(Jednání pokračovalo ve 14.30 hodin.)
Předseda PSP Jan Hamáček: Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, pane ministře, budeme pokračovat v projednávání bodu 32, což je vládní návrh zákona, kterým se mění zákon číslo 111/1998 Sb., o vysokých školách. Tento bod byl přerušen v obecné rozpravě, kdy vystoupil pan poslanec Fiala, a další přihlášený je pan kolega Rais. Takže dám slovo panu poslanci Raisovi a připraví se paní poslankyně Putnová. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Karel Rais: Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, já bych na úvod, byť tady skoro nikdo není, tak bych chtěl říct, že - za a) - určitě jsem od nikoho neopisoval. Pokud kolegyně Putnová, která je ze stejné fakulty jak já, tam bude používat uvozovky, tak je to shoda. Je to prostě podobnost čistě náhodná a věci, které tady budete slyšet, se budou opakovat, protože už od roku 2009 tady proběhla řada marných pokusů o transformování našeho vysokoškolského systému. Čili od toho roku 2009, kdy byla vydána Bílá kniha, jsme svědky několika více či méně povedených pokusů o transformaci. V prvé řadě to byl pokus o reformu celého terciárního vzdělávání na základě Bílé knihy, potom zúžení toho problému pouze na transformaci vysokoškolského vzdělávání a potom, tak jak ministři přicházeli, odcházeli, tak to byl pokus vlastně navrhnout nový zákon o vysokých školách pouze formou novely. Takže některé z těch novel nebyly ani Parlamentem schváleny. Čili v určité takové transformační beznaději fungujeme dodnes a je to škoda. Myslím si, že resort by si zasloužil slušnou transformační komplexní změnu.
Kvalita našeho vysokoškolského studia v mezinárodním srovnání trvale klesá, to ukazují ratingy. Řada dobrých myšlenek z několika takzvaných individuálních programů národních, které by zcela jistě zlepšily stávající vysokoškolský systém a zajistily hladký transfer například inovací z univerzit do praxe, zůstává pouze na předaných cédéčkách anebo na vytištěných příručkách a to si myslím, že je samozřejmě škoda, protože tyto věci byly formou pilotních projektů odzkoušeny. Předkládaná novela, která "doputovala" do Parlamentu dneska, je několikaletým výsledkem řady obtížně vyjednaných kompromisů mezi zájmovými skupinami vysokoškolského vzdělávacího systému, a to zejména mezi Českou konferencí rektorů, Radou vysokých škol a MŠMT. Z mého pohledu se jedná o dosti vykostěné a bezzubé dílo, jehož praktické naplnění bude velmi ovlivněno podzákonnými normami, zejména směrnicemi vlády, z nichž řada je dneska neznámá, tak jak jsme se s panem ministrem o tom několikrát bavili.
Za určitý drobný pokrok oproti dnešní legislativě považuji částečné posílení pravomocí rektora ve vztahu k fakultám, protože rektor musí navrhnout, kde pravomoci chce svěřit fakultám, samozřejmě po souhlasu dalších orgánů vysoké školy, to znamená senátu. Ale jistým způsobem ten paragraf znamená omezení práv fakult a vzrůst centralizace řízení školy do rukou rektora. To se pochopitelně managementům fakult nelíbí. Částečné, z mého pohledu malé posílení pravomoci správní rady vysoké školy, která dle navrhované novely může schválit rozpočet, ale akademický senát ji může přehlasovat.
Tak jak tady bylo hovořeno, zpřísnění v působení poboček zahraničních vysokých škol, čili zpřehlednění vysokoškolského trhu, to si myslím, že je krok správným směrem. Samozřejmě se to nesmí přepísknout, lidově řečeno.
Potom považuji za pozitivní, že studenti budou moci bez poplatku studovat druhý i další studijní programy, pokud ten předcházející studijní program úspěšně dokončí. To souvisí s existencí mezioborů a také s tím, že v dnešní době už nemusí stačit jeden typ vzdělávání na celý život.
Ovšem novela má také řadu nedostatků. Ten můj tradiční... Za jeden z velkých nedostatků považuji fakt, že novela předkládaná do Parlamentu není spojena s analýzou stávajícího stavu. Poslední komplexní analytické práce byly provedeny v letech 2004 až 2006 při příležitosti spolupráce mezinárodního projektu s experty OECD a ti se také následně podíleli i na tvorbě Bílé knihy terciárního vzdělávání. Od té doby byly provedeny dílčí práce, ale komplexní rozbory, které by byly vykonány...
