(10.40 hodin)
(pokračuje Benda)
Myslím si, že to je velmi chybná strategie. Navíc v České republice a to se vždycky zapomene dodat. Česká republika má v tomto směru téměř nejrozsáhlejší ochranu základních práv a svobod, kterou si lze vůbec v evropských světových poměrech vymyslet. Nejenom že každý soud hlídá práva a svobody, ale každý občan v okamžiku, kdy vyčerpá všechny prostředky právního řádu, má právo obrátit se na Ústavní soud nejenom s individuální stížností, aby přezkoumal jeho případ a rozhodl v jeho konkrétním případě, ale i s návrhem na to, aby pokud zákon je v rozporu s Listinou základních práv a svobod, byla příslušná část zákona zrušena. A teď odhlédnu od toho, že máme samozřejmě ještě dovolání k evropským soudům do Štrasburku. Teď se pobavím jenom o českém právním řádu. Každý občan má toto právo, má právo se domáhat zrušení zákona, pokud prokáže, že použití toho zákona bylo v rozporu s jeho základními právy a svobodami a že jeho konkrétního v tom případě poškodilo. Tato pravomoc je velice nezvyklá v evropských poměrech. Velice nezvyklá. Vycházela z toho, že jsme tady psali Listinu, psali zákon o Ústavním soudu velice krátce po roce 1989, kdy jsme měli zkušenost s komunistickým režimem, měli zkušenost s tím, že dovolat se svých práv a svobod je téměř nemožné, a proto jsme řekli, každého občana necháme v plném rozsahu chránit i institucemi ústavního soudnictví.
Ty příklady, které nám tady nosí ať už Brno, nebo Strakova akademie ústy pana ministra pro lidská práva a rovné příležitosti, jsou příklady ze zemí, kde takovéto pravomoci nejsou, kde ombudsman shromažďuje jednotlivé žaloby, jednotlivé námitky občanů, a pokud usoudí, že už jich je dost, tak případně podá stížnost. Tady to tak není. Tady každý občan má právo se obrátit a každý občan má právo se domáhat. A nakonec se může domoci u Ústavního soudu. Proto si myslím, že je naprosto chybné pravomoci ombudsmana rozšiřovat.
Souhlasím s tím, co udělal ústavněprávní výbor, jenom si myslím, že to bylo nedostatečné, protože ona pravomoc, která byla v původním návrhu zákona, obrátit se na Ústavní soud, byla sice jakoby změněna a zmírněna, ale podle mého názoru nedostatečným způsobem. Když si přečtete nové znění části třetí navržené v usnesení ústavněprávního výboru, která říká, že ombudsman má právo se obrátit na Ústavní soud, veřejný ochránce práv, shledá-li při výkonu své působnosti porušení základních práv a svobod osob a po projednání věci v petičním výboru Poslanecké sněmovny, tak se tam jakoby jenom vložilo projednání v petičním výboru. Kdyby byl souhlas petičního výboru, tak jsem ještě schopen pochopit, že je to nějaká korekce, že je to něco přece jenom, že alespoň musí dojít do té Sněmovny a nechat si s tím vyslovit orgán Sněmovny souhlas.
Po projednání v petičním výboru mi připadá v podstatě výsměch. To je jenom tak, že tam přijdu, řeknu jim: já jsem se rozhodl zažalovat vás, milý Parlamente, protože nikdo jiný zákony v této zemi neschvaluje než právě Parlament, zažalovat vás, a tak vám to jenom oznamuji, takže se to o 14 dní nebo o měsíc prodlouží, než ten návrh přijde, ale fakticky to neznamená, že by Úřad veřejného ochránce práv v tomto směru byl jakkoliv omezen. To projednání mi připadá naprosto nedostatečné, a proto navrhnu v podrobné rozpravě, abychom kromě toho, co již bylo schváleno ve výborech, vypustili celou dosavadní část třetí i po té změně, kterou dělal ústavněprávní výbor, protože mi připadá představa toho, že dojde jenom k projednání v petičním výboru, jako nedostatečná korekce těch nebezpečí, o kterých jsem se tady snažil hovořit v předchozím hovoru.
Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji panu poslanci. Nyní s přednostním právem pan poslanec Mihola. Prosím, máte slovo.
Poslanec Jiří Mihola: Děkuji za slovo. Vážená paní místopředsedkyně, vážení členové vlády, vážené kolegyně a kolegové, dovolte mi v rámci druhého čtení zákona o veřejném ochránci práv sdělit také několik poznámek.
