(9.40 hodin)
(pokračuje Zahradník)
Tento paragraf říká, že dětský domov pečuje o děti podle jejich individuálních potřeb, ve vztahu k dětem plní zejména úkoly výchovné, vzdělávací a sociální. Účelem dětského domova je zajišťovat péči o děti s nařízenou ústavní výchovou, které nemají závažné poruchy chování. Tyto děti se vzdělávají ve školách, které nejsou součástí dětského domova. Do dětského domova mohou být umísťovány děti zpravidla od tří do nejvýše 18 let. Do dětského domova se rovněž umisťují nezletilé matky spolu se svými dětmi. Což je tedy typ, který je zařazen v onom školském zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy. Na tyto vychovatele jsou kladeny nároky buďto získat vysokoškolské vzdělání v akreditovaném studijním programu, to je za a), a za b) projít vyšším odborným vzděláním, nebo tedy za c) absolvovat střední vzdělání pedagogické a doplnit si vzdělání formou celoživotního vzdělávání na vysoké škole. A já bych se chtěl věnovat tomu, že bych chtěl podat pozměňovací návrh, který by tuto přísnost malinko omezil. Tento návrh jsem konzultoval s Asociací náhradní výchovy, což je instituce, která sdružuje 100 zástupců zařízení pro výkon ústavní výchovy - je to podle nového občanského zákoníku spolek. Tato asociace spolupracuje se všemi subjekty v daném odvětví školství fungujícími, mimo jiné také s Ministerstvem školství.
Cílem mého návrhu je to, aby pro vychovatele v dětském domově bylo postačující pouze středoškolské vzdělání pedagogického typu, tedy vzdělání, které může získat na střední pedagogické škole takového typu, který my Jihočeši dobře známe např. jako Střední pedagogickou školu v Prachaticích. Proč to dělám? Proč se nemohu spokojit s tím, že takto vzdělaný pedagog si může doplnit celoživotním vzděláváním svoji kvalifikaci? Představme si paní vychovatelku ve věku mezi 50-60 lety, která vychovala v dětském domově, kde působí převážnou část života, celou řadu lidí, kteří od dětství prošli jejíma rukama, v 18 letech odešli do života, chodili do školy, a ona spolu se svými spolupracovníky nahrazovala jejich rodinu, kterou z nějakého důvodu neměli. Tato paní by tedy měla ještě nyní pokračovat ve své práci, absolvovat ono celoživotní vzdělávání na pedagogické fakultě. Myslím si, že není třeba takto na ni tlačit a umožnit jí, aby její vzdělání bylo postačující.
Tento návrh jsem vnesl do systému jako sněmovní dokument 1092, a až bude otevřena podrobná rozprava, tak si dovolím k tomuto návrhu přihlásit. Myslím, že se nejedná o tak významnou změnu. Není to nic systémového, nic, co by narušovalo strukturu zákona, a proto jsem si dovolil takto ve druhém čtení svůj návrh přednést. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji panu poslanci Zahradníkovi. S další řádnou přihláškou je přihlášena paní poslankyně Martina Berdychová. Prosím, paní poslankyně.
Poslankyně Martina Berdychová: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, přicházím s pozměňovacím návrhem, a to z podnětu Asociace neslyšících ASNEP. Není to, jak už tady zmínil pan ministr, problematika, kvůli které se tady novela zákona o pedagogických pracovnících předkládá, úplně to s tím nesouvisí, ale souvisí to se zákonem o pedagogických pracovnících. Přicházím s tím z toho důvodu, že problematika neslyšících je neustále odkládána. Ministerstvo ji dlouhodobě neřeší a neslyšící vždycky dostávají odpověď: počkejte, až bude nový zákon, počkejte, až se otevře zákon o pedagogických pracovnících. Nebyli také začleněni do vnějšího připomínkového řízení, proto s tím návrhem přicházíme de facto až takhle na poslední chvíli.
Systém vzdělávání neslyšících v naší republice se od 90. roku téměř nezměnil a je to systém špatný a nedostatečný. Neslyšící děti jsou izolovány od běžného života, učí je lidé, kteří jim nerozumějí a nevzdělávají je v jejich mateřštině. Chybí kvalitní tlumočník českého znakového jazyka. Tlumočník, to je zprostředkovatel, je plně zapojen do pedagogického procesu a bez tlumočníka znakového jazyka nelze vůbec vykonávat vlastní pedagogickou činnost. Cílem naší společnosti by mělo být děti integrovat, ne je izolovat od běžného života. Měly by být samostatnými nezávislými osobnostmi a k tomu by jim určitě mělo pomoci vzdělání. Současný vzdělávací systém však tuto funkci zcela nezvládá.
Pozměňovací návrh proto zavádí novou kategorii pedagogického pracovníka, a to tlumočníka českého znakového jazyka, a také specifikuje požadavky na jeho odbornou kvalifikaci. Pozměňovací návrh jsem rozdělila do čtyř bodů. První a třetí bod se týká přímo tlumočníka českého znakového jazyka, protože v současném znění zákona jsou tlumočníci nekonzistentně vedeni ve školách buď jako nepedagogičtí pracovníci, nebo jako pedagogičtí pracovníci, asistenti pedagoga. Obě tyto varianty se však v praxi ukazují jako plně nefunkční. V případech, kdy jsou tlumočníci znakového jazyka vedeni jako nepedagogičtí pracovníci, to nevyhovuje nároku na finanční odměnu a jejich vlastní práci. Vedení tlumočníků jako asistenta pedagoga je také nevhodné, a to vzhledem k odlišné náplni práce a vzhledem k nesystémovým nárokům na předepsané nutné pedagogické vzdělávání. Tlumočníci znakového jazyka se vzdělávají ve specializovaných odborech souvisejících s tlumočením ve školním prostředí. Nároky na doplnění standardního pedagogického vzdělání, které jsou nutné pro asistenty pedagoga, jsou pro ně neúčelné. Oni se potřebují vzdělávat v tom, co potřebují k výkonu své práce. Proto se navrhuje zavedení nové kategorie tlumočníka znakového jazyka.
Pozměňovací návrh se týká i získání odborné kvalifikace pedagogických pracovníků. V praxi se totiž ukázalo, že není nezbytně nutné, aby ve školách a třídách zřízených pro žáky se sluchovým postižením učil pouze někdo se speciálním pedagogickým vzděláním. Naopak, absolventi speciální pedagogiky často neumějí znakový jazyk. Znakový jazyk totiž není povinnou součástí jejich speciálněpedagogického vzdělání a s dětmi se pak často nedorozumějí. Zároveň tito pedagogové nemají žádnou aprobaci, která je na školách pro sluchově postižené, které vzdělávají podle rámcového vzdělávacího plánu a na středním stupni vzdělání, vhodná. Speciální pedagogové tedy mohli čelit problému, že se s dětmi nedomluví, a zároveň na druhém stupni základní školy a na středních školách nebudou mít dostatečnou kvalifikaci s výjimkou konkrétního odborného předmětu. Přesto jsou podle současného znění zákona právě jedině oni ti, kdo může děti se sluchovým postižením učit.
Navrhováno je požadovanou kvalifikaci doplnit o jiné vhodné odborné vzdělání, které umožní řediteli školy podle zvláštních okolností vhodných zřetele přijmout kvalifikovaného učitele, který není absolventem speciální pedagogiky, ale jiného vhodného příbuzného oboru a současně má jiné schopnosti zaručující schopnost práce s dětmi s odlišnými potřebami. ***