(11.20 hodin)
(pokračuje Dienstbier)
Zároveň od samého počátku legislativního procesu byla diskutována třetí oblast, to je zřízení monitorovacího mechanismu podle Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením. Přestože návrh zákona doputoval do Sněmovny díky sporu o tabulková místa v Kanceláři veřejného ochránce práv bez tohoto návrhu, tak na základě projednávání ve výborech i zde na plénu je zjevné, že tady je shoda na zřízení tohoto monitorovacího mechanismu, protože všechny výbory, které projednávaly návrh, doporučily schválit pozměňovací návrh, který by tento monitorovací mechanismus do zákona doplnil. Je to důležitý krok, protože tím ČR naplní závazky vyplývající ze zmíněné úmluvy OSN. To, co je na tom důležité je také, že na této podobě monitorovacího mechanismu je dohoda s organizacemi, které reprezentují zájmy osob se zdravotním postižením a naopak projevily značný zájem na tom, aby takovýto mechanismus byl zaveden. Jde o systémový monitoring, který má komplexně vyhodnocovat, do jaké míry jsou chráněna práva osob se zdravotním postižením, a lze od něj tedy očekávat zlepšení v této oblasti.
Nyní se vrátím k těm dvěma oblastem, které vyplývají z vládního prohlášení. Tou první je možnost obracet se na Ústavní soud ve věci rušení zákonů nebo jejich částí. Jak už jsem zmiňoval, toto je výslovně zmíněno ve vládním prohlášení. Veřejný ochránce už nyní má možnost navrhovat Ústavnímu soudu rušení podzákonných předpisů. Toto je tedy rozšíření i na zákony. I tady může dojít jednak k efektivnímu postupu, protože nemusí jednotlivé osoby, které odkazují na to, že v jejich případě došlo k aplikaci zákona, který odporuje ústavnímu pořádku, vyčerpat všechny kroky, to znamená obracet se buď na správní orgány, následně na soudy v prvním, druhém stupni, případně dovolání, a pak teprve po mnoha letech směřovat k Ústavnímu soudu. Ale lze tady velmi efektivně takovouto situaci vyřešit. Myslím, že na základě projednání ve výboru je tady na stole i velmi dobrá úprava, a sice že by veřejný ochránce mohl takto postupovat pouze poté, co by projednal věc v petičním výboru Poslanecké sněmovny, který je, dá-li se to tak říci, garančním pro otázky související s činností veřejného ochránce práv. Tedy předešlo by se možná zbytečnému podání takového návrhu v těch případech, kdy by byla shoda na základě projednání v petičním výboru, že se věc dá řešit jiným způsobem, například poslaneckým návrhem zákona, který by problém odstranil.
Byla tady v diskusi zmíněna obava, že by mohl veřejný ochránce tohoto oprávnění nadužívat. Já bych tady odkázal na praxi ve vztahu k podzákonným předpisům, kdy veřejný ochránce tohoto oprávnění využívá v jednotkách případů, to znamená, nedochází ani tady k žádnému nadužívání, nebo dokonce snad zneužívání takového oprávnění a není žádný důvod se domnívat, že by ochránce postupoval nějakým zásadně jiným způsobem i v případě zákonů a návrhů na jejich rušení u Ústavního soudu.
Co se týče antidiskriminační žaloby ve veřejném zájmu, tady si myslím, že to je vůbec nejdůležitější součást navrhovaného zákona. Ze všech dat, která máme k dispozici, vyplývá, že diskriminace není nic okrajového, s čím by se lidé v České republice téměř neměli možnost potkat. Naopak dochází k celé řadě případů diskriminačního jednání a současné prostředky ochrany proti diskriminaci jsou zcela nedostatečné. Svědčí o tom právě nepoměr mezi rozsahem diskriminace a počtem individuálních antidiskriminačních žalob a také to, že nám v této oblasti téměř zcela chybí soudní judikatura, kterou by se všichni, kdo v dobré víře chtějí sami předcházet diskriminačnímu jednání, mohli řídit a sami takovým situacím předcházet. I v tomto případě jde o věc, která vyplývá z plnění vládního prohlášení.
