(15.10 hodin)
(pokračuje Dolejš)
Z prognostických rizik, která v příštím období se mohou zhmotnit, jsem již připomněl onen nepříliš konsolidovaný vývoj v našem evropském okolí. Ten vývoj 1,8, 1,9 v eurozóně může být ještě zhoršen tím, pokud německá ekonomika nebude šlapat tak, jak si představovala. Letošní rok očekává jedno procento plusu. Pokud nejenom reputační riziko, ale samotná kondice firmy Volkswagen bude větší, než jsou si zatím ochotni přiznat, tak samozřejmě může Německo se přiblížit ke stagnačním hodnotám a to se prostě musí promítnout do kondice české ekonomiky.
Dalším takovým parametrem, o kterém se tady příliš ani nehovoří, ale určitě stojí za úvahu, je, že zatím Bankovní rada České národní banky avizovala vůli držet závazek intervenční měnové politiky do poloviny roku 2016. To několikrát zopakovali, věřme tomu. Ale to také znamená, že může dojít ve druhém pololetí příštího roku k odstoupení, k exitu od tohoto závazku. To by také znamenalo, že česká koruna se vrátí k hodnotám, kde kdysi byly, tedy zhruba to je rozdíl o dvě koruny, což nemůže nemít dopad na zahraniční obchod. A to nemluvím o tom, že ztratíme na atraktivitě pro kapitál. A opravdu nechci malovat čerta na zeď, ale abychom ten kapitál udrželi, tak je možné si představit dokonce i švýcarský scénář. Připomínám, Švýcarům se stalo cosi podobného počátkem letošního roku a určitě vkladatelům to nečinilo radost, že museli zaplatit cenu záporného zhodnocení svých peněz.
Takže to je celá řada rizik, která vedou k opatrnosti a která rozhodně nepodporují názor, že vlastně přehřátá ekonomika by mohla daleko víc šetřit. Nepodporují představu, že by se napravil tento rozpočet daleko větším seškrtáním v rozsahu 20, 30 mld., jak o tom hovořili kolegové z pravé opozice.
Co tedy lze udělat se strukturou státního rozpočtu? Já se obávám, že s takto koncepčně nastaveným rozpočtem, kdy daňové zákony jsou v podstatě již nezměnitelné až na ty tři tituly, které jsou v běhu, mandatorní výdaje jsou také dány legislativou. Takže aspoň si řekněme, v čem ten státní rozpočet strukturálně je opravdu špatně, a oddělme jistou korekci, racionalizaci výdajů, která je proveditelná ve druhém čtení, od řekněme úvahy, jak by ta rozpočtová politika mohla vypadat v budoucnosti lépe, abychom skutečně dosáhli té změny, o které se před volbami tolik hovořilo a teď jaksi není zrovna dvakrát hmatatelná.
Z těch strukturálních požadavků, já si myslím, především, znovu se vracím k otázce příjmové. Obávám se, že pokud ekonomika nebude v příštím roce pokračovat v úspěších letošního roku a některá, neříkám všechna, ale některá prognostická rizika nastanou, tak že nedostatek zdrojů povede k znovuotevření otázky daňové progrese. Zatím to vyháníte jak čerta ze svých úvah. Chápu, že koaliční hygiena, která už je limitována dost narušenými některými vztahy, velí k tomu se o některých věcech nebavit. Je to jak o provaze v domě oběšencově, ale prostě před tím se utéct nedá. Myslím si zkrátka, že bychom se měli v tomto ohledu přiřadit k těm vyspělejším a normálně uvažujícím zemím, které se těchto otázek nebojí. Jiná věc je kalibrace této změny. Ale nevyhánět ji zcela.
