(9.10 hodin)
Senátor Miloš Vystrčil: Vážený pane předsedající, ctěná Sněmovno, dámy a pánové, chci na úvod poděkovat za to, že se tady po dvou a půl letech od podání senátního návrhu dostáváme k jeho projednání ve třetím čtení.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Omlouvám se, pane senátore, že vám vstupuji do vašeho projevu, ale žádám vás, kolegyně a kolegové, jestliže máte potřebu cokoli řešit, jděte do předsálí, ať je rozumět, co pan senátor říká. Žádám vás o klid. Prosím.
Senátor Miloš Vystrčil: Nechci dlouho zdržovat, ale přesto považuji za důležité některé aspekty toho návrhu zdůraznit nebo připomenout.
Senátní návrh vychází z filozofie, že pokud je někdo dlouhodobě nezaměstnaný a nemůže najít práci, tak by bylo dobré, aby si své příjmy mohl zvýšit tzv. veřejnou službou, s tím ale, že hlavním účelem tohoto opatření není - zdůrazňuji není -, aby veřejná služba nahradila zaměstnanecký poměr, ale hlavním cílem senátního návrhu je dosáhnout toho, aby lidé, kteří jsou dlouhodobě nezaměstnaní, neztratili pracovní návyky a do jisté míry tou veřejnou službou vraceli společnosti, která je dávkami v hmotné nouzi vlastně dneska zaopatřuje, to, co dostávají.
Říkám to tady proto, že se v průběhu jednání ve Sněmovně objevily pozměňovací návrhy, zejména mám na mysli pozměňovací návrh paní poslankyně Kailové, který tuto filozofii převrací a navyšuje bonifikaci, která by vznikla při výkonu veřejné služby na úroveň, kdy by výkon veřejné služby mohl nahradit zaměstnanecký poměr a ty dávky, které by potom osoba vykonávající veřejnou službu přijímala, by téměř odpovídaly nějakému základnímu příjmu při zaměstnaneckém poměru. To by nemělo být naším cílem, protože naším cílem by mělo být, aby lidé chodili do zaměstnání a pravidelně pracovali, a nikoli si vydělávali na živobytí např. tím, že pracují 20-30 hodin měsíčně a dostávají dávky díky tomu, že vykonávají veřejnou službu.
To jsem tady považoval za důležité připomenout. A velmi bych uvítal, kdyby nám Ministerstvo práce a sociálních věcí v rámci dnešní rozpravy nebo diskuse připomnělo také finanční rozdílnost náročnosti těchto dvou návrhů. Mám tím na mysli senátní návrh zákona, případně pozměňovací návrh paní kolegyně Kailové. Zatímco v případě senátního návrhu zákona by to navýšení nebo nároky na státní rozpočet byly v řádu desítek, možná i jednotek milionů korun, tak v případě toho, že přijmete pozměňovací návrh paní kolegyně Kailové, tak by to byly stovky milionů korun, a pokud by se dostavil efekt sněhové koule, tak by to mohlo být ještě horší.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Děkuji vám. Opakovaně vás žádám, kolegové, zvlášť v levé části sálu, o ztišení. Míra hluku je tady opravdu veliká. Děkuji.
Otevírám tedy rozpravu, do které eviduji dvě přihlášky. První požádám paní poslankyni Kailovou, aby vystoupila do rozpravy, a připraví se paní poslankyně Pastuchová.
Poslankyně Zuzana Kailová: Dobrý den, vážené poslankyně, vážení poslanci. Ke svému pozměňovacímu návrhu bych zdůraznila tato důležitá fakta. Dnes máme asi 450 tisíc nezaměstnaných a asi 100 tisíc volných pracovních míst. Většina uchazečů v evidenci úřadu práce jsou dlouhodobě nezaměstnaní a na otevřeném pracovním trhu neumístitelní. Proto je potřeba je aktivizovat. A protože je to většinově složitá skupina, je dobré ji pro práci motivovat. Čím více hodin při veřejné službě odpracují, tím jejich odměna bude vyšší.
