(11.30 hodin)
(pokračuje Bendl)
Přináší řadu diskutabilních bodů. U takto významných úřadů, jakým Státní pozemkový úřad je, by mělo stát vládě za to, aby fungovala jako například ZIF, kde je dozorčí rada. Protože jestli má Státní pozemkový úřad být orgánem nebo institucí, která má zajišťovat, a je to v důvodové zprávě napsáno, priority a podporovat prioritní projekty, o které vláda má zájem, pak by určitě stálo za to, aby minimálně nějaký dozorčí orgán, který by kontroloval tuto koncentraci majetku, ad 1, a za druhé, ad 2, aby minimálně Státní pozemkový úřad dával do Poslanecké sněmovny zprávu o své činnosti, jako to dělají ostatní významné instituce.
To, co ale považuji do budoucna za komplikované, je, zjednodušeně řečeno, že když vláda bude mít nějaký prioritní zájem a bude k tomu potřebovat pozemky vyměnit s nějakou právnickou či fyzickou osobou, tak bude hledat pozemky všude po republice, bude tím docházet znovu ke spekulacím o tom, proč zrovna tyto pozemky a proč ne jiné. A v tom já vidím pokračování některých kauz, které ještě budou posvěceny mocí úředníka, který bude říkat pozemky u Karlových Varů tamty nebo tyto v rámci správního řízení. Ty pozemky už dneska jsou zablokovány, často to nejsou pozemky, které do budoucna by vláda využít mohla. Vím, že jsou to i pozemky pod komunikacemi, jsou to pozemky pod chodníky a tak dál. Spíš si myslím, že vládní priority tento návrh zákona zkomplikuje a oddálí jejich řešení, než aby té situaci šel vstříc.
To ale není ještě to nejdůležitější. To nejdůležitější se nachází v té části zákona, která hovoří o restituční tečce, kdy se zásadně mění způsob řešení práva na náhradní pozemek podle § 11 zákona č. 229/1991 Sb., a to tak, že oprávněná osoba bude mít nárok pouze na finanční náhradu. Vzhledem k tomu, že i po této novele je zachováno právo nabývat pozemky pro nájemce zemědělské půdy a v podstatě jsou zachovány mechanismy, které byly do zákona č. 503/2012 Sb. převzaty ze zákona č. 95/1991 Sb., o prodeji státní půdy, je odstranění tohoto práva na vydání náhradního pozemku na hraně ústavnosti. Pokud není už za ní. Vzhledem k rozhodnutí Ústavního soudu č. 6/2005, který v podstatě ustanovil, že ten, kdo získal nárok na převedení náhradního pozemku podle § 11 zákona 229/1991 Sb. koupí nebo jinou převodní smlouvou s výjimkou dědiců dle přímé posloupnosti, ztratil právo na převod náhradního pozemku, neboť toto právo je spojeno pouze s osobami, které byly minulým režimem skutečně poškozeny, a na jejich přímé dědice. Překvapuje mě, že tato námitka nebyla uplatněna ze strany Legislativní rady vlády, protože nález Ústavního soudu by jim měl být podle mého hlubokého přesvědčení znám a navíc byl vydán v případě velmi obdobně koncipované novelizace zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Navržená novela v podstatě nadřazuje právo nájemců státní půdy nad práva restituentů poškozených za minulého režimu odnětím pozemku a v podstatě zavádí nerovnost mezi restituenty jako takové. Zavádí restituenty odškodněné pozemkem a restituenty odškodněné finančně po uměle stanoveném datu a de facto je staví na úroveň spekulantů s pohledávkami, kterým bylo na základě novely zákona v roce 2005 vycházející z výše uvedeného usnesení Ústavního soudu odňato právo na náhradní pozemek a ponechán pouze nárok na finanční náhradu, stejně jako je tomu u navrhované novelizace, která se ale týká jenom přímých restituentů a jejich dědiců.
Pro dokreslení vážnosti situace: Existují nyní tyto druhy, chcete-li, restituentů, kteří měli nárok na převod náhradního pozemku podle § 11 zákona č. 229/1991 Sb. Přímí restituenti, kterým byl náhradní pozemek vydán na základě veřejné nabídky, přímí restituenti, kteří za tento nárok přijali jiné plnění, peníze, směnky, akcie a tak dále. Přímí restituenti, kterým byl náhradní pozemek vydán na základě soudního rozhodnutí, obchodníci s nároky na převod náhradního pozemku, kteří obdrželi plnění od Pozemkového fondu ČR formou vybraného náhradního pozemku nebo mimo veřejnou nabídku, zejména do roku 1999. Obchodníci s nároky, kteří úspěšně žalovali Pozemkový fond ČR nebo s ním uzavřeli dohodu o mimosoudním vyrovnání, obchodníci s nároky, kteří byli úspěšní ve veřejných nabídkách do roku 2005. Obchodníci s nároky, kteří obdrželi pouze finanční plnění po roce 2005. Přímí restituenti, kterým stát dal na základě této novely nebo poskytne finanční náhradu bez valorizace její hodnoty, tedy stejnou náhradu jako spekulantům po roce 2005. Jde o velmi vážnou nerovnost před zákonem. Jedná se i o poškození restituentů ekonomické, neboť finanční náhrada je stanovena podle předpisu platného ke dni vstoupení v platnost zákona č. 29/1991 Sb. Zde je především značná nerovnost vzhledem ke způsobu oceňování restitučních nároků pro církve a náboženské společnosti podle zákona č. 428/2012 Sb. Nezanedbatelná je i ztráta hodnoty těchto nároků působením času, inflace a růstu cen nemovitostí, které fakticky reprezentují výši tohoto nároku. Cena za metr stavebního pozemku se od roku 1991 podstatně zvýšila, zatímco nominální hodnota nároku nebyla žádným způsobem upravována.
Možnost naturální restituce pozemkem tak měla určitý protiinflační efekt. Z tohoto důvodu by bylo potřebné do zákona promítnout možnost nového ocenění restitučních nároků buď podle stávajících oceňovacích předpisů, nebo alespoň stejným způsobem, jak byla stanovena cena u nároku církví, kde právě z důvodu více než dvacetiletého prodlení bylo použito jiné ocenění majetku než u ostatních restituentů. Lze si představit, že v případě této valorizace by mohla projít i okamžitě restituční tečka bez zbytečných soudů a mediální odezvy, kterou lze v případě přijetí takto navrženého zákona očekávat.
Navíc lze uvést jako důvod i rovnost subjektů před zákonem. Je nutno poznamenat, že se v tomto případě jedná o omezení práv přímých restituentů a jejich dědiců, nikoli překupníků a obchodníků s restitučními náhradami, jak tomu bylo při první, možná, restituci v roce 2006. Pokud vycházíme z nálezu Ústavního soudu č. 6/2005, pak tento nález jednoznačně rozhodl, že právo na převod náhradního pozemku podle § 11 zákona 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je přiznán pouze takzvaným přímým restituentům a jejich dědicům, nikoli nabyvatelům těchto nároků za úplatu. Tím dle mého názoru zcela jasně sděluje, že vzdání se tohoto práva a přijetí finanční náhrady může být pouze výsledkem dobrovolného rozhodnutí oprávněné osoby, a nikoli nařízení zákonem. Jsou zásadně poškozeni ti restituenti, o jejichž nárocích nebylo do dnešního dne rozhodnuto a kteří čekají na ukončení správního nebo soudního řízení. ***