Pokud jde o výdaje, už jsem řekl, že než redukovat výdaje je lépe je racionalizovat. Jinak strukturovat. Kromě sociálních výdajů, a tam se odkážu na svou faktickou poznámku, kterou jsem tady měl v dopoledních hodinách, skutečně mandatorní výdaje, pokud vezmeme procento mandatorních výdajů či hrubého domácího produktu, tak jsou navržené na úrovni, která je zhruba stejná jako v roce 2012. To tak prostě je. Takže nevidím důvod, proč redukovat tuto oblast. Ale bavme se o tom, zda je účelně vynaložena. Racionalizovat ano, ale ne redukovat. Protože úroveň mandatorních výdajů se myslím od vyspělých států příliš neliší. A to platí, protože mandatorní výdaje jsou různé, to zejména platí pro sociální výdaje. Kdybychom vzali čistě sociální výdaje, tak tam se pohybujeme opět na úrovni zhruba roku 2012, asi 13 % je to tuším. A ty vyspělejší státy Evropy, kde mají samozřejmě vyšší ekonomickou úroveň, ale přesto je podíl sociálních výdajů na hrubém domácím produktu kolem jedné pětiny. Takže když tedy ekonomika sbírá dech po tom krizovém půstu, tak není důvod, proč sociální výdaje jako významná součást mandatorních výdajů, proč je snižovat.
Ale jak blahobyt, tak ekonomický růst není tažen jenom spotřebou a poptávkou. Pochopitelně že je důležité si položit otázku, jestli lze něco udělat víc pro růst. Růstová politika, samozřejmě pravice víc věří na motivaci soukromého sektoru, soukromého živlu, tedy v podstatě na nepřímé podpoře ekonomického prostředí. Ale i ty nejpravicovější státy si hlídají určitou intenzitu a zejména kontinuitu investování veřejného a samozřejmě u každé investiční položky zvažují multiplikační efekt, to znamená, jak rychle a v jaké intenzitě se dostaví přírůstek z každé takto vynaložené koruny. Čili to pokud jde o racionalizaci výdajů a jistý řekněme jiný pohled na spravování rozpočtu, protože mně připadá jako velmi svazující to nekonečné dohadování dvou vládních garnitur, které se víceméně střídají, ale pro občana venku to připadá, jako že je to čím dál víc stejné, a přitom ekonomická praxe už se dávno pohybuje někde jinde. Například jsem zmínil to tabuizované téma rozpočtové progrese. Když se zeptáte představitelů, nikoli vlastníků, tam asi chápu, ale manažerů z té korporátní sféry, tak oni řeknou, že samozřejmě budou radši, kdy nemusejí platit tolik daní, ale že pro ně je daleko důležitější otázka investičních příležitostí, otázka podmínek pro podnikání od právní infrastruktury až po infrastrukturu inženýrskou. A to si myslím, že je hodno pozornosti. A byl bych docela rád, kdybychom už z té duální debaty, jestli je lepší Babiš, nebo Kalousek, trošku vybředli a začali si klást strategičtější otázky.
Je jasné, že rozpočet na rok 2016 už koncepčně jinak postaven být nemůže. Ale jestli se nechceme dočkat buď předčasných voleb, nebo nějakých jiných potíží, zkusme aspoň tuto debatu otevřít, vracet se k některým tématům, protože pak těžko vysvětlíte lidem, jak výborný je to a zodpovědný rozpočet, když jedni tvrdí: ano, lepší být nemůže, a druzí tvrdí: akorát bychom víc škrtali. Ale přitom většina venku, ať už jsou to spotřebitelé, nebo jsou to představitelé hospodářské sféry, si myslí, že by se mělo postupovat daleko aktivněji a že by ten problém měl být hledán někde úplně jinde.
Čili tím bych skončil. Zopakuji to hlavní. To, co jsem řekl, je důvod, proč naše skepse, že vláda nemá adekvátní rozpočtovou politiku, je taková, že tentokrát budeme hlasovat k navrženému usnesení jasné ne! Čili žádné zdržení. To za prvé. A za druhé si myslím, že ten lék na takto sporný rozpočet poznamenaný spíše koaličními kompromisy než vizí ekonomické politiky, tak že tím receptem není snaha kolegů seškrtat dalších 20, 30 mld. vem kde vem, nejlépe na dotacích na biopaliva nebo něco takového si dovedu představit. Protože si myslím, že tím bychom se vraceli do dob, kdy necitlivě nastavená fiskální restrikce věci jenom zhoršovala.***