(21.00 hodin)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. O vašem návrhu dám hlasovat bez rozpravy. Odhlásím vás, požádám vás o novou registraci, prosím, přihlaste se svými identifikačními kartami. Jakmile se ustálí počet přítomných, dám o návrhu hlasovat. Zagonguji, aby nikdo neříkal, že jsem ho nevyzval k hlasování. (Ruch v sále.)
Budeme hlasovat o návrhu Pavla Kováčika na přerušení projednávání tohoto bodu do 6. října.
Zahájil jsem hlasování pořadové číslo 96 a ptám se, kdo je pro. Kdo je proti? Děkuji vám.
Hlasování pořadové číslo 96, z přítomných 128 pro 29, proti 96. Návrh nebyl přijat, budeme pokračovat.
Slovo má pan poslanec René Číp, který je řádně přihlášen do rozpravy. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec René Číp: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové. (Poslanec se odmlčel pro velký hluk v sále.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Já vám rozumím, pane poslanče. Požádám sněmovnu o klid. Pokud jste se rozhodli, že chcete pokračovat v této diskuzi, nevyhověli jste návrhu na přerušení, prosím, uklidněte se a vyslechněte projevy jednotlivých řečníků k tomuto bodu. Kdo chce diskutovat o něčem jiném, prosím v předsálí. Děkuji. Pokračujte, pane poslanče.
Poslanec René Číp: Taky děkuji. Již poněkolikáté vystupuji k ratifikaci smlouvy mezi Evropskou unií a Ukrajinou. Opakovaně jsem upozorňoval na různá úskalí, která nám tato ratifikace přináší. Přesto jsme se dnes dostali do závěrečné fáze projednávání této mezinárodní smlouvy. Proto se dnes ještě jednou pokusím shrnout všechny své pohnutky, proč se domnívám, že není v našem zájmu tuto smlouvu v současné době schvalovat.
Dovolte, abych v úvodu krátce shrnul vývoj na Ukrajině od rozpadu Sovětského svazu.
V roce 1990 vyhlásila Rada Ukrajiny suverenitu země, nezávislost pak byla oficiálně vyhlášena 24. srpna 1991 při rozpadu Sovětského svazu. Prohlášení nezávislosti bylo potvrzeno referendem o nezávislosti Ukrajiny téhož roku za podpory 90 procent voličů. Přechod k tržní ekonomice, který nebyl doprovázen cílevědomou kontrolou hospodářských subjektů, rozklad plánovaného hospodářství a především neschopnost politiků provést skutečné ekonomické a politické reformy, to všechno vedlo v 90. letech k propadu, a dokonce agónii ekonomiky, která se začala vzpamatovávat až okolo roku 2000.
Prvním prezidentem byl tehdy Leonid Kravčuk, jehož v roce 1994 vystřídal bývalý premiér Leonid Kučma. V roce 1996 byla schválena nová ústava s poloprezidentským systémem. Kučmova politická orientace byla převážně proruská, avšak v této otázce nebyl dlouho zásadový. Po prezidentských volbách na konci roku 2004 proběhla v zemi neozbrojená Oranžová revoluce, vyvolaná nesouhlasem části veřejnosti s vítězstvím proruského kandidáta, premiéra Viktora Janukovyče. Janukovyč byl nařčen z volebních manipulací a Nejvyšší soud Ukrajiny nařídil výsledky voleb anulovat. V opakovaných volbách vyhrál jeho prozápadní oponent Viktor Juščenko. Oranžová revoluce poukázala na velmi křehké spojení proevropské západní a proruské východní části země.
Po politické krizi v dubnu 2007, kdy prezident Juščenko rozpustil parlament, vyhlásil předčasné volby a pokusil se převzít kontrolu nad jednotkami Ministerstva vnitra, se v květnu situace opět uklidnila. Předčasné volby byly uskutečněny 30. září 2007. Největší počet hlasů v nich získala Janukovyčova Strana regionů, těsně za ní se umístil Blok Julije Tymošenkové. Po dlouhém vyjednávání byla 18. prosince zvolena premiérkou Julija Tymošenková, jejíž blok utvořil koalici s Juščenkovou Naší Ukrajinou. V parlamentu však měl jen těsnou většinu, která se rozpadla 6. června 2008, kdy z koalice vystoupili dva poslanci. Vláda Julije Tymošenkové pak definitivně padla 16. září 2008. To spustilo novou politickou krizi, kterou premiérka Tymošenková prohlásila za překonanou počátkem prosince 2008, kdy byla za pomoci bloku Volodymyra Lytvyna obnovena koalice BJuT a Naší Ukrajiny, přestože část Juščenkovy Naší Ukrajiny považovala smlouvu za neplatnou.
V roce 2010 vyhrál prezidentské volby, tentokrát i podle oponentů právoplatně, Viktor Janukovyč s 48 % hlasů. Strana regionů tak získala nejen křeslo premiéra a předsedy jednokomorového parlamentu, ale i post prezidenta. Přestože se Janukovič prezentoval jako silně proruský kandidát, nakonec dokázal Ukrajinu přiblížit k Evropské unii, neboť již v polovině roku 2013 se zdálo, že Ukrajina směřuje k podepsání asociační dohody s EU. Byla naděje, že by se Ukrajina tím výrazně přiblížila k budoucímu členství v této organizaci, ale zároveň by se se svými tehdy ještě dobrými vztahy s Ruskem mohla stát i jakýmsi mostem mezi Východem a Západem. Vše se ale změnilo po rozhodnutí demokraticky zvoleného prezidenta Janukovyče a potažmo i ukrajinské vlády, která jen několik dní před připravovaným summitem Východního partnerství ve Vilniusu pozastavila 21. listopadu 2013 s ohledem k obtížné finanční situaci země přípravy pro podpis asociační dohody s Evropskou unií, neboť Janukovyč označil tuto dohodu za zatím nevýhodnou pro Ukrajinu.
Pouhý den poté, v pátek 22. listopadu 2013, zaplavila Kyjev a západní část Ukrajiny vlna demonstrací. Před Vánocemi 2013 se na největší manifestaci na hlavním kyjevském náměstí sešlo až 200 tisíc lidí a série protestů, která je známá pod názvem Euromajdan, se přenesla i do některých dalších ukrajinských měst. Uvědomíme-li si, že Ukrajina má kolem 43 milionů obyvatel, jednalo se skutečně o hrstku lidí. V prosinci 2013 odmítla Evropská komise, což je exekutivní orgán EU, poskytnout Ukrajině několikamiliardový balík pomoci výměnou za podpis asociační dohody. Dnes už to zřejmě pro Evropskou unii není takový problém a Ukrajinu by dotovala.
V lednu 2014 začala situace eskalovat poté, co povstalci použili střelné zbraně proti pořádkovým složkám a na ulicích se objevili první mrtví. Od 18. února 2014 již nepokoje přerostly v ozbrojené střety a prezident Janukovyč uprchl po nezdařeném vyjednávání s opozicí - zde je třeba zdůraznit navzdory účasti ministrů zahraničí Německa a Francie - a po dalších dramatických událostech dne 22. února ze země.
V reakci na události demonstrovali proruští aktivisté na podporu Janukovyče na východě a jihu země, takzvaném Antimajdanu. V Doněcku se koncem února za tímto účelem sešlo několik desítek tisíc lidí a doposud autonomní Krym usiloval o úplné odtržení od Ukrajiny. 16. března 2014 se konalo referendum o samostatnosti Krymu a následném připojení k Ruské federaci. ***