(16.20 hodin)
(pokračuje Korte)
K onomu výčtu v odst. 4 připojuji Fakultu Státní bezpečnosti a Fakultu ochrany státních hranic, tedy 1. a 3. fakultu Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti. Dovoluji si vám sdělit důvody, které mne k tomuto pozměňovacímu návrhu vedou.
V projednávaném tisku se tedy navrhuje, aby z uznání vysokoškolského vzdělání pro potřeby státní služby bylo vyloučeno vzdělání absolvované na vysokých školách politických bývalé totalitní Československé socialistické republiky a také na vysokých politických a bezpečnostních školách v bývalém Sovětském svazu. Pozorný čtenář onoho odstavce zajisté zaregistroval, že v případě Sovětského svazu jde o politické i bezpečnostní školy, zatímco u Československé socialistické republiky jde pouze o školy politické. Mám za to, že tento rozdíl je nesprávný a neodůvodnitelný. I v případě Československé socialistické republiky totiž existovala škola, která poskytovala rezortní vysokoškolské vzdělání v oblasti bezpečnosti, jež bylo úzce svázané s komunistickou totalitní mocí, a to tak, že nejen není použitelné ve státních institucích demokratického právního státu, ale jeho uplatňování by mohlo tyto instituce poškodit, popř. dokonce i ohrozit. Tou školou byla Vysoká škola Sboru národní bezpečnosti a zcela nepochybně především dvě její fakulty, které jsem jmenoval, Fakulta Státní bezpečnosti a Fakulta ochrany státních hranic, jež jsou zahrnuty v mém návrhu.
Popíšu činnost těchto fakult.
Vysoká škola Sboru národní bezpečnosti vznikla po sovětské okupaci v době tzv. normalizace jako výraz potřeby rozšířit represivní normalizační aparát. Cituji z usnesení Ústavního soudu: "Zákonné opatření Federálního shromáždění č.107/1973 Sb., o zřízení Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti, se stalo výrazem jiných, resp. dalších hodnotových a obsahových nároků na pracovníky v rezortu Ministerstva vnitra než těch, které mohly být realizovány řádným globálním a univerzálním právnickým studiem." Konec citátu Ústavního soudu, což pravil ve svém nálezu 225/1995 Sb., když zdůvodňuje, proč absolventi této školy nemohou být zapsáni na seznam advokátních koncipientů, a to ani v případě, že svůj titul iuris utriusque doctor, JUDr., získali následně na řádné právnické fakultě.
Na Vysoké škole Sboru národní bezpečnosti byly od počátku zřízeny tři fakulty: Fakulta Státní bezpečnosti, Fakulta Veřejné bezpečnosti - druhá, Fakulta ochrany státních hranic - třetí, a jako čtvrtá byla později připojena Fakulta vyšetřování v Bratislavě.
Je prokazatelné, že zejména první a třetí fakulta, které sloužily zcela nepokrytě a prakticky výhradně potřebám příslušníků komunistické Státní bezpečnosti, rozhodně neposkytovaly vzdělání, které by mohlo a mělo být využíváno ve státní službě demokratického právního státu. Jaké vzdělání poskytovaly tyto fakulty a čím se studenti těchto fakult zabývali, můžeme asi nejsnadněji nahlédnout z témat jejich závěrečných diplomových prací. Pro příklad uvádím některé názvy prací z 80. let, tzn., že jde o absolventy ve věku, kdy ještě stále a ještě mnoho let by teoreticky by se mohli ucházet o funkce ve státní službě:
Autor BENÝŠEK, P.: Postup a opatření orgánů StB při kontrarozvědné ochraně kulturní politiky KSČ.
ČIKOŠ, J.: Systém opatření a úkoly orgánu StB při kontrarozvědné ochraně hromadných sdělovacích prostředků se zaměřením na Československý rozhlas a televizi.
CHVOSTA, J.: Agenturně operativní práce studentů StB mezi stážisty a stipendisty vyjíždějícími z ČSSR do nesocialistických států.
