš cíl. Nebo že by ano?
Rozpočtovaný růst výdajů na důchody díky ve vládě vydřené výši valorizace sice zajišťuje udržování nominálního poměru průměrného důchodu k průměrné mzdě nad 40 %, ale růst reálné hodnoty důchodu se zpomaluje. Hovořil o tom i místopředseda Vojtěch Filip. Já ještě dodávám, že jsme zcela rezignovali na dvourychlostní valorizaci, tzn. na vyrovnávání (nesrozumitelné) důchodu u starodůchodců, zejména těch s nejnižšími důchody.
U nemocenského pojištění je evidentní, že příjmy by pokryly i zvýšení nemocenských dávek u dlouhodobě nemocných, což však vláda paragrafovým zněním návrhu zákona nesignalizuje, a využívá tak přebytek - a ten není malý - pro jiné účely stejně, úplně stejně jako v uplynulých letech.
Jsem přesvědčen, že důrazněji bychom měli řešit zejména zastavení reálného obchodu s chudobou, zejména náklady na bydlení. Tam utíká hodně peněz, které bychom mohli využít například ve prospěch zdravotně postižených a znevýhodněných. Za tři roky vládní koalice v podstatě k uspokojivému řešení nepřistoupila, což stojí státní rozpočet nemalé výdaje a vyhovuje spekulantům z řad podnikavců, ne tedy z řad sociálně potřebných. Takovéto dojení státního rozpočtu privátem je ukázkou neochoty či neschopnosti problém radikálně a rychle vyřešit. A zákon o sociálním bydlení je v nedohlednu.
K zamyšlení mě vede i zvyšování nákladů na pěstounskou péči, zejména u pěstounů na přechodnou dobu. Kde jsou ty sliby, kde bylo jedním z hlavních argumentů, že změna přijde stát levněji? Ale to je na jinou diskusi.
Na závěr jsem si nechal dlouhodobý problém sociálních služeb, které můžeme jednou potřebovat i my. Posunuli jsme rozhodovací procesy na úroveň krajů, ale peníze rozdělujeme stále z centra. To nepokládám za špatné. Velké a dlouhodobé pnutí na úrovni obcí to však nikterak neovlivnilo. Založení těchto služeb v minulosti většinou na bázi neziskového sektoru vytváří problém s jeho pravidelným a dostatečným financováním. Rostou potřeby, rostou kapacity, ale nerostou úměrně rozpočtované peníze, což často vede k nevybíravému konkurenčnímu boji o dotace či granty mezi spolky. Rozpočtové organizace jsou na tom nepoměrně lépe. Není výjimkou, že spolky řeší své potřeby v prvním čtvrtletí překlenovací komerční půjčkou, pro kterou ale nemají jiné krytí než krytí vlastní fyzickou osobou. Ale to nám nikomu nevadí. Přál bych vám zažít, jaké trauma někteří vedoucí těchto spolků prožívají. Rostou dále problémy s jistotou udržení služby, resp. jistotou peněz na služby v delším časovém období, protože vlastně peníze nevíme z roku na rok, jaké budou, zejména po dlouhodobě nutné udržitelnosti. Chybí peníze na mzdy atd. atd. ***