(12.50 hodin)
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já vám také děkuji, pane ministře. Prosím, aby se slova ujal zpravodaj pro prvé čtení poslanec Robin Böhnisch. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Robin Böhnisch: Děkuji za slovo, pane místopředsedo. Vážené dámy, vážení pánové, pan ministr sdělil, že jde o stručnou novelu. To je možná ještě slabé slovo, protože jde o jednu jedinou větu. Přestože to není vždy podmínkou, že by k jednovětné změně zákona nemohla být velká diskuse, tak v tomto případě zásadní diskuse asi opravdu není potřeba. Jde o věc, která se řeší už celé roky. Dokonce mám pocit, že v jednom případě už došla i do Poslanecké sněmovny, nikoli ovšem na konec legislativního procesu z důvodu konání voleb.
Jde skutečně o to, abychom ubrali na administrativě a zároveň aby stát neplatil státu za škody na pozemcích, které vlastní, tedy aby nepřesypával z jedné vlastní kapsy peníze do své další kapsy. Náhrada újmy by neměla být vyplácena za újmu vzniklou nebo trvající na pozemcích ve vlastnictví státu a dojde k zamezení transferu finančních prostředků uvnitř státu, kdy jsou státní prostředky vypláceny zejména státním podnikům za újmu na státních pozemcích, na kterých stát deklaroval zájem na ochraně přírody.
Pro vaši představu by mělo jít o finanční úsporu více než 350 milionů korun ročně za platby státním organizacím a potom ještě některé další transfery včetně administrativní zátěže ve výši takřka milion korun ročně. Teoreticky postiženy - postiženy v uvozovkách - budou především Lesy České republiky, které uplatňují nároky na úhradu újmy zhruba ve výši 72 milionů korun za rok.
Tolik prozatím ode mě jako od zpravodaje. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Děkuji vám. Otevírám rozpravu, do které eviduji dvě přihlášky. První vystoupí pan poslanec Zahradník. Připraví se pan poslanec Kudela. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Jan Zahradník: Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové, chtěl bych se vyjádřit k tomuto návrhu, který, jak pan ministr ve svém úvodním slově avizoval, je skutečně velmi jednoduchý. Jeho podstata spočívá vlastně v jedné větě, která říká, že nárok na finanční náhradu nevzniká za újmu vzniklou či trvající na pozemcích ve vlastnictví státu. Jednoduchá věc. Je třeba si uvědomit, že se setkáváme, a to je první, taková formální připomínka, setkáváme se v krátké době již s druhou novelou zákona č. 114. Jistě máte v živé paměti diskusi, která tady běžela ve druhém čtení novely zákona č. 114 o ochraně přírody a krajiny a která rozvířila mediální pozornost. Tahleta novela je jiná. Celkem se nedivím předkladateli, že ji předkládá jako trochu mimo ve snaze možná tu podstatu zastřít a její prosazení zjednodušit.
V současné době na státní půdě, na státních pozemcích hospodaří, jak říkal pan ministr, dva typy podniků, dva typy institucí. Jednak jsou to státní instituce, většinou státní podniky, které požadují, čerpají ty újmy. Někdy v rozpočtu resortu životního prostředí kritizujeme to, že újmy, náhrady jsou vypláceny s určitým zpožděním. A druhý typ jsou soukromníci, kteří, jak to řekl pan ministr, si to mohou domluvit nebo domluví jako součást nájemní smlouvy s institucí, která s nimi tu smlouvu uzavírá. Dobře. Tohleto je jasné.
Ovšem za prvé je třeba uznat, že i soudní výroky uznávají, že státní podnik je instituce plně legitimovaná k uplatnění nároku na úhradu újmy za tuto škodu. Nejvyšší soud to konstatoval jednoznačně ve svém vyjádření, které říká, že přes jistou atypičnost situace, kdy se správce státního majetku domáhá náhrady vůči státu, nejde o téhož nositele práva a povinnosti, neboť stát je sice vlastníkem lesů nebo dalších pozemků, avšak jím zřízený státní podnik je odlišný a samostatný subjekt, který podle tohoto zákona z pozice vlastníka svěřeného státního majetku vstupuje do jednání, je tedy v rámci této činnosti oprávněn a také povinen vykonávat práva vlastníka vůči kterémukoli subjektu, tedy i vůči státu. A nakonec manažeři státních podniků jsou povinni konat s péčí řádných hospodářů. A když se na pozemcích, které spravují, objeví a vzniká škoda zdůvodněná ochranou životního prostředí, měli by tuto újmu, zejména třeba ve sníženém zisku za produkci dosahovaném na tom pozemku, uplatňovat vůči tomu, kdo tu škodu vlastně svým rozhodnutím způsobil, tedy vůči státu.
Tady tím pádem jaksi namítám proti tomu, co říkal pan ministr o nelogičnosti současného stavu. Možná by se mohlo zdát podobně nelogické, aby státní podniky třeba platily daně nebo hradily soudní výlohy, které vedou, když vlastně zase platí státní podnik do kasy státu. Čili tady proti té nelogičnosti jasně argumentuji tímto důvodem. Státní podniky jsou jasné. (Velký hluk v sále.)
Soukromníci potom si pronajali půdu v dobré víře, že pokud na ně je nějaká újma způsobená, budou si moci dohodnout, nebo případně uplatnit nárok na úhradu újmy vůči státu podle tohoto zákona. Kdybychom do toho vstoupili, možná bychom mohli nějaké dlouhotrvající smlouvy tímto naším rozhodnutím znejistit.
A pak je zde ještě jedna významná věc, kterou musím uvést, jeden významný argument, a tím argumentem, který zpochybňuji tento podaný návrh, je to, že jak vlastně probíhá stanovení ochranných podmínek, jakou opodstatněnost mají návrhy, které předkládají různé instituce aktivní v ochraně životního prostředí na to, aby některé území bylo nebo bylo více chráněno z hlediska zákona o ochraně životního prostředí. Někdy se může zdát, že tyto návrhy na vymezení ochranných území jsou velmi účelové. Někdy můžeme vidět, a dokonce i státní instituce se k tomu vyjadřovaly, že některé návrhy na vymezení území v soustavě Natura 2000 jsou vysloveně účelové, mající snahu zabránit realizaci záměrů, které se na těch daných územích mají realizovat. Ochránci životního prostředí chtějí zabránit realizaci nějakého záměru, který se jim nelíbí, a řeší to takto nepřímo tím, že navrhnou dané území do režimu ochrany přírody. Tím se samozřejmě významně investorovi jeho záměr zkomplikuje.
Možnost uplatnit náhradu i samozřejmě vůči státu a státní půdě je nástroj, který drží orgány ochrany přírody v určitých mezích racionality, aby automaticky nepřejímaly každý požadavek, každý návrh ekologických aktivistů. Tady by se možná mohlo namítnout, že tady by mohl dozorovat v některých sporných případech soud, ale víme dobře, že ve věci ochrany životního prostředí a návrhu soudy obvykle hodnotí spíš formální správnost daných podání nežli jejich věcnou podstatu. ***