(11.20 hodin)
(pokračuje Zlatuška)
To, k čemu tady ten podstatný efekt, který by tady tato smlouva měla, je, že od data její účinnosti by docházelo k tomu, že habilitační a jmenovací řízení, čili docentury a profesury, které by byly získány v České republice nebo Slovenské republice, by nebyly vzájemně použitelné. Byl by to jiný režim, než který mezinárodní smlouvy dnes zakotvují pro další země, pro které Česká republika tyto smlouvy má uzavřeny. Mluvil jsem zde podrobně v úvodním jednání o tom, že Česká republika má smlouvu o uznávání docentů a profesorů s Polskem, s Maďarskem, Slovinskem a Německem. Slovensko by touto smlouvou bylo z tohoto společného režimu vyňato pryč. Přitom evidentně je to země, která je z hlediska vazeb a z hlediska zvyklostí nejblíž našemu prostředí. Bylo by vyňato z tohoto režimu mezistátní smlouvou, která z hlediska možností úprav materie v zákoně o vysokých školách je nadřazena zákonům, které zde přijímáme. Smlouva má fakticky sílu ústavního zákona v okamžiku, kdy uvažujeme o úpravách, které například v té debatě o zavádění tzv. funkčních míst na vysokých školách mohou být upravovány vysokoškolským zákonem. Z toho důvodu je to věc, která je zdánlivě maličkost, zdánlivě se týká malého počtu lidí, ale když hovoříme o tom, že by měla být řešena systémově, tak toto je zásadní problém.
Nechci nijak obhajovat eventuální excesy, ke kterým může ve jmenovacích řízeních nebo habilitacích jak vnitrostátně, tak přeshraničně docházet. Jednotlivé výkyvy nicméně nejsou opodstatněním pro změny systému. Dalo by se vykládat o profesorech české historie, kteří si profesuru získají v Banské Bystrici a poté, když jim to kolegové vyčítají, sdělí: Papír jako papír, platí to. Jenomže tohle jsou parametry, které jsou na obou stranách zlepšovány. A to, co zde minule při projednávání zmiňovala paní profesorka, paní ministryně Válková jako stanovisko Slovenské rektorské konference, to je v protikladu s tím, co zde pan kolega Kostřica říkal o jednání Slovenské národní rady. Ale je nutno si uvědomit, že pohled zevnitř akademické komunity je nutně poučenější než pohled zákonodárců rozhodujících mnohem víc pod dojmy než pod znalostí situace na školách samotných.
Z tohoto hlediska zdůrazňuji, že se s výjimkou přijatého memoranda mezi Českou a Slovenskou republikou, resp. mezi jejími ministerstvy školství, věcně nezměnilo nic na podkladech, které jsem zde referoval. Otázal jsem se reprezentací vysokých škol, čili České konference rektorů a Rady vysokých škol. Od obou jsem dostal písemné stanovisko, které bylo negativní. Pan ministr zde zmiňoval selektivně několik vysokých škol, které mu údajně daly podklady. Nedostal jsem žádný podnět od pana ministra, aby tady tento bod, tady tato smlouva byla znovu s nějakými novými podklady projednána na školském výboru. To je také důvod, proč o tom školský výbor nejednal. Ministerstvo nedalo školskému výboru žádné nové podklady pro toto, takže z toho hlediska setrvávám na původním stanovisku. A to byl také důvod, proč se nejednalo znovu ani v podvýboru pro vysoké školy ani ve školském výboru samotném. (Poslanci se během vystoupení baví mezi sebou.)
Ministerstvo školství poskytlo podklad, který je nadepsán Podklad pro jednání podvýboru pro předškolní a základní školství a podvýboru pro střední a vyšší odborné školství. Není mi známo, že by formální jednání proběhlo, rozhodně jako předseda výboru jsem nedostal žádný podnět. A i z tohoto, že Ministerstvo školství nekomunikuje s podvýborem pro vysoké školy, ale s podvýborem, který má na starosti školy úplně jiného patra, kterých se tato smlouva netýká, soudím, že se zde spíš jedná o obcházení korektního procesu než o věcné posouzení.
Rozhodně z hlediska budoucího vývoje kvality jak českých, tak slovenských vysokých škol, ty slovenské nám na srdci tak moc ležet nemusí, základním problémem vysokoškolského prostředí je uzavřenost vůči vnějším vlivům, malá mobilita pracovníků, malé schopnosti vysokých škol lákat k působení pracovníky ze zahraničí zejména v těch oborech, které se oficiálně považují za hodny podpory v lecjakých politických deklaracích, což jsou obory přírodovědné a technické. Tam faktický problém nikdy ani v minulosti nenastával.
Jakmile omezíme oblast, ze které jsme schopni přijímat získané tituly, říkáme tím nejen těm špičkovým našim vysokým školám, které mají příslušnou akreditaci pro habilitační a jmenovací řízení, že nejsou dost dobré pro to, aby jejich tituly byly uznávány na Slovensku. Ale pro naše vysoké školy omezujeme množství pracovníků, kteří perspektivně mohou na nich působit bez toho, aby předtím, než jsou vybráni a ustanoveni na ta místa, procházeli znovu poměrně dlouhým řízením. Toto by mělo být řešeno, pokud to má být řešeno, v zákoně o vysokých školách systémovým způsobem, nikoli ad hoc vynětím Slovenska z té skupiny zemí, se kterými byly až doposud relativně bezproblémové a podle vyjádření Akreditační komise také zlepšující se vztahy.
Všichni říkají: situace s akreditacemi se zlepšila, eventuální problémy, které byly jak na naší, tak na slovenské straně, mizí a zlepšují se. V tomto máme snahu uzavírat smlouvu, která naopak řekne: ty staré tituly jsou všechny v pořádku, ty si budeme uznávat, a pokud tam byly nějaké problémy, tak nad tím budeme zavírat. oči. A do budoucna v tom kvalitnějším systému tuto mobilitu prostě nedovolíme jako mocenský zásah. Toto je jádro problému, který v té smlouvě vidím. A opakuji, stanovisko výboru pro vědu, vzdělávání, kulturu, mládež a tělovýchovu bylo nesouhlasné, čili doporučení zamítnout ratifikaci této smlouvy. ***