(16.20 hodin)
(pokračuje Černochová)
Rozšíření pravomocí s sebou nese ještě větší riziko politizace této funkce. Ombudsman bude daleko větším suverénem, v možnosti ústavní žaloby bude potom postaven na roveň prezidentovi (s důrazem) a nad roveň každého jednoho poslance či senátora, což je naprosto nepřípustné. Jedna paní Šabatová rovná se 40 poslanců.
Výkon funkce ombudsmana v podání paní Šabatové je provázen nevídanou měrou politického aktivismu. Nelze zpochybnit legitimitu jejího zvolení, byť to bylo o jeden hlas. A rozhodně jsem paní Šabatovou nevolila. Nicméně ombudsmanka s nástupem do své funkce neopustila svou celoživotní pozici aktivistky, která si jde tvrdě za svým. Neprojevuje ochotu respektovat vůli demokratické většiny i tradiční židovsko-křesťanské hodnoty, na kterých stojí naše společnost, při prosazování svých postojů spoléhá spíše na mimovolební cesty a postupy. Důkazem může být i právě fakt, že si vlastně tento zákon, který nám sem předložil za vládu pan Dienstbier, ona sama vlastně prolobbovala. I to je varování, proč tento zákon nesmíme přijmout.
Takže mi dovolte, abych jménem klubu ODS podala návrh na zamítnutí.
Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji paní poslankyni Černochové. Píši si návrh na zamítnutí, už třetí v této rozpravě. Dále se do obecné rozpravy hlásí pan poslanec Benda. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Marek Benda: Vážený pane místopředsedo, vážený pane ministře (Dienstbiere), pane premiére - pardon, pane premiére (řečník se otáčí na premiéra ve vládní lavici), pak teprve pane ministře, páni ministři, dámy a pánové, já se k tomu také chci chvilku vyjádřit a říkám otevřeně, že nikdy žádné ústavní změny nedělám, nebo dokonce zákonné změny, ale tady jsme téměř na hraně ústavní změny tak, jak je to koncipováno s ohledem na to, jak je která funkce obsazena. A pokládám za zbytečné a nešťastné do toho tuto úvahu vnášet, jakkoli můžeme ideologicky hluboce se současnou veřejnou ochránkyní práv nesouhlasit. Pak pokládám ale za zbytečné, abychom úvahy o tom, jestli rozšíříme, nebo nerozšíříme nějaké kompetence ombudsmana, spojovali se současným obsazením dané funkce. Současně ovšem říkám, že jsem Kanceláři veřejného ochránce práv, která s těmito nápady chodí, a ne vždy se jich veřejný ochránce práv ujal, chodí v podstatě od svého vzniku, protože jim by se to náramně líbilo i za všech předchozích veřejných ochránců práv, které jsem pokládal za mnohem umírněnější ve svém veřejném vystupování i v právních názorech, než za jakou pokládám dnešní veřejnou ochránkyni práv, jsem jim vždy říkal: Ne, toto jsou věci, které pokládám za nesmyslné vám dávat.
Teze, že veřejný ochránce práv má mít ústavní žalobu na protiústavnost zákonů a jejich jednotlivých ustanovení, je prostě hrubý omyl, hrubý omyl zejména v českém ústavním systému. Ono je moc hezké, a mrzí mě, že to pan ministr nepřizná na férovku, ono je moc hezké ohánět se tím, že ve většině nebo v části evropských zemí ombudsman tuto pravomoc má, ale bylo by fér přiznat, že v těch zemích není individuální žaloba na zrušení zákona nebo podzákonného předpisu, pokud zasáhl do základních lidských práv a svobod. Vtip České republiky je v tom, že tady tuto pravomoc má každý. Pokud mu bylo skutečně uškozeno, pokud rozhodnutím orgánů veřejné moci a aplikací zákona došlo k situaci, kterým byla porušena jeho základní lidská práva a svobody, pak každý má právo nad konkrétním rozhodnutím, kterého se domáhá zrušení u Ústavního soudu, žádat zrušení příslušného protiústavního předpisu. Toto je nezvyklé.
