(20.50 hodin)
(pokračuje Luzar)
Já si myslím, že jsem již dost informoval ctihodnou Poslaneckou sněmovnu o tom, že tato asociační dohoda je pouze určitý pokus Evropské unie se více ekonomicky prosadit na východní trhy, a řeknu to otevřeně, možná potrápit trošku Rusko. Upozorňuji, že tato dohoda má 3 426 stran českého textu. Tato dohoda, nevím, kdo z vás ji četl, předpokládám, že pan ministr asi, možná kolegové zahraničního výboru, se dotýká podstatně více oblastí, a třeba docela zajímavá je i pasáž věnovaná automobilismu a dovozu automobilů v rámci ochranářského trhu. My jako ekonomika, která z větší části je závislá na výrobě automobilů a jejich exportu, bychom si se zájmem měli přečíst, jak dalece nám tato asociační dohoda umožní, nebo spíše neumožní exportovat do Ukrajiny a jak dalece to pomůže našemu průmyslu.
S dovolením nyní již skončím, umožním dalším vystoupit a případně se přihlásím do další diskuse. Děkuji za slovo. (Potlesk části poslanců.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Leo Luzarovi a nyní podle pořadí pan poslanec Jiří Valenta. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Jiří Valenta: Děkuji, pane předsedající. Dámy a pánové, Ukrajina je krásná země, mnoho Ukrajinců také osobně znám a jsou i mými přáteli. Ukrajina je ale také jedním z největších evropských států, a tedy logicky i velkým a nenasyceným trhem, který může a také chce získat Evropská unie pro ekonomiky svých zemí. Jistě, důležitým z řady prostředků vedoucích k napojení se na tyto trhy by se mělo stát také přijetí asociační smlouvy České republiky a Ukrajiny. Úsilí je to pozoruhodné, nikoliv však podle mého názoru v tuto chvíli zcela vhodné a aktuální. Ten pravý okamžik k takovémuto do budoucna jistě výhodnému prolnutí bohužel zatím nenastal. V tomto ohledu se zcela neztotožňuji s panem ministrem Zaorálkem. Ono o ten okamžik opravdu velice jde. O ten pravý okamžik.
Nyní mi v krátkosti dovolte osvětlit proč. Začnu trošku obšírněji, ale nemusíte mít obavu, že bych mluvil zbytečně, dlouze a tzv. mimo mísu.
Dámy a pánové, nejedná se totiž pouze a jen o hospodářský trh zvoucí zbožím přetékající Evropu na tímto způsobem nenasycenou Ukrajinu, ale o nutný respekt k dnešní geopolitické situaci. Začnu takto: Již Bismarck svého času řekl, že Rusko může být velmocí, a to pouze s Ukrajinou. A možná i proto Evropa, zastupovaná a hájená především Evropskou unií, se nyní snaží definitivně zbavit strachu z velmocenského postavení Ruska. Tento strach je nejen umně přiživovaný, ale zejména silně podporovaný podvratnými aktivitami Spojených států, které nechtějí za žádnou cenu připustit obraz přirozeného sepětí Ruska s Ukrajinou. Proč ale nyní zdůrazňuji to slovo "přirozeného"? No proto třeba, že se k ruské národnosti hlásí na Ukrajině 8,5 milionu lidí, což tvoří skoro 18 % celkové populace Ukrajiny.
Zmíněné rozkladné aktivity by však mohlo brzy následovat vojenské napadení samotné Ruské federace, a to třeba i jaderným způsobem, jak máme tu čest občas také od některých našich militantů slýchávat. A na to buďme prosím opatrní. A hodně. V takovémto konfliktu by skoro jistě nebylo vítěze. Doby, kdy se bojovalo pouze meči, jsou nenávratně pryč.
Tomuto možná úmyslně nadsazenému katastrofickému scénáři věřit ale zcela jistě lze, neboť náš transatlantický vzor a spojenec v jedné osobě prokázal v posledních desetiletích, že se na této planetě cítí neomezeným pánem. Krutý boj o zdroje a teritoria spojený s genocidou místního obyvatelstva, vše sice prováděné novým a sofistikovaným způsobem, za pokrytí symbiotickými médii, ale jinak vše jakoby vystřižené či okopírované z dob dobývání jejich vlastního kontinentu. Vždyť přece i velice frekventovaný problém dnešních měsíců, týdnů a dní - migrace - je také jedním z důsledků aplikace novodobé velkopanské politiky na naší planetě.