Tady bych zdůraznil, že to je především na pomoc těm lidem, kteří jsou nejslabší. Je potřeba si uvědomit, že oběťmi diskriminace jsou právě ti, kteří jsou nějakým způsobem znevýhodněni nebo slabí, ať už jde o finanční situaci, ať už jde o sociální kompetence anebo může to být i třeba zdravotní nebo jiný hendikep. Lidé s nízkými sociálními kompetencemi, jinými hendikepy a nedostatkem finančních prostředků se velmi těžko mohou bránit proti diskriminaci, jednak proto, že nedosáhnou na kvalifikovanou právní pomoc, která je právě v těchto případech nezbytná, jak už jsem tady opakovaně říkal. Antidiskriminační žaloby a spory jimi vyvolané patří k těm nejsložitějším právním kauzám, kde bez kvalifikované právní pomoci se nelze efektivně bránit. Proto tento nástroj může být důležitý. Navíc opět může být i velmi efektivní předcházet zbytečnému množení sporů, protože jednou takovouto žalobou se dá vyřešit typový případ diskriminace, kterému čelí nějaká větší množina osob, a nemusí se tak podávat tedy to větší množství individuálních antidiskriminačních žalob. A jak už jsem také zmiňoval, postupně by to umožnilo vytvořit judikaturu v této oblasti, kterou by se všechny osoby mohly následně řídit.
Chtěl bych proto požádat zejména ty poslance a poslankyně, kterým záleží především na ochraně nejslabších členů naší společnosti, aby zákon zejména v této části podpořili.
Závěrem bych konstatoval, že vzhledem k tomu, že tato oprávnění veřejného ochránce vyplývají z vládního prohlášení, tak že to pro mě je i test, do jaké míry koaliční strany vládní prohlášení plní vzhledem ke sporům, kterých jsme byli v minulých týdnech a měsících svědky. Jestli vlastně koaliční dohody jsou cárem papíru, anebo slovem, které platí a které koaliční strany drží. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu ministrovi Dienstbierovi a otevírám rozpravu, do které jsou přihlášeni zatím tři poslanci. První přihlášený je pan poslanec Karel Schwarzenberg. Připraví se paní kolegyně Jana Hnyková. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Karel Schwarzenberg: Pane předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, po pravdě řečeno, teprve po druhé světové válce pozvolna vnikla instituce veřejného ochránce práv, dodnes se často nazývá právě skandinávským jménem ombudsman, do ústavních pořádků střední Evropy. A jak to často s novými věcmi bývá, pořád se ještě potkává s nedůvěrou.
Nicméně musíme všichni uznat, že se severské demokracie ve dvacátém století ukázaly jako velice solidní a opravdu se, co se týká obrany lidských práv a podobných věcí, osvědčily, a to i díky instituci veřejného ochránce práv. Já vím, že otázka rozšíření práv a pravomocí veřejného ochránce práv je u nás dosti diskutovaná otázka. Existují zde na to různé názory. Já se, po pravdě řečeno, přikláním k tomu, abychom odsouhlasili mírné rozšíření těchto pravomocí, které jsou teď navrženy. Nejenom poněvadž jsme měli opravdu štěstí, že jak ministr Motejl, tak paní Šabatová opravdu svůj úřad zastávali nestranně a opravdu byli ochránci lidských práv, ale ještě z jiného důvodu.
Přiznávám, že jsem se vždycky cítil jako žák slavného učitele ústavního práva Karla Poppera, který se proslavil, byť pocházel, pokud vím, z Vídně, na Novém Zélandě, potom na nejslavnějších britských univerzitách, a dokonce ještě ve vysokém věku dostal čestný doktorát Karlovy univerzity jako jeden z nejslavnějších ústavních právníků na světě. ***