(10.20 hodin)
Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji a prosím s faktickou pana poslance Zlatušku. Prosím, máte slovo.
Poslanec Jiří Zlatuška: Vážená paní předsedající, ještě k výtce, že to bylo předloženo dva měsíce před třetím čtením. Ani ta není tak zcela korektní. Předložil jsem to včas z hlediska všech náležitostí, které jsou potřebné v předkládání poslaneckých návrhů.
Co se týče toho, jak jsem s tímto návrhem pracoval předtím, opakovaně jako někdejší člen Rady vysokých škol i člen předsednictva Rady vysokých škol jsem to samozřejmě vznášel už několik let. Je to vážný problém. Je to zásadní problém našich vysokých škol. Skutečnost, že si vysokoškolský establishment hlídá boční kšefty a není ochotný se chovat tak, jak se chovají vysoké školy v zahraničí, je smutná. A nejedná se o znevýhodňování pracovníků. V okamžiku, kdy všechny profese o to musejí ze zákoníku práce žádat v § 304, a tady se jedná o specifická místa, která jsou spojena s vysokými školami jako institucemi a vysokými školami v případě veřejných vysokých škol financovaných z veřejných prostředků. V tomto si myslím, že je velice dobrý důvod, proč zákonná úprava má být přijata.
Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji. Nyní prosím s faktickou pana poslance Raise. Prosím, máte slovo.
Poslanec Karel Rais: Já budu velmi stručný. Jak tady předřečníci, vlastně oba dva ctihodní profesoři, hovořili, tak si všichni myslíme, že co se týká kvality, tak rozhodně tomu prospěje, aby lidé byli na univerzitách slušně zaplaceni, aby byli na jedné univerzitě. Ale to souvisí s financováním, počty lidí a podobně. V čem je rozpor, aby bylo naprosto zřejmé, a zdůrazňuji, že to v tom množství beru jako naprosto logické, že se někde nemůžeme sejít, ten rozpor spočívá v tom, nejsem právník, ale právníci říkají, že je to nepřipravené. Proto se víceméně ztotožňuji s názorem, který říká ministryně, že bychom měli zlepšit textaci, svět nekončí, a za nějakou dobu tam tento návrh pořádně spravený dát, protože riziko tady z mého pohledu je. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Já děkuji. A nyní prosím k mikrofonu pana poslance Štětinu s řádnou přihláškou. Připraví se paní poslankyně Putnová. Prosím, máte slovo.
Poslanec Jiří Štětina: Dobrý den. Vážená paní místopředsedkyně, vážená vládo, dámy a pánové, já se ve svých projevech snažím být vždy stručný a jasný, protože opakovat to, co tady bylo přede mnou řečeno slovutnými pány profesory, se kterými až na jednu výjimku naprosto souhlasím, a skoro jsem měl dojem, že kdybych si psal projev, jak měl pan profesor Karamazov, tak bych ho určitě lépe nenapsal, takže si myslím, že tady padlo hodně slov.
Musím říct dvě nebo tři základní věci. Je naprosto v pořádku a žádoucí, že tento zákon musí být přijat. Je skutečně správně, že paní ministryně se k tomuto odhodlala, že do toho jde i proti vůli mnoha v uvozovkách lobbistů, kteří si tento zákon nepřejí, a je dobře, že tento zákon, věřím, bude schválen a přijat.
Já bych si dovolil říct jednu věc. Mohl jsem se stát někdy v roce 1992 nebo 1993 docentem, když bylo na přechodnou dobu umožněno rehabilitovaným lidem, kteří měli jakési publikace, psali knihy a tak dále, že mohli požádat o docenturu a dostali ji. Já jsem to rázně odmítl, protože bych degradoval práci všech vážených pánů profesorů a docentů, kteří si tyto tituly zasloužili. A nejedná se pouze o takzvané okrasy před jménem a za jménem. Jedná se taky o to, že tito slovutní páni profesoři vychovávali naší generaci, a samozřejmě kvalita školství byla daleko lepší, než je v současné době, a to bohužel díky velikému rozmachu soukromých vysokých škol.
S tím souvisí pochopitelně i moje další a možná již závěrečná připomínka. Já jsem bytostně nepřítelem takzvaných létajících docentů a profesorů. K ničemu to nevede a neumím si představit, že bych já jako obyčejný felčar měl tři pracovní úvazky, nejde o financování, jestli bych si vydělal o 20 tisíc víc nebo méně. Já bych svoji práci nemohl dělat zodpovědně, protože jsem zaměstnán na jedné univerzitě, musím vědecky pracovat, a tady bych chtěl pochválit pana vicepremiéra, který má na starosti vědu a výzkum, on tady není, že mu také není lhostejné, jak peníze na vědu a výzkum jdou, ale myslím si, že vysoká škola musí mít své stálé pracovníky, kteří vědecky pracují, vychovávají, publikují a jsou zárukou kvality našeho vysokého školství.
Já vám děkuji, že jste mě vyslechli.
Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Já děkuji. Prosím k mikrofonu paní poslankyni Putnovou, připraví se pan poslanec Zahradník. Prosím, máte slovo.
Poslankyně Anna Putnová: Dobré dopoledne. Vážená paní předsedající, vážená paní ministryně, doklopýtali jsme k třetímu čtení vysokoškolského zákona. Když v květnu 2015 představoval tuto novelu pan ministr Chládek, navrhovala jsem, abychom ji vrátili k přepracování, protože jsem kritizovala nejenom to, co v novele je, ale také to, co v novele chybí. Od té doby se vyměnili ministři a spolupráce, komunikace dostala mnohem přívětivější a hezčí tvář, ale obsah novely se příliš nezměnil. Tehdy jsem si stěžovala a říkala jsem, že je mi líto, že je to promarněná šance. Promarněná šance proto, že jsme se nevyslovili k zásadním klíčovým otázkám, které jsou spojené s vysokým školstvím, s financováním, s podporou studentů z hlediska grantů a stipendií, aby nebyli podle zákona do 26 let dětmi závislými na rodičích.
Tato novela zcela ignoruje celoživotní vzdělání. V roce 1998, když vstoupil v platnost současný vysokoškolský zákon, bylo celoživotní vzdělávání vlastně novým pojmem. My jsme se s tím naprosto nevypořádali. A to, co mělo být původním zákonem, se stalo novelou, ze které jsme vlastně ukrojili jenom část, která se týká akreditací.
Já bych se v této souvislosti chtěla vyjádřit k některým pozměňovacím návrhům, které se týkají akreditačního úřadu, které jsem podala. Snažila jsem se v pozměňovacích návrzích, které jsou pod písmenem L6 až L11, zdůraznit nezávislost akreditačního úřadu, zvýšit počet členů z 15 na 21, aby byly pokryty výzkumné a vzdělávací oblasti, aby tlak na akreditační úřad, na členy, který bude nepochybně velký, byl do určité míry i rozložený. Žádala jsem, aby členové akreditační komise měli definovanou nezávislost nejenom formálně, ale aby byla také stanovena její finanční odměna a prostředky, které povedou k tomu, že předseda a místopředsedové se tomu budou skutečně věnovat na plný úvazek a jejich působení bude dále neslučitelné s prací v akademické sféře. To jsou pozměňovací návrhy, které se týkají akreditačního úřadu. Nezávislost a svobodné rozhodování považuji za naprosto zásadní pro budoucnost této novely.
Já s potěšením poslouchám všechny projevy, které slibují, že tato novela přinese zlepšení kvality vysokého školství, a těším se, že si v nastávajících letech budeme tato slova moci připomenout, jestli se to opravdu povedlo. ***