(10.50 hodin)
(pokračuje Heger)
Já si dovedu představit, že by se ta kvalita, byť to snížení vzdělání bude markantní o dva roky, ta kvalita by se mohla zachovat, pokud by se střední školy zase dostaly do toho gardu, kde byly dříve, měly více selektované žáky a velmi kvalitní zdravotní praxi a ten rok, který bude ten kurz na vyšší odborné škole, by musel být velmi intenzivní a kvalitní. Problém, který tento systém přináší, je, že současná dvojkolejnost, proti které se deset let bojovalo a pokládala se za nesmyslnou, zůstane zachovaná. Dvojkolejnost je možnost vzdělávat se jako diplomovaná specialistka v nástavbě na střední školu nebo jako bakalářka, a nepodařilo se ji nikdy zlikvidovat, tu dvojkolejnost, přestože nyní se bude ministerstvo pokoušet tu dvojkolejnost zlikvidovat u jiných povolání alespoň, ale naopak ta dvojkolejnost se rozšiřuje na trojkolejnost.
Já nejsem nepřítelem toho čtyři plus jedna a říkal jsem, že ho možná půjde vykultivovat postupně, ale paradox té trojkolejnosti je hodně nešťastný. Znovu to zopakuji. Středoškolačka s jednoročním kurzem na vyšší odborné škole bude ekvivalentní gymnazistce s tříletým kurzem na vyšší odborné škole. To tedy budiž. Ta gymnazistka nemá zdravotnickou středoškolskou průpravu, jenom má širší všeobecné vzdělání. Ale aby toto bylo ekvivalentní, ten čtyři plus jedna, vysokoškolskému vzdělání, byť nižšímu bakalářskému, to já pokládám prostě za anomálii. Jednotný produkt vzdělávání, to je všeobecná sestra, plně kvalifikovaná, který vzniká trojím různým způsobem na třech úrovních, ukazuje, že v našem systému je něco špatné. Buďto je bakalářské vzdělání k ničemu a je zbytečné a jen potvrzuje všudypřítomnou inflaci vzdělávání v našem prostředí, a pokud k ničemu není a má svůj význam, budeme se pak vzájemně klamat, že pracovnice se středoškolským vzděláním a jednoročním kurzem je na stejné úrovni jako vysokoškolák. Byl bych schopen pochopit, kdyby navrhovatelé systému čtyři plus jedna přišli s tím, že takovéto sestry různými kanály vznikající budou trošku diferencované, například ty s nižším stupněm vzdělání budou muset mít třeba o něco více praxe, než budou smět nastoupit do specializačního vzdělávání, nebo vznikne nějaký podobný mechanismus třeba v nástupní praxi, ale nic podobného tam naznačeno není.
Ještě zdůrazním, že samo ministerstvo tu dvojkolejnost kritizovalo a v důvodové zprávě je naprosto skvěle ta dvojkolejnost definovaná. Jde o stav, kdy pro jedno a totéž zdravotnické vzdělávání probíhá vzdělávání ve dvou vzdělávacích úrovních, aniž by se od sebe podstatně odlišovala jejich obsahová náplň, a absolventi tak získávají shodné kompetence. Současný systém tak umožňuje pokračovat v jednotlivých stupních kvalifikačního vzdělávání bez cíle zvýšení kompetencí. Jinými slovy, diplomovaná sestra velmi často pokračuje v kvalifikačním studiu totožného povolání cíleného k týmž kompetencím v bakalářském studijním programu a stát hradí tuto kvalifikaci dvakrát. Prostě je to samozřejmě atraktivní pro šikovnější mladé dámy, že chtějí získat vysokoškolské vzdělání. Když už to vzdělání na stejné úrovni mají, tak to není tak obtížné a přece jenom to vysokoškolské vzdělávání má nějaký zvuk a vede k této anomálii. To zde říkal už pan ministr Němeček, ministerstvo se rozhodlo tu dvojkolejnost potlačit na příklad u záchranářů a jiných povolání, ale u sester přináší trojkolejnost.
To bylo asi to hlavní, co jsem chtěl říct.
Ještě jsou tady dva další problémy. Jednak pokládám specializační vzdělávání za problém. Důvodová zpráva říká, že nyní je právní úprava specializačního vzdělávání místy nejednoznačná, nepřesná, vykazuje mezery, například chybí úprava dokončení započatého specializačního vzdělávání atd. Novela to zčásti řeší. Uvedené nedostatky napravuje, ale přitom legislativní ošetření specializací zůstává i nadále zcela jiné, než to dělá zákon o vzdělávání lékařů, i když ta problematika je velmi analogická. Místo vyhláškou je v nelékařském zákoně definice specializačních směrů určována nařízením vlády a takové věci jako struktura oborů, délka vzdělávání, vstupní podmínky, vytváření studijních náplní jsou v tom zákoně pojednány odlišně než v zákoně o vzdělávání lékařů, což zbytečně komplikuje zdravotnickou legislativu, a byla teď možnost to nějakým způsobem napravit.
Poslední kritickou poznámku mám k nomenklatuře zdravotnických povolání. Strukturu těch povolání určuje hlava II zákona a v dílu 1, kde jsou ilustrativně zařazené obory na úrovni sester, jsou to pracovníci, kteří k samostatnosti nepotřebují specializovanou způsobilost. Nepotřebují další atestační vzdělání. V díle 2 jsou zdravotníci, kteří mají vyšší vzdělání nelékařské, magisterské, ale zdravotnického směru a jsou to složitější povolání, která se blíží těm lékařským, a ti potřebují specializační vzdělávání. Například kliničtí psychologové nebo fyzioterapeuti. V dalším dílu 3 jsou potom pracovníci s nižším zdravotnickým vzděláváním, kteří musejí být vždy pod dohledem. Tento systém vytváří tedy jakousi čtyřstupňovou hierarchii.
Já to trošku zvulgarizuji a zjednoduším, ale ty stupně, řekněme, že jsou - lékař stojí nejvýše, pak je magistr s atestací, například ten psycholog nebo fyzioterapeut, máme u nás šéfa kliniky fyzioterapeutické a podobně, v další kategorii jsou sestry, záchranáři, zdravotní laboranti a ve čtvrté jsou pracovníci, kteří musejí být pod dohledem. Ale logika pojmenování těch pacientů je špatná. V kategorii pod dohledem, tedy té nízké, máme pracovníka, který se jmenuje laboratorní asistent, anebo pracovníka, který se jmenuje autoptický alias pitevní laborant. Zatímco ve vyšší kategorii bez dohledu je RTG asistent a zdravotní laborant. Kdyby bylo možné promítnout jednoduchou tabulkou, nebylo by to tak složité, ale laborant je někdy vyšší kategorii než asistent a někdy je tomu zase naopak. Tohle přinejmenším by bylo potřeba ještě upravit. Navíc do té jednoduché logiky nezapadá ani specializační vzdělávání kategorie sester, které sice specializační vzdělávání mají, ale není povinné a zákon nikde nedefinuje, k čemu vlastně má sloužit. ***