(16.20 hodin)
Místopředseda PSP Petr Gazdík: Nyní s přednostním právem pan zpravodaj. Prosím, pane zpravodaji.
Poslanec David Kasal: Vážený pane předsedající, děkuji za slovo. Dovolil bych si závěrem udělat nějaké shrnutí a reagovat na některé kolegy, kteří zde vystoupili. Na začátek bych chtěl hlavně poděkovat, protože jak je vidět, konzistence v názorech a v tom, co je potřeba udělat, tam jednoznačně je, a chtěl bych za všechna vystoupení poděkovat.
Vystupovalo devět poslanců se svými příspěvky plus další diskutující v krátkých reakcích.
Nedá mi ale, abych se nezmínil o pediatrii, která tady nejvíc rezonovala, a jak jste si již všimli vzhledem k tomu, že jsme již začali projednávat tento zákon, tak už vám první zmínky přistály na vašich poslaneckých stránkách. Chtěl bych říct jedno jediné: Ani ministerstvo ani zdravotní výbor ani já jako pediatr, nikdy nepadlo jediné slovo o tom, že se budou rušit primární praktičtí lékaři pro děti a dorost, kteří zajišťují tuto léčbu v ambulantních zařízeních. Nikdy to nepadlo a padnout to nemůže, protože bez jejich péče není možné zajistit péči o dětské pacienty v naší republice. To chci, aby to jasně znělo a aby to bylo jako základní kámen.
Vyjádřím se jenom lehce k té petici, protože názor každého člověka může být shrnut v petici. Nemůžu si odpustit to, že když jsem viděl ty otázky, tak jak jsou, protože mi chodila řada otázek na moji emailovou adresu: Vy chcete zrušit dětské lékaře v terénu? A děti nám budou ošetřovat jenom v nemocnicích? I takovéhle názory mi chodily a já jsem je musel opakovaně vysvětlovat. Jestliže takto podáte otázku, tak na to každý rodič, který je spokojen se svým lékařem, odpoví, že samozřejmě obor rušit nechce.
Chtěl bych tady zodpovědně říct, že se jedná opravdu jenom o změnu vzdělávání. Pro mě jako pediatra je jaksi nepřípustná jedna záležitost, abych stejnou diagnózu, kterou léčím v nemocnici nějakým způsobem, tak aby na úrovni v terénu byla léčena zcela jinak. To je pro mě nepřípustné a to je důvod slučování vzdělávání těchto oborů.
Je velmi zajímavá jedna věc. Já pediatr, který jsem 24 let v praxi, 14 let primář, tak podle toho, jak je to napsáno, teď nemyslím podle návrhu, ale podle předchozí předlohy, tak nemůžu okamžitě nastoupit na místo praktického lékaře, protože jsem nedostatečně vzdělaný. Na různých seminářích bylo ukazováno, co všechno v nemocnicích neděláme. Můžu zodpovědně říct, že z toho, co mi bylo ukázáno, jsou to tři věci, nebo dvě vlastně: neočkujeme a neděláme posudky. To je jediné, co neděláme. Všechno ostatní, o čem tady bylo hovořeno, zajišťujeme, i sociální problémy dětí. Pokud k nám přijde dítě, které je šikanované nebo které má nějaké psychiatrické obtíže, my ho nemůžeme pustit z nemocnice, dokud nedostane odborné vyšetření. Takže v zásadě zajišťujeme veškerou činnost, sice z jiného úhlu pohledu, ale stejně tak jako v té praxi. Jestliže mi ale argumentují kolegové z praxe, že radí i maminkám, které jsou po rozvodu, nebo v rodinách, které jsou po rozvodu, tak je to otázka, jestli by to měla platit zdravotní pojišťovna, jestli bych se neměl obrátit na Ministerstvo spravedlnosti, které by v tomto případě tedy mělo proplácet právní rady nebo rady, které jsou v tomto případě. Já to samozřejmě zlehčuji, ale až takovéhle názory se člověk dozvídá.
A je velmi zajímavá jedna věc. Jak už jsem tady řekl, já bych nemohl pracovat v terénu. A je ale velmi zajímavá záležitost, kdy praktičtí lékaři oslovují lékařky, které jsou třeba jeden dva roky po nástupu do nemocnice, nemají například ani kmen, nebo mají kmen, což je dvouleté vzdělání, jsou na mateřské, a pokud potřebují zástup na své ordinace, tak bez problémů tito lékaři tam sloužit mohou? To bych chtěl odpovědět na tyto otázky, jak je to vlastně možné.
