(18.10 hodin)

 

Poslankyně Miroslava Němcová: Děkuji za slovo. Ještě jednou vám přeji dobrý den, vážené kolegyně a kolegové, dovolte několik - nevím, jestli úplně stručných, ale budu se o to snažit - slov k tomu, proč jsme se dnes sešli, tedy k vyslovení nedůvěry vládě.

Co mě osobně tedy k tomuto kroku vede a čím jsem motivována? Nejprve nemohu začít ničím jiným, přestože se budu ještě věnovat i jiným okolnostem než tedy oné kauze, která zde vlastně bouchla minulý týden v době, kdy jsme schvalovali zákon o biopalivech, nebo jsme se věnovali biopalivům. Já musím říci, že tohle všechno mělo svou předehru, tento zákon, a vrátila bych se zpátky o pět let.

Před pěti lety, a bylo to v květnu roku 2010, se Poslanecká sněmovna stala takovým zvláštním kolbištěm. Lobbisté tehdy těsně před volbami vyvinuli maximální tlak na prosazení zvýšení podílu biosložky v pohonných hmotách a bylo to den před parlamentními volbami, mimořádnými, nebo řádnými, ale předtím padla Topolánkova vláda v roce 2009 a od roku 2009 zde vládla vláda Jana Fischera. V době této vlády, tedy vlády Jana Fischera, proběhlo trojí čtení zákona, který se jmenoval o ochraně ovzduší. První čtení proběhlo 4. prosince 2009, druhé 10. března 2010, třetí 17. března 2010. Poté vetoval tento zákon prezident republiky a nakonec jsme tedy o tomto vetu prezidenta republiky hlasovali den před parlamentními volbami.

Co se stalo? Poslanecká sněmovna během - kdybyste měli zájem a přečtete si ty stenozáznamy, tak zjistíte, že se tam objevovaly vážné výhrady již tehdy k tomu, zda přijetím takovýchto posílení biosložky v biopalivech, zda tady vzniká prostor pro nějaký monopol pro tehdy ještě nejmenovanou firmu, a velmi vážně se tím Sněmovna zabývala. A protože to vypadalo, že tento zákon schválen nebude kvůli prezidentovu vetu, navrhl tehdejší předseda poslaneckého klubu Bohuslav Sobotka přerušení schůze tak, abychom se těsně den před volbami ještě sešli a mohlo k tomuto uzákonění dojít.

Já tady mám citaci, jak to vlastně probíhalo, a popisuje celý tento stav prezident Agrární komory Jan Veleba následovně: "Byl to standardní postup. Rozeslal jsem dopisy šéfům našich regionálních komor, aby se spojili s poslanci ve svých regionech. Sám jsem některé také oslovil, například místopředsedu ČSSD Bohuslava Sobotku. A tentokrát byla i velká součinnost s Agrofertem. Komunikoval jsem s Babišem a vím, že i on všemu věnoval mimořádné úsilí." Samotný Andrej Babiš tehdy veřejně přiznal: "Ano, lobboval jsem za biopaliva. Volal jsem třeba některým poslancům. Nebojím se říkat své názory nahlas."

Proč tedy toto uvádím? Proč sem tyto pět let staré události patří? Bylo už tehdy přece zjevné, kdo má na prosazení biopaliv největší zájem. Zejména proto, že majitel Agrofertu vybudoval zbrusu novou továrnu na bionaftu Preol za 1,6 mld. korun. A proto tedy za biopaliva lobboval, proto volal poslancům a veřejně se k tomu přiznával. Možná, že o tom svědčí také něco z dobového tisku, kde se dozvídáme - v roce 2009 běží zprávy: Po letech marného snažení získat pod svá křídla ústeckou Setuzu, největší továrnu na bionaftu v Česku, to nyní zkouší majitel Agrofertu a druhý nejbohatší podnikatel Andrej Babiš jinak. Chce ji zničit v konkurenčním boji. Novou továrnu Agrofertu na bionaftu otevírali politici v čele s šéfem ČSSD Jiřím Paroubkem. Paroubek se tak vedle své pravé předvolební ruky v kraji, šéfa ústecké ČSSD Petra Bendy, objevil v médiích coby nový zastánce a propagátor Andreje Babiše. Není to tedy poprvé, co by Babišův byznys požíval politické podpory socialistů.

Tady dál ten článek říká, že snad pan ministr Jaroslav Palas, ministr zemědělství za ČSSD, Babišovu sektoru nepřál, ale to teď není předmětem naší debaty.

Zajímavé v tomto dobovém tisku je ještě jedno vyjádření Andreje Babiše, který říká, jak to bylo se sporem kolem Setuzy a kolem jeho podnikání. Říká: "Vzpomínám na to jednání s Mrázkem a Pitrem, nechtějte, abych o tom říkal něco více."