Záměr novelizovat zákon číslo 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, není explicitně obsažen v koaliční smlouvě uzavřené mezi ČSSD, hnutím ANO 2011 a KDU-ČSL na volební období 2013 až 2017. Lze proto vyvodit, že požadované změny nejsou pro koaliční strany zásadní pro trvání vzájemné spolupráce. Podle původní koncepce ombudsmana, jak ji definuje v § 1 odst. 1 zákona, je ombudsman institutem sloužícím k ochraně osob před jednáním, které je v rozporu s právem nebo principy dobré správy či demokratického právního státu. Od roku 2005 ovšem proběhlo v souvislosti s právem Evropské unie několik rozšíření pravomocí ombudsmana, a to směrem od ochrany osob před špatnou správou k obecné ochraně základních práv a svobod. Ombudsmanovi tak byla dána podle Opčního protokolu k Úmluvě proti mučení možnost navštěvovat místa, kde se nacházejí osoby omezené na osobní svobodě, funkce equality body spojená s metodickou výzkumnou pomocí k prosazování práva na rovné zacházení a možnost sledování výkonu vyhoštění a nuceného navrácení.
Výše uvedená rozšíření kompetencí ombudsmana jsou v posledních letech předmětem odborné debaty, ve které je na jedné straně zdůrazňováno sepětí ochrany lidských práv s ochranou před špatnou správou a na straně druhé upozorňováno na původní poslání ombudsmana jako neformální instituce a na riziko zdvojování činnosti některých orgánů v ústavním systému, zejména pak Ústavního soudu.
Návrh obsahuje dvě hlavní změny, které rozšiřují působnost ombudsmana. První je možnost ombudsmana podat návrh na zrušení zákona k Ústavnímu soudu a druhou právo podat žalobu ve veřejném zájmu v diskriminačních věcech. Problematickou změnou se ovšem zdá být nová pravomoc ombudsmana zakládající jeho možnost podávat návrhy na zrušení zákona k Ústavnímu soudu, obzvláště pak v souvislosti s rostoucím počtem derogačních nálezů Ústavního soudu. Tento trend je odbornou veřejností popisován jako justicializace politiky. Dělba moci ve státě je založena na systému brzd a rovnovah, na které je velmi důležité dbát při jakémkoliv zásahu do vzájemných vztahů relevantních subjektů. Ústavní soud je proto v řízení o zrušení zákona omezen tak, že nemůže zahájit řízení z vlastní vůle, ale pouze na základě návrhu jiného subjektu, a to v případě spojení s konkrétní kauzou obecného soudu aplikujícího daný právní předpis ústavního stěžovatele, do jehož základních práv bylo zasaženo a jenž vyčerpal opravné prostředky, nebo politického aktéra bez ohledu na konkrétní kauzu v podobě prezidenta, skupiny 41 poslanců či 17 senátorů. Bez ohledu na konkrétní kauzu je tak k podání návrhu na zrušení zákona zapotřebí značně kvalifikovaného subjektu, což odpovídá nastavení systému brzd a rovnovah. Ombudsman by však při podávání návrhu na zrušení zákona de facto omezen nebyl a jeho omezení vazbou na konkrétní kauzu by se minulo účinkem v situaci, kdy může zahájit svou aktivitu i na základě vlastního šetření, a podání podnětu ombudsmanovi není nijak formalizované.
Pravomoc ombudsmana podávat návrhy na zrušení zákona lze proto považovat za vychýlení rovnováhy v neprospěch demokraticky legitimizovaného Parlamentu. Proces přijímání zákonů vyžaduje kladné stanovisko parlamentní většiny reprezentující většinu ve státu. Zrušení projevu vůle takovéto většiny, zákona, je proto aktem, při kterém by měl být kladen značný důraz na zachování rovnováhy ve vzájemných vztazích relevantních subjektů.
Otázkou je rovněž samotná potřeba zařazení ombudsmana mezi subjekty s možností podat návrh na zrušení zákona. Ombudsman již nyní podává zprávy o své činnosti Poslanecké sněmovně, která je současně zasílá mimo jiné i Senátu a prezidentu republiky. Tyto subjekty mají již podle stávající úpravy možnost podat návrh na zrušení zákona k Ústavnímu soudu.
Článek III.12 Programového prohlášení vlády České republiky stanoví, že - cituji: "Vláda posílí právní možnosti obrany proti diskriminaci a pravomoc veřejného ochránce práv navrhovat rušení protiústavních zákonů." Z věty lze tedy za využití gramaticko-sémantické metody dovodit, že si vláda dala za cíl posílení pravomoci veřejného ochránce práv navrhovat rušení zákonů. Takové posílení bych spatřoval například v povinném zakotvení informace o zákonech, které shledá ombudsman při své činnosti protiústavními, do jeho výročních zpráv předkládaných Poslanecké sněmovně. Takové řešení by naplnilo požadavek programového prohlášení vlády, které nepožaduje možnost ombudsmana podávat návrhy přímo k Ústavnímu soudu, a zároveň nenarušilo demokratické principy státu. Byla by rovněž šetřena původní koncepce činnosti ombudsmana zabývajícího se činností státní správy. ***