(15.00 hodin)
(pokračuje Putnová)
Vy jste nám, pane ministře, představil novelu, která formálně splňuje zadání, ale nenaplňuje cíl, pro který by měla novela vzniknout, totiž posílení kvality vysokých škol. Od roku 1998 se zdvojnásobil počet vysokoškolských studentů, zdvojnásobil se počet výzkumných pracovníků, ale podle indexu globální konkurenceschopnosti jsme od roku 2007 do roku 2013 propadli o deset příček. Čili pokud chceme, abychom dokázali držet krok se světem, potřebujeme kvalitní vysoké školství. Jestli dnes oddálíme zásadní kroky, ty komplikované úkoly, které ve vysokém školství čekají, promarníme dalších pět let.
Počítejte se mnou. V roce 2013 byly volby, v roce 2015 jste předložil novelu. Účinnost by byla od příštího roku. Pokud přijmeme tuto novelu, do konce volebního období, budete mít splněno, vaše tabulka bude zaplněna, neboť vysokoškolský zákon, jak jste si ho předsevzal, bude splněný. V roce 2017 by měly být další volby. Pokud bude ministr pilný, a to myslím bez jakékoli ironie, v roce 2019 může přijít se skutečnou novelou vysokoškolského zákona, případně s novým vysokoškolským zákonem, a účinnost od roku 2020 v nejlepším případě, takže promarníme dalších pět let. Čili to, o čem dnes budeme hlasovat, není vlastně ta předloha sama, ale my hlasujeme o tom, zda chceme nároky, nové úkoly, výzvy, které vysoké školství přináší, řešit teď, anebo jestli to chceme odsunout a dovolit, aby eroze ve vysokém školství pokračovala. To je oč tu běží.
Často se zaštiťujete kladným České konference rektorů, případně Rady vysokých škol. Já plně respektuji a chápu názory České konference rektorů. Oni hájí a zastávají stanoviska svých institucí a dělají to výborně. Oni nejsou zodpovědní za vysoké školství. Za vysoké školství je odpovědné ministerstvo a tím, jak budeme hlasovat, také Parlament. Čili neschovávejme se za stanoviska, která mohou být podpůrná, ale nejsou to stanoviska, která by měla být rozhodující.
Myslím, že jsem se dotkla zásadních věcí, o kterých by bylo potřeba mluvit a které zaslouží naši pozornost. Jmenování profesorů jako horké téma teď zmiňovat nebudu, protože si myslím, že po výbuchu je lepší, když láva trochu vychladne. Ovšem chci sdělit, že nedostatky této předlohy, chybějící standardy a řada nevyjasněných míst v této novele mě vedou k tomu, abych podala návrh na vrácení této novely předkladateli k přepracování.
Děkuji za pozornost. (Potlesk z pravé strany.)
Předseda PSP Jan Hamáček: Děkuji. Ještě než dám slovo paní poslankyni Semelové, tak přečtu omluvy. Pan ministr Pelikán se omlouvá z pracovních důvodů z odpoledního jednání a pan poslanec Procházka se omlouvá ze zbytku dnešního jednacího dne ze zdravotních důvodů. A ještě tady je omluva pana poslance Klašky od 14.30 do 15.30 z pracovních důvodů. Tolik omluvy.
Slovo má paní poslankyně Semelová. Připraví se pan poslanec Zlatuška.
Poslankyně Marta Semelová: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, o novele vysokoškolského zákona se dlouho mluvilo a její příprava nebyla jednoduchá. Změny chystali už bývalí ministři školství, ale bez úspěchu. Současná verze je tak výsledkem dlouhých jednání, má podporu - a bylo to tady už řečeno - České konference rektorů i Rady vysokých škol. Vychází z potřeb společnosti a pracovního trhu, ze situace, v níž se vysoké školy nacházejí, a z nutnosti posílit kvalitu vysokoškolského vzdělání. Právě kvalita vzdělání, a podotýkám, že ne pouze vysokoškolského, je tím, o co by nám všem mělo jít.
V posledních letech jsme byli opakovaně svědky mnoha afér, které se právě zmíněné kvality, resp. nekvality poskytovaného vzdělání dotýkaly. Problémy byly na některých univerzitách s délkou studia, kdy diplom někteří rychlostudenti získali za nepřiměřeně krátkou dobu bez náležitého zpracování závěrečných prací, či se prokázalo jejich plagiátorství. Těch chyb bylo samozřejmě víc. Některé soukromé školy zase nabírají nepřiměřeně velký počet studentů, od nichž vybírají školné, aniž by byly tyto školy schopny zabezpečit jejich kvalitní výuku a důstojné podmínky této výuky. Proto je určitě potřebné řešit tyto nedostatky, k čemuž by měly přispět změny v předložené novele, ať už jde o systém hodnocení kvality škol, nová pravidla akreditace studijních programů vysokých škol a institucionální akreditace, o možnost odebírání neoprávněně získaných titulů či zvýšení sociálního stipendia.
Můžeme se samozřejmě bavit o tom, zda jsou navržené změny dostačující, případně zda by ještě nemělo dojít k některým úpravám. Sama mám s některými ustanoveními problém. Ostatně byla dost diskutována i v průběhu kulatých stolů. Výčet možného odebrání neoprávněně získaných titulů například opomíjí titul profesora. Nedořešeno zůstává, co bude s titulem docent v případě, že dané osobě bude odebrán titul magistra, který je podmínkou pro získání dalších titulů. Otazníky vyvolává i nově zřízený titul mimořádného profesora. V novele je sice určitá regulace v ustanovení, že pracovní místo mimořádného profesora může zřizovat pouze ta vysoká škola, která má udělenou institucionální akreditaci, přesto mám obavy, aby především soukromé školy z různých důvodů, například potřeby garantů oboru, nezneužívaly možnosti udělování titulu mimořádný profesor. Drobné úpravy budu v rámci dalšího projednávání navrhovat i v oblastech vzdělávání, konkrétně například týkající se dopravy.
Pokud jde o tolik diskutovanou kvalitu vzdělávání, za jeden z faktorů, které přispívají ke snížení kvality vzdělávání, považuji velký počet vysokých škol a honbu za vysokoškolskými tituly vůbec. V České republice došlo za posledních patnáct let k prudkému nárůstu jejich počtu, především soukromých, přitom mnohé z nich mají problém s personálním zabezpečením výuky. Skutečnost, že v roce 2000 bylo na našem území 8 soukromých vysokých škol a dnes jich zde působí 44, k tomu 26 veřejných a 2 státní, je s ohledem na velikost našeho státu a počet obyvatel naprosto nepřiměřená. Mnohé soukromé vysoké školy navíc přijímají prakticky každého bez jakýchkoliv předpokladů, a to často bez přijímacích zkoušek. Dostali jsme se tak do situace, že diplom má kdekdo, ale ten není podložen kvalitou vzdělání. Považuji za rozumné, že zákon specifikuje podmínky, za kterých může Ministerstvo školství sebrat soukromé škole státní souhlas nutný pro působení v oboru.
Problémem je i skladba oborů a nerovnoměrný zájem o ně. I zde je patrný rozdíl mezi veřejnými a soukromými vysokými školami. Lze zaznamenat u nejčastějších skupin studijních programů. Zatímco na veřejných s více než 80 tisíci studenty vedou technické vědy a nauky, na soukromých mají velkou převahu ekonomické obory. V roce 2013 se jim věnovalo přes 21 tisíc z celkového počtu 43 710 studentů těchto institucí. ***