(10.30 hodin)
(pokračuje Putnová)
Další pozměňovací návrh, který je pod písmenem L3 až L5, se týká složení akademických senátů. Navrhuji v něm, aby jednotřetinové zastoupení měli docenti a profesoři. Vysoké školství je velmi hierarchické a velmi strukturované, je tudíž neobvyklé a zcela se vymyká všem ostatním formám řízení školy, aby v akademických senátech zasedali asistenti a odborní asistenti a nebyly stanoveny naprosto žádné předpoklady jejich působení - ani kvalifikace, ani věk, a dokonce ani míra úvazku, takže i s minimálním úvazkem asistenta můžete působit v akademickém senátu a rozhodovat o chodu fakulty.
Chtěla bych se také vyjádřit k tomu medializovanému sporu práva fakulty a práva rektorátu, resp. rektoři versus děkani. Já ten problém vnímám jako vážný, ale nikoliv fatální. Zdá se mi, že jde o poměřování si sil mezi rektory a děkany, které spočívá v tom, že samozřejmě obě skupiny by chtěly pro sebe více pravomocí a více kompetencí. Zajímavé je, že v tomto sporu páni rektoři a členové České konference rektorů souhlasí s tím a ochotně přijímají tu samostatnost, kterou poskytuje institucionální akreditace, ale nemají chuť postupovat tu pravomoc dál. Nevidím to fatálně proto, že to vidím i jako částečně generační spor. Ze současných děkanů budou budoucí rektoři. Nepochybně život si cestu najde, ale v tomto okamžiku bych se přimlouvala za to, aby zůstaly pravomoci na úrovni fakult.
My jsme měli možnost v poslední době se potkávat s častou argumentací, že jednotlivé reprezentace vysokých škol odpracovaly stovky hodin na tom, aby přišel tento kompromisní návrh. Jak vtipně poznamenal můj kamarád, vysokoškolské reprezentace pracovaly stovky hodin, aby se nic nezměnilo. Můžete mně samozřejmě namítnout, kolik paragrafů v rámci této novely dostálo změny. S tím já mohu souhlasit jenom částečně, protože když se podíváte na to, co nás skutečně zásadního v budoucnosti z hlediska vysokých škol čeká, tak je to změna akreditací. To jestli se povede, bude záležet na tom, jak kvalitní bude akreditační úřad a jak integrující a morálně silné osobnosti zasednou v tomto tělese. Myslím, že dnes ukončíme to klopýtání novely vysokoškolského zákona, nicméně musím skončit s konstatováním, je to promarněná šance.
Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji. Nyní prosím k mikrofonu pana poslance Zahradníka, připraví se paní poslankyně Válková.
Poslanec Jan Zahradník: Vážená paní místopředsedkyně, vážené dámy, vážení pánové, já si také dovolím vystoupit k tomuto problému. Již osm let jsem také příslušníkem akademické obce Jihočeské univerzity jako učitel, a tak bych řekl pár slov. Na závěr bych si dovolil vyjádřit ještě prosbu o podporu svého pozměňovacího návrhu.
Ale nejprve tady k té debatě. Mnohokrát jsem zde slyšel vyslovit slovo létající profesoři a pochopil jsem, že se jedná o něco jiného, než měl na mysli překladatel románu Davida Lodge, v originále Changing Places. Tam ti profesoři - jeden z Anglie, druhý z Kalifornie - si vymění svá pracovní místa. Každý tráví pak rok na pracovišti svého kolegy se všemi důsledky, které to pak přináší, patřícími do toho románu. Ale to není ono. To nemáte na mysli, když o tom mluvíte. Právě takové létající profesory ale potřebujeme, lidi, kteří by byli schopni měnit si svá místa, byli schopni pracovat na jiném pracovišti v zahraničí a na svoji mateřskou školu přinášet znalosti, které tam získali, a to tento zákon myslím bohužel také neřeší.
