(15.10 hodin)
Poslanec Tomio Okamura: Vážené dámy a pánové, máme před sebou návrh zákona, který má zprůhlednit financování volebních kampaní. Abychom pochopili, zda je dobrý, či ne, je třeba si položit dvě základní otázky. Co je cílem tohoto zákona, přesněji - jaký cíl by měl mít zákon o volbách? Cílem by bezesporu měla být svobodná a rovná, nezmanipulovatelná soutěž všech stran a občanů při kandidatuře do parlamentu, krajů nebo na prezidenta. Zajišťuje to ale stávající nebo navrhovaný vládní zákon? Ani největší naiva nemůže říci ano. Každý víme, že hlavním hnacím motorem každé úspěšné kampaně jsou finance a buldozer, který motor pohání, jsou média, a to jak klasická, tak všechny jiné nosiče od novin až po billboardy.
Zákon je napsaný tak, aby na maximum vyhovoval stávajícím tradičním politickým stranám, a kde to lze, znevýhodňuje jak nové parlamentní subjekty, tak i strany neparlamentní. Zákon navrhuje limity pro volební příspěvky a také strop, kolik lze za kampaň utratit. Limit 90 milionů na volby je samozřejmě bohatě dostačující pro naše tradiční strany, ale vláda ho záměrně navrhuje mnohem vyšší než ve srovnatelných zemích, aby byly tradiční parlamentní strany zvýhodněny.
Musíme si upřímně říci, proč je v mnohých zemích stanovený limit na volební výdaje? Přece proto, aby nebyly mainstreamové strany bohatě živené státem tolik zvýhodněny před těmi, kdo chtějí do politiky nově vstoupit. Belgie, která má téměř stejný počet obyvatel jako Česká republika, tedy něco přes deset milionů, má limit milion eur, tedy nějakých 27 milionů korun, a to v zemi, kde je násobně vyšší životní úroveň i náklady na kampaně. Takže v reálu můžeme říct, že kdyby Česká republika šla belgickou cestou a přepočetla limit, měl by být v České republice někde pod deseti miliony. Každému je jasné, že v tom momentě by se nám startovní čára pro všechny strany a hnutí skutečně srovnala a volby bychom mohli označit opravdu za férovější, jelikož by se jednalo o skutečnou soutěž politických programů, osobností a názorů.
Ale v našich podmínkách jsou limity stejně nereálné, protože samu kampaň v našich podmínkách nelze spočítat, a už vůbec ne tu, kterou už teď dělaly, dělají a budou dělat vládní strany. Každý přece ví, že státní firmy zainzerují příslušné médium a výměnou za to je vlídnost redakce. Takže pak tu máme v uvozovkách krásnou reklamní kampaň českých lesů, státního podniku, třeba kampaň s názvem Zdravými lesy pro zdravý život. A udivený čtenář marně přemýšlí, co takovým heslem státní podniku sleduje. Odpověď je jednoduchá. Je zřejmě třeba zaplatit reklamní agentuře, která část provize vrátí public relation.
Navrhovatelé zákona namítnou, že o kontrolu bude postaráno. Otázka je čeho a kým. Veřejná média sice nesmí v čase voleb propagovat politiky, ale je tu výjimka. Mohou samozřejmě informovat o práci těch, kdo zastávají veřejné funkce. Takže ano, zjednodušeně - opoziční či nezávislý nový politik má utrum, ale pan starosta či pan premiér mají prostor stále k dispozici.
Ta největší diskriminace ovšem čouhá z návrhu na zřizování a financování politických institutů, což není nic jiného než uskupení, která pracují na ideologické propagandě jednotlivých partají. Na příspěvek pro institut by měla nárok každá strana, která má za poslední tři funkční období Sněmovny alespoň jednoho poslance, který byl zvolen dvakrát, a zároveň má zaveden politický institut. I tady byly ze hry chytře vyšachované všechny nové partaje ve Sněmovně. Instituty by měly mít nárok na 10 % z veškerých státních příspěvků na činnost, které náleží straně, pod kterou institut spadá. V reálu to znamená, že by například Masarykova demokratická akademie, think thank ČSSD, dostala za rok 2014 celkem 14 milionů korun na kontinuální propagaci a šíření socialistických myšlenek mimo limity předvolební kampaně. Z institutů by se tak staly vlivné subjekty, které během kampaně hrají roli, a přitom jejich finance nejsou započítány do rozpočtu pro volby. To je chytré. Když ovšem uvážím, že to pánové z ČSSD psali v čase, kdy je nenapadlo, že budou muset zaplatit dluhy panu Altnerovi.
V neposlední řadě mi dovolte zmínit skvělou a významnou trafiku pro známé a zasloužilé, a to nově navržený Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí. Proč ze hry vypadl Nejvyšší kontrolní úřad? Prvním důvodem je nepochybně to, že ačkoli zaměstnává vysloužilé politiky, ti se stávají zřejmě nezvladatelnými a kontrolují hlava nehlava i své bývalé chlebodárce a k završení všeho zlého, v uvozovkách, Nejvyšší kontrolní úřad ty kontroly zřejmě dělá kvalitně. Proto zlodějnu a plýtvání zatím průběžně nachází na každém ministerstvu bez ohledu na to, která partaj tam kraluje. Proto vládní strany zřejmě nechtějí kompetence Nejvyššího kontrolního úřadu pomocí ústavních změn ještě rozšiřovat.
