(14.40 hodin)
(pokračuje Rais)
Podmínky pro působení zahraničních odborníků ztěžují internacionalizaci českých vysokých škol a jejich spolupráci s renomovanými zahraničními univerzitami. V době, kdy jsme investovali miliardy korun do výzkumných center, je nutné vytvořit podmínky, abychom získávali snadno skutečně kvalitní zahraniční odborníky. Stěžejní profilující předměty musí v magisterském studiu nejenom garantovat, ale i vyučovat český docent nebo profesor. Zahraniční odborník s odpovídajícím titulem musí projít českým habilitačním řízením, což je svým způsobem směšné. Přitom jde o renomovanější zahraniční odborníky, než jsou členové vědecké rady vysoké školy, kteří o té věci rozhodují. Tady si myslím, že je potřeba udělat hodně věcí.
Pak to, co se tady taky mluvilo, jakýkoli studijní program spojený s bezpečností České republiky, krizový management, bude muset kromě akreditačního úřadu schvalovat i Ministerstvo vnitra a Ministerstvo obrany.
Takto by se daly popisovat nedostatky toho návrhu poměrně hodně. Z mediálně zajímavých případů bych tady uvedl předávání nebo zbavování se akademických svobod a to bych ukázal právě na příkladu jmenování profesorů prezidentem republiky. Domnívám se, že pokud akademická obec reprezentovaná vědeckou radou vysoké školy svobodně a korektně projeví svou vůli jmenovat konkrétního docenta za jeho celoživotní pedagogickou a vědeckovýzkumnou práci profesorem, pak bychom tento proces jmenování neměli dávat mimo univerzitní prostředí. Je zřejmé, že jde o nesystémový krok, když celý proces jmenování profesorem probíhá v rámci rezortu... (Odmlka pro hluk v sále.)
Předseda PSP Jan Hamáček: Já se omlouvám a znovu prosím levou stranu Sněmovny o klid. Děkuji.
Poslanec Karel Rais: Já těm dámám rozumím, že jsou tady teprve tři dny a ještě si nestačily od neděle říct, co chtěly, ale... Ale!
Je tedy zřejmé, že jde o nesystémový krok, když celý proces jmenování profesorem probíhá v rámci rezortu a pak, až se návrh na jmenování octne na ministerstvu v Karmelitské, obrazně řečeno rychle s ním úředníci běží k mocnáři. Myslím si, že bychom měli spíš akademické svobody rozvíjet a podporovat a ne se jich zbavovat kvůli pochybnému pozlátku jednorázové komunikace s prezidentem. Tento rituál, který nás dneska přibližuje spíš k Byzanci a východním zemím než k tradičním univerzitním zemím Evropy, jako je např. Itálie nebo Anglie, by mohl zůstat podle mého názoru na univerzitní půdě.
V obecné rovině by se univerzity měly více otevírat a ne uzavírat před vnějším prostředím a okolím. Letošní rok technického vzdělávání je zejména pro technické a pro přírodovědecké fakulty rokem mimořádných příležitostí spolupráce s průmyslovou sférou. Ale samozřejmě by se neměly uzavírat univerzity, které působí v dalších oborech.
Abych to nějak uzavřel. Domnívám se, že doba mezi prvním a druhým čtením novely by měla být skutečně využita k intenzivní diskuzi mezi poslanci, mezi pracovníky ministerstva a zejména zástupci akademické veřejnosti k předložení a posouzení řady návrhů, které, obrazně řečeno, do bezzubého pejska, za kterého můžeme dnešní předloženou novelu považovat, vloží několik zubních implantátů, a vytvoří tak hlídacího psa nejenom akademických svobod a práv univerzit, ale také jejich společenské odpovědnosti.
Těm, co poslouchali, děkuji za pozornost.
Předseda PSP Jan Hamáček: Děkuji, pane poslanče. Než dám slovo paní poslankyni Putnové, mám přihlášku k faktické poznámce od pana poslance Farského.