Co se týká studentů. I pro studenty by tady měla tato možnost být v daleko větší míře umožněna. Pan profesor Karamazov se tady zmínil o tom, že jedním z určitých problémů našeho vysokého školství, já to řeknu takto otevřeně, je právě strukturované studium. Domnívám se, že to je jedna z překážek k tomu, aby studenti našich vysokých škol během svého studia častěji absolvovali výměnné stáže v zahraničí. Začnou studovat, rozkoukají se, pak již mají před sebou bakalářskou práci, bakalářské zkoušky a hned na to navazuje dvouleté navazující studium magisterské. Není prostě čas rok vysadit, nebo semestr, odjet do zahraničí a vrátit se zpátky. Mám pocit, že jedním z důvodů, proč tomu tak není, je také ne úplně dobrá jazyková znalost našich studentů, ale to také prosím nemůžeme řešit zákonem, ale spíše vnitřními úpravami jednotlivých fakult. Já souhlasím s tím, co říká kolega Karamazov, a podporuji jeho návrh, aby fakultám byly jejich pravomoci zachovány.
Mluvil jsem o uzavřenosti nebo otevřenosti našich vysokých škol. V jedné příloze sobotního vydání významného deníku byl přes dva tiskové listy článek významného profesora, univerzitní kapacity právě věnující se problémům našeho vysokého školství, a z celé řady myšlenek, které tam byly zmíněny, mě zaujala jedna - a je to možné pozorovat u nás na našich vysokých školách, určitá lineárnost postupu. V čele mnohých kateder jsou lidé, kteří dělali přijímačky na ta fakultu, do dané katedry, kteří vystudovali, absolvovali, udělali disertaci a pak se jako členové té katedry kdesi habilitovali, vrátili se zpátky a jsou nyní vedoucími katedry, a přitom vlastně nevytáhli paty z té své vysoké školy. To je myslím něco, co se za každou cenu musíme snažit změnit. Já se domnívám, že bohužel jedním z těch důvodů je sice náš krásný mateřský jazyk daný našimi předky, ale bohužel ne úplně dobrá schopnost našich studentů a v mnohém případě i učitelů dobře znát a učit se ne cizí jazyk, ale cizí jazyky v množném čísle, to myslím. Zákon si k tomu určitě žádné ambice nedává a ani to možné není, ale spíš každý z nás učitelů na vysokých školách se nad tím musíme zamyslet a ze všech sil se snažit, je-li to možné, hledat cesty, jak navazovat kontakty s vysokými školami v zahraničí, a když ne zrovna třeba za mořem, tak třeba v nejbližším sousedství. My to máme v jižních Čechách jednoduché. Máme v blízkém sousedství Univerzitu Jana Keplera v Linci, Univerzitu v Pasově, obě vynikající univerzity, a snažíme se skutečně s nimi spolupracovat.
Na závěr mi dovolte, abych se vyjádřil k tomu, co jsem naznačil na začátku, abych tady přednesl žádost o podporu pozměňovacího návrhu, který je zde uveden pod písmenem J. Ten návrh se týká, za prvé tedy, vzdělávání v mezinárodně uznávaném kurzu, kde ten paragraf jaksi vyřazuje ze svého dosahu soukromé vysoké školy, přitom předchozí paragraf 60 mluvící o celoživotním vzdělávání, ten již je jaksi neutrální a používá termín vysoká škola. Navrhuji, aby se přívlastek veřejná vysoká škola škrtl, a tím ten paragraf platil i pro soukromé vysoké školy. Nevím, proč by měly být z tohoto hlediska diskriminovány. A za druhé. Moje navržená úprava se týká vydávání osvědčení o uznání vysokoškolského vzdělání a tady opět navrhuji, aby byl škrtnut přívlastek veřejná vysoká škola, a tedy aby takováto osvědčení mohly vydávat i vysoké školy soukromé. Prosím vás tedy o podporu tohoto pozměňovacího návrhu.
Děkuji za pozornost. ***