(15.10 hodin)
(pokračuje Semelová)
Na veřejných vysokých školách patří ekonomickým vědám a naukám druhé místo, třetí jsou humanitní a společenskovědní obory. Dlouhodobě také sledujeme nízký zájem uchazečů o technické obory. Z údajů Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy vyplývá, že např. v oblasti technické vědy, výroba a stavebnictví studuje pouze 15 % vysokoškolských titulů, což je o devět procentních bodů méně, než tomu bylo v roce 2001. Přitom zájem o technické pracovníky je značný. Oproti tomu mnozí absolventi humanitních oborů nenacházejí ve svém oboru uplatnění a vykonávají práci středoškoláků, a někdy jsou dokonce na pracovním místě, pro něž postačuje kvalifikace učňů. Platí prostě, že škol je příliš, vzdělání neodpovídá požadavkům ekonomiky a úroveň vzdělání se na jednotlivých školách výrazně liší.
Pokud jde o návrh na zvýšení sociálního stipendia z 1 620 korun na 2 100, oceňuji, že náš dřívější návrh převzalo Ministerstvo školství a zapracovalo ho do předložené novely. V té souvislosti však upozorňuji na to, že jsme za KSČM předložili návrh nový, v něm je zvýšení sociálního stipendia na 2 400 korun, a zároveň rozšiřuje okruh příjemců. Budeme rádi, kdybychom se v další diskusi shodli na tomto našem návrhu navýšení a zapracovali ho přímo do vládní novely.
Ono se to navýšení snadno kritizuje, když kritik sám vystudoval zadarmo. Mnohé studenty dnes nutí ekonomická situace k tomu, aby si přivydělávali. V opačném případě by studium museli ukončit. Podle loňského průzkumu Eurostudent V jsou mezi více než 6 tisíci studenty bakalářských, magisterských a navazujících studijních programů náklady spojené se studiem palčivým problémem. Měsíční náklady přesahují někde až 10 tisíc. I když se jedna třetina studentů těší finanční podpoře ze strany rodičů, příjem z brigády či zaměstnání je tak pro ně dnes téměř nutností. Ekonomickým činnostem se však věnují v míře, která je škodlivá jejich studiu, tzn. nejen o prázdninách a ve dnech pracovního klidu, ale i v pracovních dnech a na úkor docházky do výuky. Takže každá koruna navíc v rámci sociálního stipendia je určitě dobrá.
Závěrem bych chtěla uvést, že návrh zlepšuje situaci, přičemž netvrdím, že nejsou možné určité úpravy a změny, o nichž je možno dál diskutovat v rámci druhého čtení. Proto podporujeme jeho další projednávání. Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Jan Hamáček: Děkuji paní poslankyni Semelové. Slovo má pan poslanec Zlatuška a připraví se pan poslanec Grebeníček, který je zatím posledním přihlášeným do obecné rozpravy. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Jiří Zlatuška: Vážený pane předsedo, pane ministře, dámy a pánové, domnívám se, že hesla, která jsme slyšeli v pozitivním smyslu o této novele zákona o vysokých školách, nejsou oprávněná, že zákon nepřináší slibované změny. Zcela jistě není reformou jako takovou. Je to návrh, který vychází ze zbytků, z jakýchsi torz, která zde zbyla na ministerstvu z doby působení předchozích vlád, zejména vlád Topolánkových a Petra Nečase, která v době, kdy se připravovala, vycházela z jakési představy skutečně výrazné změny charakteru vysokého školství v České republice. Výhledy, na kterých tehdejší vlády stavěly, byly shrnuty v tzv. Bílé knize, která navazovala na doporučení, která jsme dostali od OECD, to je ta zpráva, o které se zmiňoval kolega Rais ve svém vystoupení.
Bílá kniha se nikdy nestala odsouhlaseným materiálem vlády. Vláda ji pouze vzala na vědomí, to v době, kdy byl ministrem školství tehdejší ministr Liška, ale k vlastnímu schválení této předlohy nikdy nedošlo a nedošlo ani ke korektnímu projednání. Ukázalo se tehdy, že ty primární cíle, které se schovávaly za výhledem, byly vcelku snadno veřejností i akademickou veřejností prohlédnuty jako především cesta k privatizaci zbytku veřejného sektoru, který v České republice zbýval, a k většímu politicko-hospodářskému vlivu do vysokých škol, který nebyl opodstatnitelný standardy, které vysoké školy mají v rozvinutých zemích.
Nejpropracovanější část tehdejšího výhledu se týkala zavádění školného. Nečasova vláda měla v programovém prohlášení i zavedení finanční pomoci studentů vysokému školství. Řada kritiků upozorňovala na zajímavý překlep v tehdejším programovém prohlášení, že to totiž nebyla finanční pomoc studentům, ale studentů, a skutečně takto, přestože tato charakterizace má spíš formu jakési úsměvnější historky, tak takto ty práce byly charakterizovány.
Nejvýraznější byly práce právě na zavádění školného a systému půjček na školné, kde se ukázalo, že toto je z hlediska ekonomických parametrů rozrůznění příjmů a struktury financí v jednotlivých skupinách jak obyvatelstva, tak absolventů, neschůdná představa, a že pokud by se takováto představa zavedla, tak že by vedla pouze k velkým režijním nákladům, které by byly na stranách finančních institucí, bank nebo těch, kteří by poskytovali půjčky na studium, ale fakticky by nepomohla ani studentům ani vysokoškolské vzdělanosti v České republice. To byl také důvod, proč tady z tohoto se za předchozích vlád muselo oprávněně vycouvat.
Dnes slyšíme, že se panu ministrovi Chládkovi podařilo dovršit snahy, které byly za předchozích ministrů neúspěšné. Ale tady je dobré opět poukázat na skutečnost, že se nevychází z představy, jak vysokoškolský systém celkově zlepšit a jak provést systémovou změnu, zejména ne změnu, která by mohla být nazývána reformou, ale že se vzaly zbytky po předchozích přípravách a jakýmsi způsobem se uplácaly dohromady tak, aby příliš nedráždily některé hráče z prostředí vysokých škol, zejména tedy Českou konferenci rektorů a Radu vysokých škol.
V tomto smyslu plně souhlasím s tím, co zde uváděla paní poslankyně Putnová, že pokud by návrh měl být v této podobě přijímán, tak to znamená především promarnění šance. Promarnění šance s vysokoškolským prostředím něco udělat ve smyslu jeho posunutí dopředu, odškrtnutí jakéhosi splněného cíle, který si možná předsevzal pan ministr, ale který si rozhodně nepředsevzala tato koaliční vláda. ***