Co lze nyní ale říci k tomu, co detailně popisuje například Petr Hájek a co přirozeně také všichni víme, že NATO provedlo v nedávné době na hranicích Ruska zdánlivě nenápadnou vojenskou operaci, vojenské cvičení, chcete-li, s názvem Atlantické odhodlání. Americké jednotky, které se jí zúčastnily, vjely zakrátko poté na naše území. Operace, z níž se vracely do Německa, se prý pozoruhodně podobala jistému plánu uskutečňovanému v roce 1941, začala přesunem dodatečně vyžádaných amerických vojenských sil do oblasti Baltského moře. Pod záminkou ochrany východní Evropy od "ruské agrese" se více než sto tanků Abrams a BTR Bradley přehnalo přes Lotyšsko. A toto Hájkovo podobenství, byť si každý z vás o něm může myslet cokoli, není zase až tak rozhodně od věci a není v naší společnosti zcela odmítané. V únoru byla podobná motorizovaná vojenská jednotka zase nasazena na podporu Estonska ve městě Narva. Americké vlajky na tancích se třepotaly pouhých 300 metrů od hranice s Ruskem, tedy zcela jasná vojenská provokace.
Ale nechci až tolik odbočovat od dnešního tématu, kterým je asociační smlouva s Ukrajinou, i když můj předchozí komentář potvrzuje, že oba aspekty, tedy podpis této asociační smlouvy a antiruské demagogické šílenství, spolu poměrně úzce geopoliticky souvisejí.
Dovolil bych si v tomto kontextu ještě zdůraznit, že jsem přesvědčen, a každý to může také registrovat, jestli sám chce, jak se jestřábí křídlo Evropské unie prolínající se všemi členskými zeměmi, Českou republiku nevyjímaje, snaží v každém momentu své činnosti poškozovat Rusko a nasazovat mu všude a ve všem pomyslnou psí hlavu. V takto nastaveném klimatu lze potom velice snadno přehlédnout, že současná politická reprezentace Ukrajiny vede svoji zemi nejen k hospodářskému úpadku, ale bohužel ji orientuje a přibližuje stále blíže k mnohem bolestivější občanské konfrontaci, než tam vidíme v současných dnech.
Jak jsem již předeslal v úvodu, Ukrajinu a její obyvatelstvo plně respektuji, respektuji také svobodnou vůli jejích občanů, ale s lítostí musím bohužel konstatovat, že v tomto smyslu není současný politický režim na Ukrajině pro mě zcela demokratický, tedy takový, který by umožňoval využívat prvky občanské svobody všem občanům či občanským skupinám, a dokonce už, kdybych měl volit mezi označením režim demokratický a režim s profašistickými prvky, a to už zde také padlo, tak osobně bych se klonil spíše k té druhé verzi. Společnost, kde mj. dochází k oficiálnímu zákazu demokratických politických stran, lynčování či skandalizování jejich představitelů a členů, v některých případech dokonce i poslanců, nemůže být prozatím součástí vyspělé evropské kultury, za kterou se všichni snažíme Evropskou unii, v tomto případě asociační smlouvy, ale především Českou republiku, považovat. Stovky našich krajanů, kteří se v posledních dnech chtějí vrátit z Ukrajiny, mé přesvědčení ještě potvrzují.
Na samotný závěr mého příspěvku mi dovolte ještě jeden čistě osobní vzkaz, a to politické reprezentaci Ukrajiny, který zní: Prozatím bohužel ode mě nikoliv, ale věřím, že na deficitu demokracie při vedení vaší krásné země určitě ještě zapracujete. Potom rád zvednu kdykoliv pro vaši zemi v běžícím procesu evropské integrace ruku. (Potlesk z levé strany sálu.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Jiřímu Valentovi. S faktickou poznámkou se přihlásil Pavel Kováčik. Prosím, pane předsedo, máte slovo.
Poslanec Pavel Kováčik: Děkuji za slovo. Pane předsedající, páni ministři, paní a pánové, vidím, že ne úplně je věnována pozornost projevům, které zde zaznívají, a myslím si, že je to škoda, protože to téma je skutečně nad jiné závažné. Proto v této chvíli mi dovolte přednést procedurální návrh na přerušení projednávání tohoto bodu, a to do 6. října 14. hodiny tohoto roku. Děkuji. ***