CHYŠKA, P.: Možnosti a způsoby využití poziční a společenské agentury v kulturních střediscích kapitalistických zastupitelských úřadů se zaměřením na kulturní středisko britského velvyslanectví v Praze.
KOSOVÁ, V.: Boj orgánů StB s antisocialistickými tendencemi v Českobratrské církvi evangelické.
KUBAL, M.: Taktika a úkoly orgánů StB při zamezování činnosti paralelních struktur v oblasti kultury.
KRIŠTÁL, M.: Podíl orgánů StB na zamezování nepřátelské činnosti v Českobratrské církvi evangelické a na jejím zneužívání politickou i církevní opozicí v ČSSR, jakož i zahraničním protivníkem.
RADIKOVSKÝ, Z.: Boj orgánů StB s antisocialistickými tendencemi v Českobratrské církvi evangelické církevního seniorátu Poděbrady.
ŠMARDA, B.: Boj orgánů StB s antisocialistickými tendencemi projevujícími se na protestantských bohosloveckých fakultách.
TUČEK, K.: Proces budování a formování vlivové agentury k působení v protestantských církvích.
Aby bylo zřejmé, jak takové práce vypadaly, podívejme se na dvě trochu podrobněji. První je práce příslušníka StB Josefa Kulesy, která se zabývá činností antisocialistických elementů a ideodiverzních center na vysokých školách v Severočeském kraji. Práce podrobně popisuje situaci na třech vysokých školách a na dvou jazykových přípravkách pro zahraniční studenty. Rozebrán je počet vyškrtnutých a vyloučených členů KSČ mezi pedagogy, jejich činnost a podchycení agenturou i aktivity a způsoby práce agentury StB mezi samotnými studenty. Jedním z důležitých poznatků, k nimž práce dospívá, je potřeba koordinace a spolupráce jednotlivých složek StB. Jako vzorový je zde uveden příklad takové spolupráce, kdy Vojenská kontrarozvědka v Žatci chtěla provést nezákonnou prohlídku v bytě bývalého důstojníka, vyhozeného po roce 1968 z armády, jakož i z KSČ. Dotyčný ale měl byt dobře zabezpečen a klíče nedával z ruky, takže se kontrarozvědka nedokázala dovnitř dostat. Navázala proto spojení s řídícím důstojníkem agentury StB na Vysoké škole strojní a textilní v Liberci, kde studoval jeho syn. Agenti zjistili, do které restaurace chodí student s přáteli hrát ve společnosti karty a kam si přitom odkládá klíče. Následně se jim podařilo společnost od karet odlákat do vedlejší místnosti, klíče na chvíli odcizit a na záchodě restaurace pořídit jejich otisky. Ty pak předali do Žatce vojenské kontrarozvědce, která podle nich zhotovila kopie klíčů a mohla se vloupat do bytu studentova otce. Úžasná práce a úžasný kvalifikační předpoklad pro práci ve státní službě demokratického státu!
Druhý příklad, možná ještě lepší, je práce nadporučíka StB Milana Součka s dlouhým názvem Formy a metody orgánů Státní bezpečnosti zaměřené k prohloubení diferenciace mezi nepublikujícími spisovateli a netvořícími výtvarníky, respektive spisovateli, kteří svá díla vydávají bez souhlasu československých úřadů. Po úžasné snůšce zavádějící informací a prachpodivných interpretací, mezi nimiž chce diferencovat, mezi těmi osobami je například Václav Havel či František Kupka, dospívá autor k přesvědčení, že největším problémem jsou legální příjmy těchto osob z děl vydaných v zahraničí. Navrhuje proto legislativní opatření, které by rozšířilo komunistickou cenzuru na celý svět: zakázat vydávání čehokoli v zahraničí bez povolení československých úřadů a případně nedovolené publikace, příjmy z nich pocházející, prohlásit za nelegální - což je prosté a estébácky geniální. ***