Poslanec Jan Farský: Vážený pane předsedající, děkuji za slovo. Chtěl bych jen pro stenozáznam uvést, že při hlasování 145 jsem hlasoval ne, na sjetině mám ano. Pouze na opravu pro stenozáznam. Děkuji.
Předseda PSP Jan Hamáček: Ano, děkuji, bude zaznamenáno. A slovo má paní poslankyně Putnová, připraví se paní poslankyně Semelová.
Poslankyně Anna Putnová: Dobré odpoledne. Vážený pane předsedo, vážená vládo, dámy a pánové, dostáváme na stůl novelu vysokoškolského zákona, na kterou jsme skutečně dlouho čekali. Minimálně od roku 2004, od dob, kdy byla ministryní školství paní Petra Buzková, se hovoří o tom, že náš vysokoškolský systém potřebuje zásadní reformu. Není divu, vždyť naše platná norma je z roku 1998. Od té doby vyrostla celá jedna generace a děti, které se tehdy narodily, se vlastně budou hlásit na vysoké školy. Vysoké školy se zásadně proměnily, změnily se metody výuky i technologie, změnili se i studenti. Očekáváme tedy, že novela vysokoškolského zákona bude odpovídat změněným podmínkám a přinese nové možnosti, novou regulaci a také nové vize pro další desetiletí.
Chtěla bych ocenit, že pan ministr předložil novelu vysokoškolského zákona v termínu, v souladu s legislativním plánem. Také je nutné ocenit to, že stránka zpracování, legislativního zpracování, je na dobré úrovni. Ministerstvo nezačínalo s prázdnýma rukama, a když přistoupilo k této novele, mělo před sebou jednak nedokončené novely z minulého volebního období a mělo také na stole analýzy, které samo zadalo prostřednictvím individuálních projektů národních. Jenom za posledních pět let by investice do těchto analýz, metodik, deskriptorů, vydaly asi za 250 milionů. Kdybychom vzali celé období posledního desetiletí, bylo by to více než 500 milionů. Více než půl miliardy šlo do analýzy vysokoškolského prostředí s řadou doporučení.
Jak se tedy ministr Chládek vypořádal s těmito úkoly a co předkládá k dnešnímu dni k posouzení? Když jsem přemýšlela o tom, jak budu rozdělovat jednotlivé úkoly, usoudila jsem, že bude vhodné vzít to podle zainteresovaných skupin, kterých se novela dotýká.
Začnu studenty, protože studenti jsou ti, kvůli kterým novela vznikla a kvůli kterým vysoké školy existují. Oceňuji, že ministerstvo, pan ministr Chládek akceptoval tu současnou podobu vývoje technologií a je možné dnes doručit oznámení o přijetí ke studiu formou elektronickou, stejně tak jako jiná doporučení. Skutečně to odpovídá dnešním běžným komunikačním možnostem.
Moje další vystoupení bude už více kritické. Podívejme se na to, co přináší novela z hlediska studijního programu. Rozděluje ho v rámci bakalářského a magisterského studijního programu na akademický a profesní. Profily těchto studií jsou formulovány velmi vágně, není jasná prostupnost a není jasná forma financování. Pikantní na tom je, že školy, které předpokládají, že by mohly připravovat především studenty pro profesní typ studia, jsou přesvědčeny, že je to poškodí, stejně tak jako druhá skupina. Ti první se domnívají, že budou zvýhodněny vysoké školy, které budou připravovat v akademickém studijním programu, protože se očekává, že tam bude více přímé výuky, bude nutné více kvalifikovaných pracovníků, a z logiky věci tudíž vyplývá, že to bude příprava na povolání náročnější. Ti, kteří by přicházeli v úvahu pro výchovu prakticky orientovaných studentů, očekávají, že naopak oni by měli být ti, kteří budou zvýhodněni. Jak to tedy vlastně je, pane ministře? ***