Co se týká jedné věci, kterou řekl pan kolega Kaňkovský ohledně částečných úvazků. Určitě to je dobrá věc. A já na svém oddělení využívám a v zásadě v tuto chvíli, kdy mám čtyři lékařky na mateřské dovolené, tak každá má úvazek od 0,1 až do 0,6 podle jejích potřeb, jak je schopna se starat o své děti. Tady jsme se shodli na tom, že to určitě bude potřebovat variantu. A aby to nebylo zneužíváno, jako to bylo dřív, kdy ten dotyčný byl zaměstnán na 0,1 úvazku a byl tam celou dobu, tak to normálně vztáhneme k mateřské dovolené a myslím si, že vůbec není problém a tohleto bude dořešeno.
Ohledně IPVZ. Určitě bude potřeba, aby to vzdělávání bylo organizováno rozumným způsobem, aby lidé se přihlásili do jednotného systému a přesně věděli, tak jako to bylo za nás, kde kurz probíhá, jakým způsobem, co dotyčného čeká, a aby ten kurz byl dostatečně intenzivní a aby to vzdělávání bylo pro něj přínosné. Samozřejmě s tím souvisí i to, co už je v návrhu, že drtivá většina vzdělávání bude probíhat na mateřském oddělení nebo u mateřského zaměstnavatele, protože nejenom rodinné záležitosti, ale i to, co se dělalo na některých odděleních, že tam byli ti lékaři využíváni jako levná pracovní síla, tak to by se opakovat nemělo.
Ještě zareaguji na jednu věc, kterou tady říkal pan kolega Hovorka. Lékařů je obecně nedostatek. Můžu vám říct, že ze své zase osobní zkušenosti rozumím tomu, co jste četl z těch dopisů, že si tady stěžují konkrétní pisatelé, že nejsou puštěni k atestaci nebo ke vzdělávání. Řeknu vám úplně obrácenou věc. V současnosti, kdy pediatrů a i jiných odborností je velmi malé množství, tak není vůbec problém, aby za vámi dotyčný přišel a řekl vám ze dne na den: Pane primáři, pokud mě nepustíte vzdělávat, tak já odejdu o dům dál, protože tam mi vzdělávání jednoznačně povolí. A i my jsme tlačeni k tomu, abychom ty vzdělané lékaře měli, protože to není o tom, jestli jim něco zaplatíme navíc. Ono to je o patnáct set víc, takže to není žádný rozdíl pro nemocnici. Ale já ty vzdělané lékaře potřebuji, abych vůbec mohl postavit služby, abych mohl zajistit to, aby vůbec byl zajištěn provoz lůžkového zařízení. Takže takovýmhle způsobem se věci mají.
Navážu ještě na kolegu Svobodu, což by v zásadě byla ideální tečka. Za vším stojím, i co se týká toho školitele, protože ve chvíli, kdy na oddělení je člověk, který se tomu dotyčnému věnuje, a já to pozoruji i u studentů, kteří přicházejí ve třetím, čtvrtém, pátém ročníku na dvou- až třítýdenní stáže, tak se mi to oplácí v tom, že když se jim během těchto krátkých dnů věnujeme maximálně i s tím, že si dělají praktické záležitosti, tak výhoda je ta, že jsem neměl za posledních pět let problém s absolventy, kteří se ke mně hlásili. Každý rok se mi jich hlásilo pět až sedm a mohl jsem si vybírat, což jiná zařízení samozřejmě říct nemohla, a tam se potom obraceli ti studenti nebo absolventi po studiích, aby si zajistili místo.
Závěrem bych chtěl říct ještě jeden příběh, který se i toho vzdělávání týká, a je to ve spojitosti, kdy jsme byli na výjezdu v Německu, v německých nemocnicích, tak jsme se tam setkali s jednou věcí, kdy nám bylo řečeno, přáli nám, abychom zdárně zvládli změnu vzdělávání a abychom nedopadli při atomizaci tak, jak to je v Německu. V podvečerních hodinách tam přivezli jednoho pána se zlomenou rukou do běžné okresní nemocnice, a protože lékař chirurg byl vzdělán pouze v břišní chirurgii, tak tam oznámil "já vám tu ruku ošetřovat nebudu, já vám tu ruku rovnat nebudu" a pacient musel být odvezen jinam. Myslím si, že tohle je věc, ke které se rozhodně nechceme propracovat, a ten návrh z ministerstva s určitými úpravami, na kterých se bude pracovat a ke kterým by mělo sloužit to prodloužení doby, tak se k němu dopracujeme a bude určitě pro naše studenty a pro naše pacienty ten nejpotřebnější.
Na závěr si dovolím navrhnout prodloužení lhůty pro projednání tohoto návrhu zákona o 30 dnů na celkovou dobu 90 dnů. ***