(18.10 hodin)
(pokračuje Holík)
Podívejte, jak se tady víceméně o nás Rusové starají, protože třeba přijedeme sem, dostáváme práci, i naši 85letou babičku přinesli, starají se o nás i lékaři. My chceme, abychom se mohli zapojit do pracovního procesu.
Samozřejmě moje přítomnost tam nezůstala úplně utajená. Podotýkám, že jsem tam jel sám, za své peníze, na normální cestovní pas, ale velice brzy si mě tam také všimli, takže jsem měl možnost pak ke konci setkání i přímo mluvit s místními představiteli. Podle oficiálních zpráv uteklo do Ruska 750 tisíc lidí. Podotýkám, že podle oficiálních. Ve skutečnosti je to asi dvojnásobek, protože ti, kteří tam mají příbuzné, tak tito lidé nežádají po Rusku pomoc a víceméně žijí díky pomoci těchto svých možná švagrů, možná bratranců atd.
Vedení města Krasnodar, které je v současné době centrum, kam lidí nejvíce utíká, protože minule to byla oblast Rostova na Donu, jenže v současné době, tedy před dvěma týdny, se boje přenesly na jih, tam se utíkat nedalo, takže současná cesta je utéct na Krym, v Simferopolu, tam čekají autobusy, odvezou je do přístavu Kerč, z Kerče lodí do Port Kavkaz a odsud autobusem do Rostova na Donu. Radnice v Rostovu na Donu vyčlenila část přízemí, kde jsou už připraveni místní úředníci, každý z utečenců víceméně vyplňuje dotazník, převádí se to okamžitě do elektronické formy, u každého se píše jméno, popř. prochází lékařskou prohlídkou, jestli je někdo nemocný, má diabetes nebo hepatitidu nebo cokoli jiného, odchází do nemocnice, rozdělují si je podle profesí a okamžitě zařazují tam, kde je možné, aby tito lidé mohli být něco platní. Když jsem tam byl, byl to konec srpna, školáky: Ano, ty půjdeš do té školy, máš střední školu, půjdeš tam a tam, studuješ vysokou školu, půjdeš tam a tam. Sám jsem byl překvapený, říkám tomu představiteli: Vždyť to stojí hromadu peněz. Platíme asi 10 milionů rublů denně. A říkám: Ale proč to děláte? Vy vlastně omezujete vlastní lidi a dáváte přednost utečencům. On se na mě podíval jako na pitomce a říkal: Ale vždyť jsou to lidé, kteří potřebují pomoc.
Takže já řeknu asi následně: Je mi jasné, že všichni jste asi tak překvapeni, jak jsem byl překvapený já, že se vám to nebude chtít věřit. Podotýkám, já se nepovažuji za povolaného, abych tuto situaci hodnotil. Já jsem prostě řekl to, co jsem viděl a co jsem slyšel. A podotýkám, že všechna tato slova mohu doložit natočeným filmovým záznamem a řadou fotografií. Děkuji.
Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji panu poslanci Holíkovi. Další řádně přihlášený je pan poslanec Milan Šarapatka. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Milan Šarapatka: Dobré odpoledne, dámy a pánové. Děkuji za slovo, pane předsedající. Nebudu mít tak emocionální proslov jako můj předřečník, ale přesto bych se chtěl k průběhu této schůze alespoň několika slovy vyjádřit.
Já jsem si na tragicko-komickou estrádu naší Sněmovny už za ten rok skoro zvykl. Ale to, co se odehrávalo a pravděpodobně ještě bude odehrávat při této mimořádné schůzi, to je opravdu moc. Teatrální výstupy některých poslanců k ožehavému tématu ukrajinské války nabývají stále více na dramatičnosti. Pozoroval jsem a poslouchal jsem tady žonglování s čísly, kolik vojáků, kolik techniky bychom měli na Ukrajinu poslat, a čím dál více se mi zdá, že vůbec nechápeme, co ta válka obnáší, co asi cítí lidé, na které dopadají granáty, ať je to z kterékoli strany. Proto mi dovolte, abych zde vyjádřil své hluboké přesvědčení, že místo zbraní a vojáků bychom na Ukrajinu měli poslat maximum pomoci a místo harašení zbraněmi usilovat o co nejrychlejší dosažení míru. Mnohem užitečnější by bylo, kdybychom vytvořili systém efektivní pomoci potřebným a například místo kritiky Rusů vyslali třeba vlastní humanitární konvoj do Luhanska. Nebo slyšel někdo z vás o tom, že se něco takového chystá nebo pojede konvoj z Evropské unie? Já tedy aspoň ne. A třeba kdybychom nabídli studentům z Ukrajiny, aby u nás mohli studovat, nebo lidem, kteří tam dnes žijí, aby tady mohli přečkat nejhorší chvíle. Ne, my budeme posílat zbraně a vojáky.
Zajímal jsem se o možnosti studia a byl jsem opravdu ohromen číslem. Prostřednictvím Nadace Václava Havla posíláme ukrajinským studentům celých 40 stipendií ročně. A přitom podle mého by jich dnes bylo zapotřebí několik tisíc, aby tu mohli jejich studenti v klidu studovat. Existuje samozřejmě řada dalších možností, jak pomáhat, ale my se jich vědomě vzdáváme. Místo toho umanutě prosazujeme přístup, který nikomu nepomůže a situaci jen zhorší. Představa, že lidem pomůžeme tím, že jim uděláme ještě hůř, tak tu opravdu nechápu. Ta je hodně svérázná. Děkuji vám.
Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji panu poslanci Šarapatkovi. Dále s faktickou poznámkou... pan poslanec ji už stáhl. Takže do obecné rozpravy je dále přihlášen pan poslanec František Laudát. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec František Laudát: Děkuji, pane místopředsedo. Dámy a pánové, hezký večer. Jen několik poznámek k diskusi, nebudu dlouho zdržovat.
Situace na Ukrajině vyvolává množství spekulací, křivé propagandy, emocí a vede k chybným závěrům. Asi čelíme největší krizi od konce studené války, včetně rozpadu bývalé Jugoslávie. Je mi líto, že někteří naši politici, před chvílí jste to tu mimochodem slyšeli, předpředřečníka, politologové a novináři vnucují svoji pravdu v zemi, která si před 46 lety přátelství Sovětského svazu zakusila na vlastní kůži.
Nejsem zastáncem názoru, že současné Rusko a Sovětský svaz nelze vůbec ztotožňovat. Už jen hlavní ruský protagonista krize Vladimir Vladimirovič Putin sloužil přece v rozvědných strukturách Sovětského svazu. Nechtěně tuto tezi podporují i naši současní komunisté. Ještě bych pochopil, že budou podporovat země, které naplňují jejich ideologii, se kterou hluboce nesouhlasím, ale je to jakási ideologie. Rusko ale už socialistická země není, přesto komunisté většinově postup Ruska schvalují a nejenom v této záležitosti, ale prakticky ve všech dalších. Z jejich úst jsem nikdy zrovna kritiku příliš neslyšel.
Než každý začne sdělovat svůj postoj k ukrajinské krizi, doporučoval bych, aby si odpověděl, a já jsem si také odpověděl, na tyto otázky.
Za prvé... Nevím - pan premiér tu není? Je tady. Děkuji. Možná jeho chování by bylo jasné a předvídatelné, pokud by i tady on případně se alespoň k něčemu vyjádřil. ***