Schůdnější cesta pro mainstreamové strany je tedy nový úřad s novými lidmi, kteří nemají zkušenosti a budou zárukou klidného průběhu voleb. Pochopitelně předsedu a členy úřadu navrhne vládní většina v Poslanecké sněmovně či Senátu.
Dovolím si zmínit ještě jednu nehoráznou diskriminaci a to je možnost přesouvání, slučování limitů v krajských volbách, což opět zvýhodňuje velké celostátní partaje na úkor krajských sdružení. Díky tomu regionální hnutí budou mít limit sedm milionů a celostátní partaj třeba i sto milionů, když v jiných krajích ušetří, anebo tam kampaň zaplácne třeba akcemi svého institutu.
Naše hnutí Svoboda a přímá demokracie, SPD, prosazuje od počátku změnu našeho politického systému z vlády stranické oligarchie na přímou demokracii. Málokdo z veřejnosti tenkrát tušil, co je to stranická oligarchie, a mnozí ještě dodnes mají pocit, že tady máme demokracii. Já měl za sebou ovšem už trpkou zkušenost s bezskrupulózním porušením Ústavy a prosté lidské spravedlnosti při mém účelovém vyřazení z prezidentských voleb a náš politický systém mě už překvapit nemůže.
Tento vládní návrh volebního zákona je přesný doklad vlády stranické oligarchie a jejího souboje s demokracií, které se bojí jako čert kříže. Ohýbání volebních zákonů od nejrůznějších kvor až po financování jen ukazuje skutečnou prohnilost systému a neochotu zavést u nás demokracii, tedy vládu a kontrolu občanů ve své vlastní zemi a nad svými zastupiteli.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji panu poslanci Okamurovi. S faktickou poznámkou pan poslanec Radek Vondráček. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Radek Vondráček: Děkuji za slovo, pane předsedající. Vaším prostřednictvím bych rád navázal na svého předřečníka, který položil otázku, proč ze hry vypadl Nejvyšší kontrolní úřad. Nejvyšší kontrolní úřad vypadl ze hry z toho důvodu, že se jedná o ústavně zakotvený nezávislý auditní orgán, který se pro kontrolu politických stran nehodí, což bylo judikováno i Ústavním soudem. Například Nejvyšší kontrolní úřad nemůže ukládat sankce při své kontrolní činnosti. Takže bychom buď museli změnit Ústavu a změnit nastavení Nejvyššího kontrolního úřadu, což je ta ďáblova past, které jsme se chtěli vyhnout, a také kdy v případě jeho fungování by zřejmě svým auditním nálezem zjistil nějaké nedostatky, sankce by musely být udělovány například prostřednictvím finančních úřadů, což by byl velmi neefektivní systém.
Nezávislý, pokud možno štíhlý a řekl bych akční kontrolní orgán je to, co nám říkají zkušenosti ze zahraničí. V drtivé většině u našich sousedů a vyspělých demokracií existuje nějaký nezávislý kontrolní úřad. Ano, je na nás všech, abychom to hlídali, aby nám nezbytněl, aby tam nevznikla řada pracovních míst a abychom to všichni neplatili ze své kapsy. Nicméně myšlenka, že to bude nezávislý kontrolní orgán, je jediná správná a došli jsme k tomu na základě dlouhé diskuse, během které jsem tedy pana kolegu Okamuru nepotkal. Děkuji.
Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji panu poslanci Vondráčkovi. Nyní s přednostním právem pan místopředseda Filip, po něm pan místopředseda Lank. Ne. Ne, v pořádku. Prosím, pane místopředsedo.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji, vážený pane předsedající. Členové vlády, paní a pánové, vím, že budu diskutovat mírně mimo hlavní téma, protože je to téma následujícího zákona o politických stranách, ale kolega Vondráček mě k tomu přinutil.
Víte, platí vtip, že když je nějaký problém, tak se zřídí komise, která shání budovu. A my tady zřizujeme orgán, který má kontrolovat politické strany.
Dovolím si ocitovat článek 5 Ústavy České republiky, a to celý: "Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazení svých zájmů." To je celý článek pět. Když to zjednoduším, tak celý ústavní systém České republiky je založen na svobodné soutěži politických stran, kterých v České republice máme 160 cca. Předseda kontrolního výboru, členové kontrolního výboru by řekli přesně, kolik měli ke kontrole výročních finančních zpráv. A samozřejmě že tak jak tady říkal kolega Okamura, se dostáváme k tomu, že některé politické strany se stanou regionálními, některé začnou pracovat, vytvoří se z nich silná politická strana. A politický systém stojí na tom, že ta politická strana, která trvale pracuje, má právo na příspěvek ze státního rozpočtu, když dosáhne určitého procenta ve volebním klání. A ty politické strany, které získají nad pět procent, mají účast v Parlamentu, v Poslanecké sněmovně. ***