(12.20 hodin)
(pokračuje Černochová)
Opravdu ten zákon je připravený velice špatně. A já jsem tady před chvílí v tom úvodním slově říkala, že není pravda, že by všichni nadšeně říkali ó, ten zákon je báječný, my ho chceme a nemůžeme se dočkat, kdy už bude platit. Naopak. Celá řada profesních organizací se na nás jako na poslance obracela s tím, že nám posílala dlouhé, dlouhé strany kritických připomínek k tomuto zákonu. Takže nevím, kde v sobě berete tu jistotu, že tady před námi a před veřejností můžete tvrdit, že máte jejich souhlasy a že se na tu normu těší. Netěší. Oni se této normy a přijetí této normy děsí.
Já si vám dovolím přečíst stanovisko Sdružení pro stavebněhistorický průzkum k návrhu zákona o ochraně památkového fondu a o změně zákona číslo 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Je to tedy ten zákon o ochraně památkového fondu s komentářem k některým ustanovením návrhu:
Návrh zákona o ochraně památkového fondu je bezkoncepční a po odborné stránce zcela zavádějící. Vychází z platné právní úpravy, jejíž některé osvědčené postupy však eliminuje, zatímco jiné, pro praxi nevhodné, zachovává, v důsledku čehož je veřejný zájem na ochraně kulturního dědictví potlačován, avšak zároveň nepřebírá nejvýznamnější dosavadní bezplatnou službu pro vlastníky památkově chráněných staveb spočívající v projednávání projektové dokumentace v rozpracovanosti podle § 14 odst. 7 zákona číslo 20/1978 Sb., o státní památkové péči.
Cituji dál: Zákon preferuje nepřijatelnou netransparentnost výkonu památkové péče, která výrazně limituje možnost veřejné kontroly - o tom jsem tady také hovořila -, naproti tomu počítá s nadměrnou byrokratizací, jíž jsou zatíženy všechny dotčené subjekty, zejména pak památkový ústav oproti potřebným odborným činnostem.
Předpokládá se velký počet periodických zpráv o památkových územích zpracovávaných památkovým ústavem pro Ministerstvo kultury, aniž je vůbec jasné, kdo je bude analyzovat a jaký bude jejich praktický smysl. - Trošku to jistě připomíná vám stejně jako mně některé epizody z mého oblíbeného britského seriálu Jistě, pane ministře.
Cituji dál: Zároveň neúměrně vzrůstá počet řízení vedených na Ministerstvu kultury v prvním stupni z dosavadních 8 řízení na 19. Návrh sice počítá s poradními orgány ministerstva, ovšem důvodová zpráva explicitně uvádí, že - cituji vědecká rada pro památkovou péči bude konstruována nejen jako vysoce odborná platforma, ale jejími členy musejí být i reprezentanti nejvýznamnějších vlastníků kulturních památek, jako jsou například územní samosprávy nebo římskokatolická církev. Konec citace.
Tudíž lze mít o odbornosti výstupů vážné pochybnosti, mimo jiné vzhledem k tomu, že u poradního orgánu nelze vždy počítat s účastí všech členů. Nápadná kumulace působností na ústředním správním úřadu oproti dřívějším předpisům je v občanské společnosti opravdu přinejmenším zarážející.
Diskriminační je úprava takzvaných regulovaných činností, přičemž zejména na zpracovatele stavebně historických průzkumů jsou kladeny zcela nesmyslné nároky a hrozí jim drakonické sankce. Naproti tomu návrh vůbec nebere v úvahu mimořádně závažnou problematiku rabování archeologického dědictví takzvanými detektoráři, jehož negativní důsledky jsou známy již řadu let a ve většině evropských zemí vyvolaly důraznou regulaci. Ne že bych byla příznivkyní regulace, ale k ochraně kulturního dědictví si myslím, že se můžu s panem ministrem v některých otázkách a bodech shodnout.
Ministerstvo kultury účelově argumentuje řadou jednání a změn návrhu, které však jeho bezkoncepčnost zásadně nezměnily, dále pak uvádí různé subjekty, které návrh podporují, přičemž Národní památkový ústav je jím zřizovanou organizací. Další pak většinou nemají s praktickým výkonem památkové péče bezprostřední souvislost. Zazněla tady asi pochvala nebo zmínka v tom, že je toto jeden ze subjektů, který to podporuje, uměleckohistorická společnost. Tolik zdůrazňovaná veřejná diskuse k návrhu tak byla ze strany Ministerstva kultury pojata selektivním způsobem. Ministerští úředníci si vybírali, s kým chtějí jednat a s kým ne, v důsledku čehož je argumentováno pouze souhlasnými stanovisky. Přijde vám normální to, že nezazní jediné negativní stanovisko, které my víme, protože se ti lidé obraceli na nás, na poslance? Že tady si pan ministr ten zákon pochválí, zmíní tady organizace, které s ním souhlasí, a nezmíní organizace, které s ním nesouhlasí?
Tohle není férové projednávání. Proto budu navrhovat, abychom zákon vrátili k přepracování. A žádám vás, pane ministře, o to, aby skutečně v tomto směru byla vaše slova pravdivá a nezaváděli jsme tady metodu toho, že kdo bude se mnou souhlasit, toho tady zmíním, ale negativní stanoviska zamlčím.
Stejně tak kritizují ze Sdružení pro stavebněhistorický průzkum nevyhovující důvodovou zprávu, jejíž obecná část je přetížena statistickými údaji, převážně však pro formování nové koncepce památkové péče postradatelnými. Návrh není možné napravit pozměňovacími návrhy, ale je třeba jej odmítnout jako celek a východiska dalšího postupu odvíjet od skutečně otevřené diskuse. Ne tím kvazidialogem, který se nám tady snažil pan ministr podsunout, že proběhl, a který neproběhl.
Když mi ještě dovolíte, a dovolí nám to i čas, tak bych v rychlosti ještě projela některá ustanovení, některé paragrafy, na které právě tito odborníci poukazují. Například u § 1 definice památkové rezervace a zóny nejsou kompatibilní s definicí památkového fondu a kulturní památky, přičemž nesmyslně operují s takzvaně typologickým výrazem, který žádnou hodnotu nepředstavuje a ani představovat nemůže. Typologie pouze vymezuje kritéria pro zkoumání určitého jevu. Zvláštní část důvodové zprávy k tomuto pojmu nic neuvádí.
§ 2 odst. 6. Definice archeologického nálezu stanoví, že archeologický nález neslouží svému účelu a uchoval se mimo prostředí současného života, dále už může být zachován v hmotě stavby. Archeologickými nálezy by tak byly všechny druhotně použité archeologické články a jejich fragmenty, které byly po zániku jejich původní funkce použity jako stavební materiál, což je sotva praktické. Návrh je nepřípustně restriktivní vůči předpisu vyšší právní síly, Úmluvě o ochraně archeologického dědictví Evropy, je to číslo 99/2000 Sb., neboť ta v článku 1.3 stanoví, že do archeologického dědictví se zahrnují stavby, konstrukce, skupiny budov, zastavěná území, movité objekty, památky dalšího druhu a také jejich související prostředí. Návrh se omezuje na pojem archeologického nálezu podobně jako dosavadní předpisy, zatímco citovaná úmluva počítá v souladu s moderními trendy v archeologii s širším kontextem archeologického dědictví.
§ 3b. Zcela scestná je konstrukce, že za architektonické dědictví nepovažuje věci movité, například velice cenné soubory architektonických článků soustředěné v lapidáriích, přičemž mnohdy nemají status sbírkových předmětů. ***