(15.20 hodin)
(pokračuje Fiala)
Uvedu vám ještě jeden příklad. Když vaše dítě bude studovat na čtyřletém gymnáziu v Praze nebo v Libereckém kraji, tak na něj škola dostane v průměru 34 tisíc, což znamená 6,8 milionu ročně, pokud by se ta škola skládala ze čtyř ročníků, dvou tříd a tam bylo 25 dětí, zatímco za stejné studium na čtyřletém gymnáziu ve stejně velké třídě ve Zlínském nebo v Olomouckém kraji bude na to dítě dostávat škola 38 tisíc korun, což dohromady dá 7,6 milionu. A to jsou velké rozdíly a to je současný stav a to je důsledek toho, co tu představoval pan poslanec Kořenek, jak se celostátní normativy přetaví přes krajské normativy, a to ve výsledku vede k této nerovnosti.
Toto je potřeba změnit. Ale já jsem si vždycky myslel, že ta změna má směřovat k tomu, že normativ bude spravedlivý, celostátně platný, přehledný, jednoduchý, samozřejmě musí být korigován některými koeficienty pro specifické situace, jako je třeba malá základní škola v malé obci, kde je potřeba samozřejmě zajistit to, aby ta škola existovala, a tam to nebude stačit čistě tím normativem. Ale v zásadě normativní princip je poměrně jednoduchý.
Ještě abych to řekl opravdu co nejpřehledněji, tak ve financování školství si můžete představit dva základní modely. Jeden model bude nákladový, to znamená, že máte nějaký počet škol, na těch školách je nějaký počet učitelů, ředitelů, školníků a já nevím, co dál, to se všechno sečte, kolik jde na jejich platy peněz, vynásobí se to 12, máte roční náklady a tak se dají vypočítat náklady na vytápění a všechny další a dostanete nějakou sumu nákladů, které jsou na celou republiku potřeba. Takový systém jsme tady měli. Ten fungoval za komunistů, naštěstí už je pryč. Ale aby i tehdy mohl fungovat, tak vyžadoval něco, co dnes nemáme, a naštěstí to nemáme, a to je mimořádně silná centrální autorita, která prostě tvrdě určuje, co se kde koupí, kolik kde bude učitelů, kolik kde bude lidí, jak to bude vypadat, a bude se to z centra řídit a pak se dají náklady tímto způsobem proplácet.
Naproti tomu normativní přístup, který tu v principu máme teď, vychází z logiky, že tady máme nějaký počet žáků a studentů, třeba teď zhruba 2 miliony, na které vydáme 100 miliard ročně, fakticky je to asi 90. miliard. Když to zjednodušíme, na žáka 50 tisíc. Ta částka jako normativ se rozdělí ve prospěch konkrétní školy, na každého žáka jde nějaká suma. Je to srozumitelné, je to jednoduché, je to spravedlivé, je to přehledné.
To, co v současnosti navrhuje Ministerstvo školství, tyto atributy postrádá. Není to ani přehledné, ani srozumitelné, a jednoduché už vůbec ne a v důsledku to nebude ani spravedlivé. Není to krok lepším směrem. Navíc je to vykročení z logiky normativního financování napůl nebo na tři čtvrtiny, to teď ani nedokážu z těch materiálů odhadnout, k nákladovému financování. A možná to, co je na tom velmi problematické, je i to, že to je jakási kombinace nákladového modelu s normativním modelem. Vzniká nám tady jakýsi kočkopes, což v praxi podle mě fungovat bude velmi špatně, rozhodně ne lépe než systém, byť nedokonalý, který máme teď.
Znovu opakuji, očekával jsem, že ministerstvo půjde cestou posílení své centrální role ve stanování normativů, že se napraví nerovnost, která ve financování na jednoho žáka napříč Českou republikou existuje, ale ne že se vytvoří systém, kde se nějakým způsobem budou fixovat náklady, ty se budou jaksi korigovat maximálním počtem odučených hodin a všechno dohromady to vytvoří jakýsi způsob financování, který bude nesmírně administrativně náročný, nepřehledný a ve kterém se nevyzná vůbec nikdo.
