(Jednání pokračovalo v 15.55 hodin.)
Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Vážené kolegyně, vážení kolegové, je 15.55 hodin a my budeme pokračovat v našem jednání. Dříve než tak učiníme, dovolte mi načíst omluvu paní poslankyně Lorencové, která se omlouvá z dnešního dne mezi 15.30 a 18. hodinou bez udání důvodu.
V tuto chvíli se nacházíme v bodě 65 a tím je vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. Jsme v obecné rozpravě. Nyní prosím k mikrofonu paní poslankyni Nohavovou. Prosím, máte slovo.
Poslankyně Alena Nohavová: Děkuji za slovo. Vážená paní předsedající, vážení členové vlády, kolegyně a kolegové, máme na pořadu jednání novelu zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Zaznělo zde a zřejmě i ještě zazní mnoho důvodů pro i proti této novele. Spor o tento zákon bohužel lze shrnout do stručné otázky, zda národní parky potřebují pro svá specifika samostatné zákony, či zda to jde udělat jednou generální normou pro všechny najednou. Každý z vás za poslední desetiletí řešení problémů okolo Národního parku Šumava jistě již zaslechl většinu argumentů pro i proti a mohl si tak udělat svůj vlastní obrázek. Nejen z obou stran barikády, ale i z materiálu předloženého Ministerstvem životního prostředí zaznívá takové množství polopravd, dezinformací i nepravd, že nemohu ani já zůstat lhostejná a nezbývá mi než se zapojit do diskuse. Dovolím si proto k této problematice říci pár slov. Jako poslankyně za Jihočeský kraj pochopitelně budu svůj příspěvek opírat hlavně o data z Národního parku Šumava.
Novelu zákona o ochraně krajiny a přírody, tak jak je vypracovaná, považuji za nejhorší ze všech špatných možností, které se nabízejí. Je pravda, že potřebujeme novelizovat zákon o ochraně životního prostředí tak, aby postihl nové trendy, nové hrozby i nová vědecká zjištění. Je pravdou, že potřebujeme koncepčně vyřešit dlouhodobé problémy v našich jednotlivých národních parcích. Ale je také velkým omylem, že tak lze nejlépe učinit jedním obecným zákonem. Protichůdné požadavky, názory i vědecká zjištění řadu let brání přijmout zákon o Národním parku Šumava. Proto není možné tvrdit, že lze tohoto souladu docílit v násobně větším měřítku novelizací celého střešního zákona. Ve skutečnosti lze dohody v takto velkém měřítku dosáhnout jen dvěma způsoby. Buď by musel obsahovat ve svém textu podrobné řešení jednotlivých národních parků, nebo naopak v podstatě vše konfliktní nechat k řešení podzákonným normám, tedy obejít povinnost rozhodovat zásadně zákonem. Bohužel to přesně novela činí.
Jen stručně si dovolím okomentovat některé podstatné body materiálu, které Ministerstvo životního prostředí vydalo k prosazení této novely. Tento materiál komplexně překrucuje fakta a mate pojmy.
Tak Ministerstvo životního prostředí tvrdí, že novela sjednocuje pravidla pro všechny národní parky. Jde o zjevnou nepravdu, protože zatímco Národní park Šumava bude mít jako základní území tzv. dílčí plochy, ostatní národní parky budou mít zonaci, kterou řeší zákon, přičemž ty dílčí plochy jsou managementová opatření orgánů ochrany přírody.
Dále Ministerstvo životního prostředí tvrdí, že návrh je reakcí na současný moderní přístup k ochraně přírody a území ve světě a je reakcí na zajištění poslání národních parků včetně udržitelného rozvoje života místních obyvatel či šetrného turistického ruchu. Tady jde opět o nepravdu, protože moderním trendem je reakce na skutečný stav chráněného území a jeho vliv na regionální potřeby. Pro tento moderní přístup je např. Národní park Bavorský les významným hospodářským faktorem, jak jsem se mohla na pomezí obou parků sama přesvědčit, zatímco Národní park Šumava tímto hospodářským faktorem není, protože jak současná, tak zejména navrhovaná úprava bez ohledu na skutečný stav přírody stanovuje jediný cíl, který je ale jen přáním úzké skupiny vědců a militantních ekologů, a to je - cituji: "Veškeré využití národního parku musí být podřízeno zachování jejich ekologicky stabilních přirozených ekosystémů..." Přičemž dále stanovuje, že dlouhodobým cílem ochrany národního parku je zachování nebo postupná obnova přirozených ekosystémů, a to na převažující ploše území národního parku. Tedy žádný udržitelný zdroj, ale v podstatě generální zákaz jakékoli činnosti člověka v národním parku. Co navrhovatelé mají na mysli tou převažující plochou, kde se má jejich slovy obnovit divočina, to lze ilustrativně doložit na návrhu připravované tzv. dílčí plochy, která má v podstatě shodný režim jako současné první zóny a tvoří 52 % rozlohy Národního parku Šumava. Jde tedy jednoznačně o přímé pokračování snah pana ministra Bursíka a s ním spojených rádoby ekologů. ***