(16.30 hodin)
(pokračuje Bendl)
Debata na téma povinnost, nebo řeknu zlepšení šancí získat zakázku v případě, že povede k zaměstnávání lidí s hendikepem. Ti z vás, kteří jsou členy výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj a mají s tím z praxe zkušenost, v podstatě potvrdili na jednání výboru, že dochází k zneužívání těchto institutů. Že zkrátka vznikly firmy, které zaměstnávají - takzvaně zaměstnávají - lidi s hendikepem a dodají vždycky patřičné číslo, které je potřeba, a ono to zlepšuje parametry a šanci získat zakázku. Stává se z toho obchod, kterým se míjí to, co by zákonodárce chtěl, a to bychom asi chtěli všichni. Ovšem ono se to neobjeví v odměnách a v šanci si vydělat těch hendikepovaných lidí, ale v ziscích těch firem. To je ten problém, o kterém jsme poměrně detailně mluvili. Můj názor tedy je takový, že pomáhat lidem s hendikepem máme i jinými cestami než tím, že budeme zvýhodňovat ve výběrovém řízení někoho, kdo zaměstnává lidi s hendikepem. Ti se tam stávají vlastně pouze jakýmsi nástrojem k tomu, aby se někdo jiný dostal k zakázce, ale s kvalitou zakázky to často nemá vůbec nic společného.
Poslední, co bych chtěl zmínit, je soutěžení na cenu. Málo zní, že soutěžení na cenu není, resp. nevyvolává ani stávající platný zákon, ať už novelizovaný, či ten původní. Není povinností podle zákona o veřejných zakázkách soutěžit na cenu. Soutěžit na cenu často tlačí správci jednotlivých dotačních fondů a říkají těm, kteří ty finanční prostředky pobírají, obcím zpravidla, obcím, krajům, městům apod. a říkají - pouze nejlevnější, protože všechno ostatní je podezřelé. Takže s tímto zákonem si vůbec nedělejme iluze, že úplně odstraníme to, co nám systémově vadí, že tady nebudou dodavatelé, nebo resp. zadavatelé, aby nebyli obviněni z trestných činů do budoucna apod., že prostě raději zvolí to soutěžení na nejnižší cenu, přestože to pro Českou republiku a pro její zaměstnanost, pro ekonomiku jako takovou dobře není, ale budou k tomu nuceni, protože i jinými zákony, např. zákon o NKÚ, který tady máme a který tedy něco říká o povinnosti veřejné správy nakládat efektivně a účelně s finančními prostředky, tak tento zákon bude velmi mluvit vlastně do toho, jakým způsobem budou zadavatelé zadávat veřejné zakázky, a že se dostanou vlastně ještě možná horší situace, než ve které byli doposud. Proto bych apeloval na všechny správce jednotlivých fondů apod., aby do svých podmínek dávali povinnost zadavatele aspoň jednat v souladu se zákonem o veřejných zakázkách. Nedávat už jim dopředu parametry těch zakázek tak, aby zadavatelé byli schopni využít parametrů, o kterých jsou přesvědčeni, že jsou v dané chvíli správně, a využili zákonného prostoru, který do budoucna dá zákon o veřejných zakázkách.
Děkuju vám za pozornost a omlouvám, jestli jsem byl příliš dlouhý.
Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji panu poslanci Bendlovi. Dalším řádně přihlášeným do rozpravy je pan poslanec Jan Zahradník. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Jan Zahradník: Vážený pane místopředsedo, vážená paní ministryně, kolegyně, kolegové, já jsem se také přihlásil možná už v nějakém předchozím projednávání tohoto zákona do řádné debaty a nyní tedy mám možnost vystoupit v podstatě v jiném prostředí, v jiném čase, vlastně s jinými motivy k vystoupení. Přesto se mi vrací znova jeden motiv, který kolega Bendl zmínil. Já mám také zkušenost vlastně dlouholetou, 25 let jsem v komunální politice, a po celou tu dobu mě tak či onak provází zadávání veřejných zakázek.