To je něco, co je potřeba vědět, abychom dokreslili, kdo měl tehdy enormní zájem na prosazení tohoto zákona. Dodám, že o prezidentově vetu hlasovalo ve prospěch biopaliv 68 ze 70 členů ČSSD den před sněmovními volbami. Osmnáct ze 77 členů ODS. Z těch 18 již nikdo není v Poslanecké sněmovně. Z KDU-ČSL to bylo osm z devíti. Zelení tři ze čtyř a pak jsou tady nějací nezařazení.

Tolik tedy k tomu, kdo skutečně prosazoval nebo neprosazoval vydání se touto cestou.

Mám zde ještě poznámku k jiné věci. Ta se týká toho, že když jsme dobře poslouchali úvodní slovo předsedy vlády, tak on říkal, že si je vědom toho, že nese ČSSD a snad i on osobně, to si nejsem jistá, jestli to řekl, ale jsem o tom přesvědčena, že to tak je, nese odpovědnost za to, zda bude Česká republika i nadále demokratickou zemí s parlamentním systémem. Ale já jsem zde ocitovala tu sjezdovou deklaraci ČSSD, která se vymezuje proti oligarchům. Obává se toho, že zde za chvíli už budeme mít pouze parodii na demokracii, ale nic vážného proti tomu skutečně nedělá. Slova se mluví, řeč teče, skutek utek. Ale bohužel to stejné musím konstatovat i o KDU-ČSL, kteří přijali takovou zvláštní politickou figuru. Totiž voliči si tak vybrali, my s tím nemůžeme nic dělat. Ale kdyby si všímali posledních dotazů, které ve společnosti proběhly, tak většině české společnosti se střet zájmů člena vlády nelíbí a nesouhlasí s ním. Tedy v této intenci by přece měli něco dělat.

Jestli něco ještě vyčítám vládě, tak to další téma, které chci zmínit, se týká zahraniční politiky. Byla to již na počátku roku 2014 a v letošním roce ODS, která mými ústy prosadila v Poslanecké sněmovně dvě důležitá usnesení ke dvěma mimořádným zahraničním okolnostem, které se stávají dominantou politiky nejenom české, evropské, ale světové. Ty dvě dominanty se jmenují konflikt na Ukrajině způsobený Ruskem a druhá situace kolem uprchlíků z válkou zmítaných území. Ta nejednotná zahraniční politika nás postihuje stejně. Bavíme-li se o vnitřním problému, kterým je zcela jistě konfliktů zájmů Andreje Babiše, střet zájmů, rozkládání demokratického systému, budování oligarchického systému, tak v zahraniční politice se objevuje neschopnost vlády nějak ji sladit s prezidentem republiky.

Já jsem o tom mluvila ve své faktické poznámce zhruba před dvěma minutami, kdy rozumím tomu konfliktu, který je uvnitř ČSSD. Tedy konfliktu, který bych nazvala "spor o Miloše Zemana". Někdo ho rád má, někdo ho rád nemá. A vzhledem k tomu, že Miloš Zeman si razí svoji na vládě zcela nezávislou zahraniční politiku, dostává se ČSSD, vláda, ale tím i Česká republika do velmi nepříjemné situace, a to té, že nám zahraniční partneři v žádném případě nerozumějí.

Kdybych měla jmenovat některé příklady, tak je ráda vyjmenuji. Třeba první. Prezident opakovaně zpochybňuje protiruské sankce jako neúčinné a vyslovuje se pro jejich ukončení ještě v letošním roce. Ovšem předseda vlády oponuje, že sankce jsou propojeny s naplněním Minských dohod, což nelze v letošním roce očekávat. Nebo druhý příklad. Prezident v době zostřených vztahů se západem vyzývá k výhledovému přijetí Ruska do Evropské unie. Na to předseda vlády Bohuslav Sobotka oponuje, že přijetí Ruska do Evropské unie není na pořadu dne, Rusko o něj neusiluje a raději buduje vazby v Euroasijské unii. Za třetí, prezident vyzývá Rusko k účasti v projektu Východního partnerství, vůči kterému se samo výrazně vymezuje. To bych se ho chtěla zeptat, kdyby tu předseda vlády byl, tak bych se ho chtěla zeptat, jestli skutečně je členství Ruska ve Východním partnerství strategickým cílem také české vlády.

Samostatnou, smutnou a ve všech ohledech žalostnou se stala cesta prezidenta republiky do Moskvy na oslavy druhé světové války, kam odcestoval jako jediný prezident Evropské unie. Nezopakoval tam bohužel příklad Angely Merkelové, která v Moskvě prohlásila, že zločinnou a protiprávní anexí Krymu utrpěla spolupráce mezi Ruskem. Česká vláda za tuto cestu převzala odpovědnost, dala prezidentovi bianko šek. ***




Přihlásit/registrovat se do ISP