Zároveň veřejnou službou nechceme obtěžovat lidi nad 55 let, kteří přišli o zaměstnání, ale přitom pracovali celý život. Pokud s těmito zásadními argumenty souhlasíte, prosím o podporu mého pozměňovacího návrhu. Děkuji. (Potlesk vlevo.)
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Děkuji vám, paní poslankyně. Nyní vystoupí paní poslankyně Pastuchová. Prosím, máte slovo.
Poslankyně Jana Pastuchová: Děkuji. Vážený pane místopředsedo, vážení členové vlády, vážené kolegyně a kolegové, po druhém čtení novely zákona o pomoci v hmotné nouzi jsem se setkala s několika dotazy, v čem je tato novela tak zásadní, i názory, že je buď příliš měkká, nebo zase příliš tvrdá. Pojďme si tedy ukázat na konkrétních příkladech, co by v praxi znamenala. Začneme tím, co máme nyní.
Jedna rodina, říkejme jim třeba Novákovi, je zcela odkázána na pomoc státu. Novákovi mají tři děti, nepracují, jsou však práceschopní a pobírají dávky v hmotné nouzi, dávky sociální podpory, což jim měsíčně vynese zhruba 21 500 Kč. V současné době nemusí pracovat, nemusí se účastnit veřejné služby, nemusí platit své pohledávky, neboť dávky, které pobírají od státu, nepodléhají případné exekuci. Nemusí platit zdravotní pojištění, to hradí stát, mají různé úlevy, např. platby v mateřských školách. Nemají žádné povinnosti a mohou svůj volný čas věnovat i nekalým činnostem, krádežím nebo častým oslavám v pozdních nočních hodinách, do ranních hodin. Nemusí každé ráno vstávat. Dávají svým dětem příklad, že normální je žít z dávek a ne pracovat.
Druhá rodina, říkejme jim třeba Dvořákovi, žije z výdělku obou dospělých rodičů, kteří mají dvě děti. V našem příkladu jsou oba rodiče vyučení a jejich hrubá mzda se pohybuje ve výši 15 a 12 tisíc Kč. Může však být i nižší. A jejich čistý příjem je 25 200 Kč. Tato rodina, resp. tito dospělí, musí každý den pracovat, a s tím pak souvisí každý den to, že musí ráno vstát, a tudíž si musí dobře rozvrhnout svůj volný čas. Není zde prostor pro každodenní oslavy, nekalé činnosti atd. Musí hradit své pohledávky, neboť mzda podléhá případné exekuci. Rozhodně však jsou rodiče pro své děti dobrým vzorem, ukazují, že normální je pracovat a nést zodpovědnost za svůj život a život celé rodiny. Pro společnost jsou přínosem, neboť přispívají ze své mzdy do sociálního systému a státní rozpočet nezatěžují.
Rozdíl v příjmech obou rodin je zhruba čtyři tisíce. Při dalších výhodách rodiny žijící z dávek, jako může být dávka mimořádné okamžité pomoci např. na koupi domácích spotřebičů či úhrady jiných výdajů, jako jsou školní pomůcky, školní výlety apod., se tento rozdíl dále snižuje.
Jaký je tedy výsledek? Pro rodinu s nízkými příjmy ze zaměstnání je pak výhodnější zůstat doma a žít dlouhodobě ze sociálních dávek.
Návrh novely, o které tu dnes rozhodujeme, by tento stav upravil tím způsobem, že osoby v hmotné nouzi by příjem ve výši životního minima měly samozřejmě zajištěn po dobu půl roku. Nyní tomu je také tak. To je příklad rodiny číslo jedna. A poté by klesla částka živobytí na úroveň existenčního minima, a pokud by se příjemce dávky účastnil veřejné služby, mohl by svou dávku zvýšit i tak a nadále pobírat částku živobytí ve výši až životního minima. Nebo si v ideálním případě mohl samozřejmě najít zaměstnání a začít pracovat.
Novela tak chce motivovat příjemce dávek, aby nezůstával dlouhodobě závislý jen na podpoře státu, a naopak si hledal zaměstnání. Pokud by ho nesehnal za šest měsíců, snížila by se mu dávka, ledaže by projevil snahu zvýšit si příjem prací a to by mohla být veřejná služba. Pak by dávka mohla dosahovat až stejné výše. ***