V polovině devadesátých let jsme jako radní města Budějovice vymýšleli jakýsi matematický vzorec umožňující zpracovat jednotlivá kritéria, jejich váhy spolu s cenou do nějakého vzorce, který by pak byl schopný generovat bodovou hodnotu, která by pak srovnala zakázky podle pořadí. Jihočeský kraj zadával každý rok takřka za víc než miliardu korun stavební zakázky na silnicích druhé, třetí třídy a také jsme dokázali poradit si s tehdejším zákonem. Dokonce jsme myslím v něčem předběhli dobu, protože jsme měli v podstatě systém umožňující jako jedno z hlavních kritérií, ne-li to nejhlavnější, využít právě cenu nabízenou potenciálním dodavatelem. Pak jsem sledoval, už tedy mimo regionální politiku, to protikorupční třeštění, které tedy minulá vláda spustila, a ten zákon, který byl tehdy připraven a který z velké části paralyzoval možnost zadávat veřejné zakázky obcím, krajům a způsobil celou řadu problémů, které, mnohé z nich, dosud nejsou vyřešeny.
Připomíná mi ta dnešní situace určité předchozí zážitky, které tady mám. Občanský zákoník. Taky jsme vlastně už hned po našem příchodu do Sněmovny, tato garnitura, napravovali zákon o úřednících schválený pod obrovským tlakem Evropské komise. Nemůžu si odpustit zmínit zákon o posuzování vlivu na životní prostředí, který také byl pod dramatickým tlakem ze strany Ministerstva životního prostředí projednáván, když jsme tenkrát slyšeli neustále jaksi hrozby, že nám budou stopnuty všechny dotační tituly, nebude-li zákon o EIA schválen. My jsme tenkrát na rozdíl od současného zákona ty všechny hrozby vlastně věděli. Když jsme se na ten zákon dívali, tak jsme všechno věděli, co nám hrozí, upozorňovali jsme na to, mluvili jsme o tom tady ve Sněmovně a navrhovali jsme návrhy pozměňovací, které by snad mohly největší nebezpečenství plynoucí ze zákona o posuzování vlivu limitovat. Nestalo se tak, nebyly ty zákony (návrhy?) přijaty a my jsme nyní v situaci, kdy vlastně máme takřka zastaveny mnohé velké stavby na našem území a teď čekáme, co Komise řekne, zdali se nám podaří vyjednat nějaké výjimky, nebo nepodaří. Prostě jednali jsme pod tlakem a to není dobře. A tady taky jednáme pod tlakem.
Tady u toho zákona na rozdíl od zákona o EIA a také vinou jeho obrovského rozsahu nejsem přímo úplně povolán k tomu, abych systematicky procházel jednotlivá ustanovení a vyjadřoval se k němu rozumně a korektně, ale přesto mě tady některé věci zaujmou. Já tedy zase, jak říkám, jsem praktikem komunální regionální politiky a tady musím říct, že takřka 70 % stavebních zakázek, které jsou zadávány obcemi nebo kraji, je v rozmezí zhruba 10 až 50 milionů korun. A to je to, co tady máme dneska navrženo jako... od veřejné zakázky malého rozsahu, která je shora limitována 6 miliony korun v případě stavebních prací až po 50 milionů korun, což je zase ta dolní mez pro zadávání veřejné zakázky v podlimitním režimu v případě stavebních prací. Já samozřejmě nejsem teď a nebyl jsem ani v procesu v průběhu toho druhého čtení schopen podat nějaký relevantní pozměňovací návrh, ale přesto cítím, že toto rozmezí je příliš široké, příliš veliké, podmínky zadávání v podlimitním režimu jsou poměrně volné a umožňují možnost prostě určitého - jak to mám nazvat - korupčního potenciálu. Prostě možnost toho, čeho se obáváme, co tušíme, že může nastávat, dohadování se firem na tom, jakou cenu stanoví, a samozřejmě tento rozměr jim to umožňuje a právě určitá vágnost, měkkost těch podmínek pro podlimitní režim to umožňuje. A také těch 30 % možných víceprací, i to je věc, a tady souhlasím s kolegou Bendlem, je to, co může přinést poměrně značné problémy. Říkám, nenavrhuji nic, necítím se být k tomu povolán. Já ani nejsem členem toho výboru, ani toho pro regionální rozvoj, ani toho garančního, takže tady jsem si nedovolil nic navrhovat. ***