Ze všech těchto důvodů chci nejenom říct, že tento návrh Občanská demokratická strana nepodpoří, ale i jménem Občanské demokratické strany navrhuji, abychom předložený návrh zamítli hned v prvním čtení.
Předseda PSP Jan Hamáček: Děkuji a prosím tedy prvního řádně přihlášeného, kterým je pan poslanec Tomio Okamura, a připraví se paní poslankyně Semelová.
Poslanec Tomio Okamura: Vážené dámy a pánové, pokusím se především stručně shrnout, co vlastně přináší návrh změny školského zákona, který nám předložila tato vláda, konkrétně její Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Máme schválit zásadní změnu financování regionálního školství. Co tato změna podstatného přináší? Především je nutné říct, že nepřináší žádné navýšení finančních prostředků pro školy ani navýšení platů učitelů. Naše hnutí Svoboda a přímá demokracie - SPD naopak prosazuje navýšení platů učitelů a navýšení finančních prostředků pro školy, tedy přesný opak, než prosazuje Sobotkova vláda. Vládní návrh přináší zvýšení, ale něčeho úplně jiného - přináší zvýšení administrativy pro školy, které budou posílat nové výkazy na ministerstvo. Podle těchto výkazů bude ministerstvo kontrolovat, stanovovat a rozdělovat finanční prostředky. Ministerstvo bere tuto kompetenci krajským úřadům.
V materiálech přiložených k návrhu zákona nás vláda ústy Ministerstva školství ujišťuje, že bude potřebovat navíc pouze tři pracovní místa pro pracovníky, kteří tuto agendu pro školy budou dělat. Tři pracovníci budou podle názoru Ministerstva řešit financování několika tisíc škol regionálního školství. Určitě je namístě otázka, jestli to zvládnou. Ministerstvo nám sděluje, že jejich práci bude podporovat nový informační systém, a o tom, jak má ministerstvo jasno o tomto programovém vybavení, svědčí odhad ceny pořízení. Cenu odhadují na 2,5 až 5 mld. korun. To je dost velký rozptyl v tak zásadní věci. Pokud občan platící daně očekává, že ušetříme místa úředníků na krajských úřadech, které nahradí ti tři administrativní supermani na ministerstvu, tak se plete. Ministerstvo nám ve zprávě říká, že na krajských úřadech budou řešit pracovníci nové úkoly. Budou prý řešit kolize a problémy vzniklé z nového systému financování s využitím tzv. rezervy. Samozřejmě že problémy budou. Když nedáte do systému víc finančních prostředků, tak když někde peníze přidáte, jinde budou peníze chybět. Kraje ovšem z rezervy mají platit také vícenáklady na inkluzivní školství. V praxi tedy žádná rezerva fakticky nebude. Poslední perla celého vládního návrhu je fakt, že nový sytém financování se netýká tzv. soukromých škol a církevních škol. Patrně ministerstvo nechce dráždit lobby těchto škol při protlačení této reformy financování.
Takže jak hodnotit návrhy Ministerstva školství na reformu financování? Myslím, že můžeme stručně rekapitulovat. Jde o navýšení administrativy škol. Jde o nejasnou představu o řízení a zajištění celého procesu s výrazným rizikem pro řadu škol. Ministerstvo odpovědnost za řešení těchto rizik nechává na krajských úřadech a přitom jim nedává reálnou možnost tato rizika řešit. Některé nedostatky normativního systému se řeší ukvapenou reformou, která má především centralizovat moc ve financování regionálního školství u ministerstva. Za nejpodstatnější ovšem považuji fakt, že pro učitele ani školy návrh neznamená ani korunu navíc. ***