(18.50 hodin)
(pokračuje Sobotka)
Samozřejmě vnitřní důsledky se projevují také tím, že v druhé, třetí generaci přistěhovalců z muslimského prostředí, z arabského světa, dochází k jejich radikalizaci. I v důsledku ideového kontaktu s Islámským státem. Potomci přistěhovalců ve druhé a třetí generací odcházejí bojovat do Iráku, odcházejí bojovat do Sýrie. Řada z nich se bude vracet do Evropy. Zažili jsme atentáty v Paříži. Čili to, co se odehrává, zvyšuje napětí uvnitř Evropy, nejenom politické, ale také bezpečnostní napětí. Ještě než dorazila migrační vlna, tak jenom připomínám obavy z terorismu, které se rozšířily zejména po brutálním atentátu v Paříži. Čili tohle všechno je věc, která výrazným způsobem komplikuje situaci v Evropě.
Abych doplnil ten obraz, tak si myslím, že je potřeba také připočíst velmi objektivně narušené vztahy mezi Evropou a Ruskem, ke kterým došlo v důsledku krize na Ukrajině. A jenom připomínám, že kooperace s Ruskem třeba na Blízkém východě nebo v severní Africe může být v řadě ohledů velmi důležitá. Ta spolupráce byla v důsledku krize na Ukrajině narušena a to samozřejmě může také znamenat určitá omezení pro náš manévrovací prostor.
Jak už jsem zmínil, nemyslím si, že lze tuto situaci podceňovat. Nemyslím si, že to je otázka jenom několika příštích měsíců, že se to přežene a za několik měsíců bude tady jiné téma. Myslím si, že to je otázka několika let, možná i řady let. Myslím si, že to změní Evropu, že to změní evropskou politiku. A teď je na nás, abychom jako Česká republika působili směrem, o kterém jsme přesvědčeni, že Evropě pomůže.
Dovolte mi, abych se tedy podrobně vyjádřil k té situaci, abych se pokusil zareagovat i na některé připomínky, které zde už předem zazněly v rámci vystoupení zástupců klubů, které svolaly tuto schůzi. A začnu u toho, co se vlastně odehrává.
Nejvýznamnější, a teď mluvíme o migraci, migranti do zemí Evropské unie směřují hned několika silnými proudy. Nejvýznamnější je centrální středomořská trasa. Potom západobalkánská trasa a východní středomořská trasa. V roce 2014 využilo centrální středomořskou trasu 170 tis. běženců, což činilo nárůst 270 % oproti roku 2013. Za prvních pět měsíců letošního roku dorazilo k italským hranicím 47 tis. uprchlíků. Jednalo se zejména o lidi z Eritreje, Somálska a další obyvatele subsaharské Afriky. Pokud jde o západobalkánskou trasu, směřovalo loni do Evropské unie 37 tis. běženců, což znamenalo takřka 90% nárůst oproti roku 2013. Jenom letos překročilo hranice v tomto regionu přes 50 tis. migrantů, především lidí z Kosova, Afghánců a Syřanů. Z této trasy se momentálně stává hlavní migrační proud. Pokud jde o východní středomořskou trasu, ta zaznamenala v roce 2014 přes 50 tis. nelegálních překročení hranic. Jenom letos ale tudy už prošlo 47 tis. běženců, zejména lidí ze Sýrie a Afghánistánu. Uvedené statistiky a obzvlášť jejich rapidně vzrůstající trend jsou alarmující a přirozeně nemohou nechat Evropu jen pasivně přihlížet dalšímu vývoji.
Jak je patrné ze spektra národností, které do Evropy nejčastěji směřují, jako hlavní příčinu uvedených migračních toků je nutno označit množství konfliktů, které probíhají v našem okolí. Když se dnes bavíme o uprchlících, bavíme se o migraci. Myslím, že se bavíme především o následcích a často zapomínáme na to, co stálo na začátku. Situace v severní Africe a na Blízkém východě se stala velmi nepřehlednou a komplikovanou. Pro většinu z nás je velmi obtížné se v ní orientovat a dopátrat se kořenů této politické, bezpečnostní a humanitární tragédie. Proto mi, vážené poslankyně a vážení poslanci, dovolte nejprve malou exkurzi k tomu, co vedlo k destabilizaci této části světa, protože si myslím, že bez znalosti příčin lze následky řešit jen velmi těžko.
