(10.30 hodin)
(pokračuje Karamazov)
Zde se tak dokonale převrací účel, k jakému byl úřad zřízen. Jestliže původní ideou instituce bylo hájit práva občanů, nyní dostává do rukou mocnou zbraň. Schválenou legislativu nyní může kdykoliv rozbít ombudsman. Člověk, který smí rozhodovat podle svých vlastních preferencí bez širší diskuse. Jen těžko lze brát vážně argument, že ombudsman by tento prostředek využíval jen výjimečně. Užití tohoto nástroje by totiž bylo pouze v kompetenci veřejného ochránce práv. Způsob a četnost sáhnutí k tomuto prostředku by se tak zjevně měnila podle toho, kdo by funkci ombudsmana zrovna vykonával. Právní řád má ale nabízet trvalost a konzistentnost. Nesmí být měněn podle vůle a ideologie jednoho člověka.
Zcela proti smyslu instituce ombudsmana je i druhé rozšíření pravomocí, totiž možnost podávat antidiskriminační žalobu. Veřejný ochránce práv by tak mohl podat žalobu k soudu vždy, když pouze on sám usoudí, že jednání jakéhokoliv občana je diskriminační a - cituji - "ohrožuje veřejný zájem nebo se dotýká většího množství osob". Tato definice je přitom evidentně velmi obecná a vágní. Souzen tak může být prakticky kdokoliv, kdo se znelíbí nebo bude kritizovat oficiální ideologii ombudsmana.
Jsem přesvědčen, že by mělo zůstat vždy pouze na subjektu, jehož právo bylo porušeno, aby se sám domáhal právní ochrany. Opačný princip je v rozporu se svobodou jednotlivce. Stejně jako by se nám nelíbilo, kdyby za nás někdo cizí vybíral auto, neměl by za nás ani nikdo takový podávat soudní žaloby. Zároveň nelze opomíjet fakt, že Úřad veřejného ochránce práv je vždy vykonáván konkrétní osobou. V případě Anny Šabatové vidíme, že ombudsmanka konflikty spíše vyvolává, než aby hledala smírnou cestu. Příkladem může být provokace, během které pověřený člověk neváhal vydávat za falešného zájemce o pronájem bytu. Následně jsme byli svědky veřejného lynče realitní makléřky, která přitom pouze tlumočila zájem svých klientů, vlastníků nemovitostí. Nové pravomoci ombudsmanky by se zřejmě obrátily i proti ředitelce střední školy, která zakázala dívkám nosit během výuky hidžáb. Zatímco nyní může Šabatová ředitelku "pouze popotahovat médii", nyní by měla šanci podat žalobu.
Musíme si také uvědomit, že ombudsman je placen z peněz nás všech. V tomto smyslu není navrhovaná novela přesná ani z hlediska předpokládaných finančních nároků. Konkrétně se lze v důvodové zprávě dočíst, že návrh nebude mít žádné negativní dopady na státní rozpočet. Takové tvrzení je zásadně nepravdivé. Je nanejvýš zřejmé, že dojde k nárůstu agendy úřadu. Další a další prostředky budou nově využity na armádu kvalitních právníků, aby byly žaloby úspěšné. Obžalovaný by poté byl roky vláčen po soudech a obhajobu by musel platit z vlastních zdrojů. Ještě připomenu, že v mnoha případech diskriminačních žalob spočívá důkazní břemeno na žalovaném, nikoliv na žalujícím. Ombudsman by tak mohl soudními tahanicemi šikanovat každého, kdo nesdílí jeho pohled na svět.
Nová pravomoc přitom nepřispěje k vymýcení diskriminačního jednání. Již nyní se totiž může diskriminovaný obrátit na soud. Je evidentní, že zákon by přinesl jenom zmatek do legislativního procesu. Ombudsman má chránit osoby před jednáním úřadů a dalších institucí, pokud je toto jednání v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, neboť jsou úřady nečinné. Nedovolme, aby se úřad ombudsmana sám stal institucí, před kterou je občana nutné chránit.
Děkuji za pozornost a navrhuji zamítnout zákon.
Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Já děkuji, pane poslanče. Prosím dalšího k mikrofonu a tím je pan poslanec Benda. Dříve než k němu dojde mi dovolte načíst omluvu pana poslance Zlatušky, který se omlouvá z dnešního jednání od 10.30 ze zdravotních důvodů.
Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Marek Benda: Vážená paní místopředsedy, vážení páni ministři a ministryně, vážené dámy, vážení pánové, už toho poměrně hodně tady zaznělo ve druhém čtení. Jsem překvapen, že vláda vůbec takový návrh zákona přináší a že pokládá za potřebné dnes se takovými zbytečnostmi zabývat. Začnu to možná z trošku širšího kontextu. Dojdu pak k návrhům, které mám, kromě toho, že bych řekl, že jediný návrh, pro který bych ve změně Úřadu veřejného ochránce práv hlasoval, je jeho zrušení a ušetření peněz, které jsou za něj vydávány.
Trošku v širším kontextu. Evropa se zbláznila. Evropa se zbláznila. Máme válku na východní hranici, válku na jižní hranici, a my si tady pořád hrajeme na rozšiřování a rozšiřování práv. Jediné, čím se tato Sněmovna donekonečna zabývá, jsou hodinové diskuse o tom, kde ještě všude zakážeme kouřit, kde zakážeme pít alkohol, a případně neuvěřitelné rozšiřování antidiskriminačních žalob a dalších nápadů, které vedou jenom k tomu, že v evropských zemích už se nedá normálně žít. Všechny menšiny si myslí, že si můžou vymoct na většině všechno, a přitom nejsme schopni se bránit reálným nebezpečím, která nám ve světě hrozí. A bohužel ministr pro lidská práva v tomto jede a pokračuje vesele dál, protože kulturní marxismus, který dneska sídlí ve Strakově akademii a bohužel v Úřadu veřejného ochránce práv v Brně, je tím správným všelékem na řešení otázek světa. Já si to nemyslím. Myslím si, že kulturní marxismus je tragédie a katastrofa. A jestli budeme tímto způsobem pokračovat, tak se pak nedivme, že nás někdo zhltne. Ať už to bude z východu, nebo z jihu.
K tomuto konkrétnímu návrhu, který byl již do jisté míry probírán, mnohé námitky do jisté míry zazněly. Přesto původní idea veřejného ochránce práv byla, že je to jakási instituce, která má pro Parlament mapovat fungování státní správy, zlepšovat případně, kde státní správa nefunguje, a dávat Parlamentu informace o tom, kde by mohlo ve státní správě něco zlepšit, případně kde by mohl Parlament změnit zákony, protože se zdají, že nejsou úplně vyhovující pro individuální práva.
Pokusy, které opakovaně z úřadu ombudsmana přicházejí - a já to zamítám vždycky, bez ohledu na to, jestli tam sedí paní Šabatová, nebo nesedí. Namítal jsem to i všem jejím předchůdcům. Pokusy, které samozřejmě vycházejí zevnitř úřadu říkají: Ne, ne, ne, my nechceme jen radit Parlamentu. My nechceme jenom Parlament upozorňovat na to, kde jsou problémy. My si myslíme, že to víme lépe než zástupci lidu. My si myslíme, že to víme lépe než Parlament. A ten nás nechce poslouchat. Ten nás nechce slyšet. Zapomíná na to, že jsou tady nějací utiskovaní, a občas myslí i na ty většiny a odmítá menšinám za každou cenu ustupovat. Tak my bychom rádi Parlament nějakým způsobem obešli - a jak to nejlépe udělat než cestou soudů. Nebudeme chodit do Parlamentu. Nebudeme říkat toto a toto změňte, ale budeme chodit přímo k soudům a říkat: jé, tady je nějaký ubožák, kterého ti bohatí, mocní, majitelé bytů, zaměstnavatelé, hospodští, čertvíkdo terorizují. Jsou na něj zlí. Zabraňují mu ve výkonu všech jeho práv, která si představuje. A my bychom je moc rádi žalovali. Tak je budeme žalovat. A budeme je žalovat u správních soudů nebo u obecních soudů nebo u Ústavního soudu. - To jsou nápady, které nám jsou sem stále nošeny. Vychází to z toho, že si úřad ochránců všech práv, která kdy se na světě objevila, který sídlí v Brně, myslí, že Parlament ho nedostatečně poslouchá, a proto je třeba ho obejít. ***