Tu levou stranu to nezajímá.
Předseda PSP Jan Hamáček: Ano. Já požádám levou stranu, aby se ztišila. Děkuji.
Poslanec Karel Rais: To bych byl docela rád, děkuji.
Předseda PSP Jan Hamáček: Zase ale na levé straně je jich tam nejvíc, takže...
Poslanec Karel Rais: No je, ale jsou taky nejhlasitější.
Předseda PSP Jan Hamáček: Ne, to byla z mé strany nadsázka. Prosím.
Poslanec Karel Rais: Dobrá. To není můj problém. To je váš problém. Já mám svých dost, jak jste viděl dopoledne.
Čili od té doby se dělaly analytické práce, ale to byly všecko dílčí, které byly soustředěny na jednu věc. Domnívám se, že toto je systémový nedostatek, kdy je potřeba vykonat nějaký skutečně analytický expertní rozbor a dát ho dohromady se strategickými rozvojovými směry Ministerstva školství, a to se bohužel nestalo.
My neustále slyšíme, že chybí finance ve vysokoškolském systému. A tyto nářky jsou spojeny s realitou, která je v některých případech - ale zdůrazňuji v některých případech, aby to zase nebylo špatně interpretováno - která je odlišná. Mám-li parafrázovat výrok jednoho dřívějšího politika z levé strany spektra, pak lze říct: ve vysokoškolském prostředí zdroje jsou. Druhá věc výuky je, jak je s nimi nakládáno. Mimořádně velká zátěž přímé výuky vede nejenom k biflování a k bezduchému mentorování ze strany studentů, kteří nerozvíjejí svoji osobnost, ale zejména klade velké nároky na mzdové náklady fakult. Snížení přímé výuky, dotace 24, 20 hodin týdně, byl strategický cíl mnoha univerzit už před deseti patnácti lety - a podívejme se na dnešní realitu. Výuka v tomto rozsahu zajišťuje relativně pohodlný život lidem, kteří by se v praxi asi neuživili. Ve srovnání se západními univerzitami máme jednoznačně kapacitně dvojnásobně dražší výuku. Potřebujeme na stejný titul dvakrát více přímé výuky než například anglické univerzity, což je pikantní zejména při organizaci těch několika málo skutečných společných studijních programů, které se zahraničními univerzitami některé české univerzity mají. Proč to tak je? No protože se nechováme manažersky, protože jsme mnohokráte v pozici úřadu práce, kdy pro jedince bez publikační a vědecké činnosti zajišťujeme jejich existenci. A podívejme se na strukturu zastupitelů v akademických senátech. Univerzita, která zaměstnává celkem tisíce pracovníků, z toho stovky profesorů a docentů, má obdobnou strukturu těchto zástupců v akademických senátech.
Další nesrovnalost. Nestejná délka funkčního období vrcholových akademických funkcionářů vysokých škol. Ta je čtyři roky a členů akademického senátu tři roky. V této situaci se může stát, a často se to stalo, že akademický senát, který zvolil rektora nebo děkana fakulty, v průběhu jejich působení končí se svou činností a po volbách je nahrazen novým s více či méně obměněnými členy. Je otázkou, zda rektor či děkan může s nově složeným senátem dobře spolupracovat, nebo s ním bude bojovat. A to je vše jenom pro formální záležitost. Není sladěno funkční období rektora či děkana s funkčním obdobím příslušného senátu, což bychom mohli pozměňovacími návrhy snadno vyřešit. Proč tyto a obdobné organizační záležitosti nejsou v předkládané novele?
Za další nevýhody vidím: rigidní definice akademického pracovníka vysoké školy, která neumožňuje větší zapojení odborníků z praxe na vyšší pedagogická místa. Toto je obrovské minus, a jestliže se tady hovořilo o mimořádných profesorech, tak bych chtěl upozornit pana ministra, že byl rozdíl mezi mimořádným profesorem a profesním profesorem. To je velký rozdíl. Ti mimořádní pracovníci tady jsou. To umožnil i předcházející vysokoškolský zákon. ***