Ve většině těch zemí, aspoň které já znám, které pan ministr tady citoval, tato pravomoc jednotlivých občanů není, a pak je někdy výjimečně nahrazována pravomocí veřejného ochránce práv, který když nashromáždí podnětů od občanů dostatek, dá návrh na zrušení, pokud ho nechtějí dávat politikové. Ale to, co my se snažíme zkonstruovat, je přece něco úplně obráceného. Neexistuje problém. Neexistuje problém! Není nikomu konkrétnímu zasahováno do jeho lidských práv a svobod! Jenom si někdo v krásné kanceláři v Brně vymyslí, že by ten problém mohl existovat, že kdybychom to náhodou takhle aplikovali, tak by možná mohlo dojít k porušení něčích základních práv a svobod. A to je to, co mě zlobí, protože to jsou přesně ti nositelé dobra, v mnoha směrech soustředění kolem dnešní veřejné ochránkyně práv, ale souhlasím s tím, že i kolem pana ministra bez portfeje, který je věrozvěstem těchto nositelů levicových dober a všech kolektivních práv, která snad existují. Ale tady se jedná o situaci, kdy nemáme konkrétní poškození, nemáme konkrétního člověka, kterému bylo zasaženo. Ombudsman se samozřejmě může obrátit na Parlament, jak už bylo mnohokrát řečeno, například ve zpravodajské zprávě paní zpravodajky, aby 40 poslanců, aby 15 senátorů, případně prezident republiky takový návrh podali, může se dokonce k návrhům přidávat, ale to nestačí. Je třeba ta dobra ještě začít šířit z kanceláře v Brně. A to je věc, se kterou já zásadně nesouhlasím bez ohledu na to, jak je úřad veřejného ochránce práv obsazen a jestli dnešní veřejnou ochránkyně práv pokládám za příliš aktivistickou, nebo příliš málo aktivistickou. Prostě ta samotná myšlenka, že vymýšlí a mimo Parlament dochází přes soudní soustavu k páchání nových a nových dober, mi připadá velmi, ale velmi pochybená.
Není pravda, jak říkala veřejná ochránkyně práv, že ochránce doporučuje. Ochránce dává konkrétní žalobu, konkrétní návrh. To není žádné doporučení. Ano, nemá rozhodující slovo, ale o jeho návrhu musí být nějakým způsobem rozhodnuto a tím návrhem nějaké řízení iniciuje a musí to být právě řízení v těch věcech, ve kterých nejsou konkrétní případy a konkrétní pochybení.
To samé se bohužel týká té actio popularis - veřejné žaloby. Dobře víte, že země, které si to vyzkoušely, si dneska, pokud jsou to ochotny přiznat, rvou vlasy nad tím, co dopustily v těchto veřejných žalobách, a jenom zoufají, jakým způsobem by z toho zase mohly zpátky vycouvat, pokud je ochota tu debatu vážně vést. Zase se jedná o případy, kdy - zejména v otázce diskriminace - nemám žádného poškozeného, nemám nikoho, kdo by si mohl jít stěžovat, aspoň teď si chodí stěžovat ti provokatéři, kteří provokovali jednotlivé nájemce, jestli jim pronajmou, nebo nepronajmou byt, ale je tam nějaký konkrétní poškozený, ale vymyslí se obecná teze, obecné dobro, na základě toho budou - a teď přesně nevíme kdo všechno - mluví se o právních předpisech, ale možná že to také nebudou právní předpisy, možná že to budou, že budeme mít za chvilku žaloby na škodlivost jídel, na škodlivost kouření, že ano, třeba například ve Spojených státech velmi oblíbená žaloba, kde myslím, že opravdu demokraté, kteří ji kdysi připustili, jsou dneska z toho zcela nešťastní. Ale budeme mít případy dalších absurdit, které dneska známe právě z toho pojetí Spojených států. Jsou to přesně ty typy věcí, které nemáme připouštět.
Soudy mají rozhodovat individuální spory. Už ta skutečnost, že náš Ústavní soud má vysokou míru abstraktního přezkumu ústavnosti na základě návrhů poslanců a senátorů, že se poměrně hojně začalo zejména za minulé opozice tohoto využívat a připustili jsme, že Ústavní soud říká "30 korun poplatek je ještě dobrý, ale 45 už je moc", se mi zdá vysoce pochybená. Ale jestli sem do toho začneme v nekonkrétních případech pouštět ještě další a další aktivisty, jakkoliv to můžou myslet dobře, pak říkám, že je možná lepší tenhle dům zavřít a nechat ochránce práv, ať si spolu s Ústavním soudem určuje, jaké jsou meze ochrany základních práv a svobod, protože přece Listinu máme napsanou, ta je hotová a už se bude vykládat jenom podle ní. ***