Dne 17. prosince 2010 se v Tunisku upálil mladý pouliční prodejce, který svým zoufalým činem protestoval proti šikaně policie a státních úřadů. Probudil tím dlouho potlačované frustrace svých spoluobčanů. Vysoká nezaměstnanost, korupce, špatné životní podmínky vehnaly do ulic statisíce Tunisanů, kteří svým tlakem donutili odstoupit tamního dlouholetého prezidenta bin Alího. Tehdejší protesty v Tunisku zahájily vlnu sociálních a politických nepokojů, které se postupně přelily do Egypta, přelily se do Libye, Sýrie a také dalších arabských zemí. Arabské jaro tehdy zasáhlo velkou část oblastí, které dnes jsou zdrojem této migrační vlny. A arabské jaro zasáhlo také svět do značné míry nepřipravený. Přestože existovaly předpovědi, že ty autoritářské režimy, které v tomto regionu dlouho působily, dříve nebo později padnou, neexistovala strategie - a neměla ji podle mého názoru ani Evropa a neměly ji ani Spojené státy - na základě které bychom mohli efektivně jednat. Zatímco Tunisku demonstrace přinesly svobodné volby a vznik demokratické vlády, tak v ostatních zemích už průběh nebyl a ani dnes není nijak optimistický.
V Libyi střet opozice a diktátorského režimu Kaddáfího vyústil v krvavé boje, při nichž zemřely tisíce lidí. Jenom připomínám, že v březnu roku 2011 koalice Spojených států, Francie a Velké Británie zasáhla proti prorežimním silám, a usnadnila tak vítězství tamější opozice. Jenomže vítězství opozice v Libyi nevedlo k tomu, že by se Libye vydala na cestu stabilizace a demokratizace. Libye je dnes zmítaná občanskou válkou, je tam několik znesvářených frakcí, je tam dvojvládí, rozpadl se státní aparát, byly narušeny základní funkce státu. Mezinárodní společenství se snaží vyjednat příměří, snaží se organizovat rozhovory, ale ty zatím bohužel nevedly k žádnému reálnému výsledku.
Ještě komplikovanější a tragičtější je situace v Sýrii. Zde byly před čtyřmi lety poklidné protirežimní protesty prezidentem Bašírem tvrdě potlačeny. Vedlo to k ozbrojenému povstání. Z Iráku se do Sýrie přesunuly militantní skupiny džihádistů, které začaly bojovat nejenom proti Asadovu režimu, ale také proti části syrské opozice. Čili dnes máme v Sýrii občanskou válku několika znesvářených skupin.
Podívejme se na Irák. Islámský stát obsadil přes třetinu syrského území a obsadil také významnou část Iráku. Z Iráku v roce 2011 odešla americká armáda a přechod země k demokracii do značné míry rovněž ztroskotal. Ztroskotal na nepřátelství jednotlivých náboženských sekt. Vznikla skupina Islámský stát, která v červnu roku 2014 velmi rychle převzala moc nad velkou částí západního a severního Iráku. Když se dnes podíváte na Irák, tak Irák směřuje spíše k rozpadu než k čemukoliv jinému.
To je velmi stručný a letmý popis toho, co se odehrávalo v minulých letech na jih a jihovýchod od schengenských hranic Evropské unie. Já myslím, že po tom, co se tam odehrálo, se nikdo nemůže divit tomu, že dochází k této vážné situaci a že stále více lidí se snaží z tohoto regionu dostat do míst, která jsou více stabilní.
Evropská unie a Česká republika, jak už jsem zmínil, v posledních letech nestály stranou. Snažili jsme se přispívat ke stabilizaci tohoto regionu. Poskytovali jsme humanitární asistenci, poskytovali jsme rozvojovou pomoc, ale samozřejmě ty investice, které byly realizovány ať ze strany nás, nebo dalších zemí, zatím k pozitivnímu výsledku nevedly.
Pokud jde o postup Evropské unie. V reakci na tragické události ve Středozemním moři, které souvisely s tím, že ten původní silný migrační proud, který směřoval do Evropy z Afriky, byl spojen s transporty po moři, které byly realizovány na lodích, které velmi často nebyly schopny v pořádku dospět k italským břehům, tak došlo k celé řadě tragédií, které si vyžádaly velké množství lidských životů. ***