(14.50 hodin)
(pokračuje Putnová)
Celoživotní vzdělávání, další oblast, která je zahrnuta do novely vysokoškolského zákona, ale je odbyta jedenácti řádky. Když v roce 1998 byla účinná tato předloha, celoživotní vzdělávání bylo v plenkách. Celoživotní vzdělávání je vzdělávání, které si účastník kurzů hradí. Je to příjem univerzit. Očekávala bych, že v novém století, kdy se to stalo fenoménem, bude nějaká regulace, která bude dávat mantinely pro to, jaké procento nebo jaká míra studentů bude vzdělávaná v prezenčních a kombinovaných formách a jaká v celoživotních. Máme tomu rozumět tak, že to bude volná soutěž mezi univerzitami a ty vlastně přejdou na tu placenou formu vzdělávání?
Nejsem ani spokojená s tím, že se ruší poplatek za další studium na vysoké škole. To je důkaz toho, že neopisuji od pana profesora Raise, protože jsem přesvědčená, že vysoké školy mají za cíl také přispívat k sociální kohezi. A pokud chceme podporovat, aby studenti studovali více oborů - tam se jedná samozřejmě o tu délku nadstandardní doby studia - a přitom za ně neplatili, tak jen vlastně podporujeme ty studenty, kteří si to mohou dovolit, podporujeme sociální nerovnost. Toto je něco, co jde zcela proti duchu sociální koheze.
Myslím, že by měli také zbystřit členové bezpečnostního výboru, protože u státních vysokých škol, které jsou policejní a vojenské, se prohlubuje centrální řízení přijímání uchazečů o studium. Znamená to v praxi, že bude možné pravděpodobně přesouvat tyto uchazeče mezi soukromé školy, a otázkou je, zda je to záměr, nebo je to nedorozumění. Každopádně bych doporučovala, aby výbor pro bezpečnost speciálně tuto kapitolu podrobně prozkoumal.
Dostávám se k sociálním stipendiím, o kterých tady už byla trochu řeč. Sociální stipendia se navyšují a vycházejí vlastně tak vstříc poslaneckému návrhu, který vzešel z dílny Komunistické strany Čech a Moravy, ale neřeší podstatu samu. Studenti v České republice jsou do 26 let dětmi závislými na rodičích. Abychom tuto situaci změnili, potřebujeme zákon o finanční podpoře studentů formou stipendií, grantů, půjček. Vím, že je to velmi složité. Vím, že byste narážel na řadu překážek, pane ministře, ale to je cesta, která by pomohla k tomu, aby naši studenti se stali více zodpovědní, více dospělí. Toto je zákon, který by proměňoval českou společnost.
Poslední z bodů, které se dotýkají studentů a o kterých bych chtěla mluvit, je odebírání diplomů, případně reakce na nekalé praktiky. Samozřejmě že s rozvojem a s masifikací vysokého školství se také množila i podvodná jednání. Aktuální stav umožňuje reagovat na to ve správním řízení. Nově by to bylo řešeno podle této novely vysokoškolským zákonem, který beru spíše jako preventivní formu, jako psychologický tlak na studenty, absolventy, týká se to až docentů, habilitací. Nicméně obávám se, že i tady narážíme na spoustu nejasností. Například oblast skutkové podstaty činů, kterých by se toto odebírání týkalo.
Dostávám se k oblasti řízení vysokých škol. Pokud jste v minulém projevu, pane ministře, mluvil o tom, že jste navazoval na práci svých předchůdců, musím říct, že v oblasti řízení vysokých škol jste zůstal velmi skromný a nevzal jste si z toho připravovaného materiálu to podstatné, co by mohlo proměnit kvalitu řízení vysokých škol. Nepřinášíte tedy žádné zásadní změny. Ponecháváte složení senátu, takže myšlenka profesorské kurie už není aktuální. Naopak oslabuje se role děkanů a sektorů vůči senátu. Domnívám se, že vysoké školy očekávaly v tomto směru mnohem víc.
Dostávám se k financování, které v předchozí variantě, která neprošla parlamentem, čili k novele z roku 2013, je naprosto záporné. Vy jste v této fázi se nepoučili tím, co chtěla novela z roku 2013 přinést, totiž kontraktové financování na dobu tří let. Financování vysokých škol zůstává beze změny. Myslím si, že to už není způsob stát na místě, my vlastně couváme. Financování vysokých škol, tak jak jsme jeho svědky, je vlastně jednostranné rozhodnutí Ministerstva školství a je to forma, která je značně zkostnatělá, protože neumožňuje strategické plánování vysokým školám.
Největším triumfem této novely měla být akreditace a akreditační úřad. Problém je, že akreditaci, tak jak byla předložena v této novele, nemůžeme kompetentně posoudit, protože nejsou známy standardy, na základě kterých se bude akreditace udílet. Vy nám, pane ministře, promítáte film, kde je řada bílých míst, a slibujete nám, že ve druhém čtení ukážete obrázky, a doufáte, že se nám budou líbit. My bychom chtěli ty obrázky vidět už nyní.
Pokud jde o akreditační úřad, předloha z roku 2013, o které tvrdíte, že na ni navazujete, předpokládala, že akreditační úřad bude účetní jednotka a organizační složka státu, což by zajišťovalo nezávislost nutnou pro to, abychom zůstali členy Evropské asociace pro zabezpečení kvality ve vysokém školství, tzv. ENQA. Ale co se stalo ve vámi předložené novele? Akreditační úřad je ve vašem pojetí podřízenou složkou Ministerstva školství. Je to jenom prodloužená ruka ministra školství. Snížil se počet členů akreditační komise, což znamená, že dnes to bude jenom organizační jednotka Ministerstva školství a že bude větší tlak na její členy. Standardy pro akreditaci má schvalovat vláda bez toho, aniž by se akreditační orgán k tomu mohl vyjádřit. Čili nebude existovat žádná zpětná vazba.
Novela vysokoškolského zákona nesjednocuje vznik vysokých škol. Jak víme, soukromé vysoké školy vznikají udělením státního souhlasu Ministerstva školství, zatímco veřejné vysoké školy rozhodnutím vlády. Tato dichotomie v roce 1998 nebyla podstatná. Ještě do roku 2000 neexistovala žádná soukromá vysoká škola. Ten rozvoj nastal až mezi léty 2000 a 2004, kdy vzniklo 34 soukromých vysokých škol. Pokud chceme, aby se vysoké školy veřejné i soukromé těšily stejnému respektu, respektive aby měly stejné podmínky, je nutné, aby se sjednotil také jejich vznik.
Navzdory tomu všemu, co jsem řekla, nepovažuji tyto připomínky jako naprosto zásadní a neslučitelné s tím, abychom mohli v jednání a projednávání této novely pokračovat. To, co považuji za nejvýznamnější ohrožení budoucnosti vysokých škol, je oddálení řešení. ***