(16.20 hodin)
(pokračuje Dolejš)
Času je málo, je mi to jasné, že už těch veřejných a jiných odborných diskusí bude velmi málo, ale zamyslete se nad tím. Nechci a nemusím slyšet odpověď hned. Je mi jasné, že to je i odborná záležitost. Ale prosím, opravdu, není to jenom o symbolickém a psychologickém skočení do evropské řeky. Pokud chceme plavat v evropské řece, tak buď ať umíme plavat, anebo aspoň si na to vezměme záchrannou vestu.
Děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců KSČM.)
Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji panu poslanci Dolejšovi. S faktickou poznámkou paní poslankyně Havlová. Prosím, paní poslankyně, máte své dvě minuty.
Poslankyně Olga Havlová: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, vážená vládo, vážené kolegyně, kolegové, vzala jsem si tuto faktickou poznámku, protože jsem chtěla po vládě, aby nám vysvětlila rozpor, o kterém už tu mluvil můj předřečník, a to je ve dvou zásadních materiálech. Vláda schválila konvergenční program, který říká, že v následujících letech budeme mít strukturální schodek rozpočtu ve výši 1,8, resp. 1,7 %, a dnes tu máme schválit mezinárodní smlouvu, podle které máme mít strukturální schodek jen 1 %. Považuji to za lež. Něco jiného se má dneska schválit a něco jiného chcete ve skutečnosti dělat. Tak se přece nemůžeme chovat.
Předávám proto před předsedu vlády postavičku Pinocchia, který je symbolem lhaní. Ten totiž nejlépe vystihuje vaše chování. V našem případě máme schválit smlouvu, že budeme dodržovat strukturální saldo 1 %, ale přitom víte, že už to tak nebude. Ráda si Pinocchia vezmu zpátky, když nás přesvědčíte svými argumenty. O dalších argumentech budu mluvit v obecné rozpravě. Děkuji.
Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji paní poslankyni a nyní s přednostním právem pan premiér požádal o slovo. Prosím.
Předseda vlády ČR Bohuslav Sobotka: Děkuji. Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové, já jsem si se zájmem postupně vyslechl stanoviska všech parlamentních stran, tak jak zazněla v předcházející diskusi, a dovolte mi několik poznámek, které souvisejí se závažností materiálu a dokumentu a návrhu smlouvy, který nyní projednáváme, a které také souvisí s kontextem, v jakém tento návrh teď je předmětem debaty tady na půdě Poslanecké sněmovny.
Chtěl bych se za prvé vyjádřit k poznámce pana poslance Stanjury, který hovořil o tom, že nás snad jako Českou republiku někdo v Evropě plácá po ramenou. Chtěl bych pana poslance, ale i další členy a členky této Poslanecké sněmovny ujistit o tom, že nás bohužel v Evropě dnes nikdo po ramenou neplácá. Byli jsme v loňském roce absolutně nejhorší ze všech členských zemí Evropské unie, pokud jde o čerpání evropských prostředků. Za to nás opravdu nikdo důvod plácat po ramenou nemá. Nejméně občané České republiky, kteří díky tomu, že naše země není schopna čerpat peníze z fondů Evropské unie, loni přišli nenávratně o cca 10 mld. korun. Nikdo nás neplácá po ramenou v Evropě, naopak v tuto chvíli každou chvíli bojujeme s rizikem toho, že i ty zbylé finanční prostředky, které ještě můžeme utratit z evropských fondů, bude zastaveno jejich čerpání, prostě proto, že během uplynulých sedmi let se nepodařilo splnit takové věci, jako je např. účinný zákon o státní službě nebo zákon o posuzování vlivu na životní prostředí, který by splňoval pravidla, která platí i pro Českou republiku v rámci Evropské unie. Nikdo nás příliš neplácá po ramenou, protože naše země se za poslední léta dramaticky každý rok propadá v žebříčku konkurenceschopnosti států, jejichž konkurenceschopnost je posuzována.
Já si myslím, že bychom neměli podléhat pocitu o české výjimečnosti. A je pravda, že fiskální pakt bude existovat, i když se k němu Česká republika nepřidá. Otázka je, co to bude znamenat pro Českou republiku. My jsme po vstupu do EU měli poměrně značný kredit. Česká republika byla vnímána jako ekonomicky stabilní stát. Byli jsme vnímáni jako země, která měla v zásadě jedny z největších šancí a nadějí z nových členských zemí EU po roce 2004, a já se obávám, že jsme ten politický kapitál, který jsme evidentně v Evropě měli, promrhali. Zejména za posledních sedm let. My jsme se dostali postupně do izolace. V tuto chvíli rozhodně nejsme v pozici státu, který by měl nějaké velké pozitivní promo vůči těm ostatním, kdo spolu s námi v Evropské unii fungují.
Já jsem tady slyšel celou řadu poznámek, které byly na okraj toho, co se v Evropě děje, kam Evropa směřuje, obavy z toho, jestli vlastně nejde špatným směrem, jestli se to všechno nezhroutí, nerozpadne, to jsme tady také slyšeli. Chci vás ujistit, resp. upozornit na to, že eurozóna se nerozpadla. Ani během vážné fiskální krize, kterou procházela v minulých letech. Nesnížil se počet členských zemí Evropské unie, které platí eurem, i když se velmi vážně spekulovalo o tom, že některé státy budou muset eurozónu opustit. Nic takového se nestalo. Naopak počet zemí, které platí eurem, roste. Čili v Evropě, když se podíváme za naše hranice na to, co se děje v reálném světě, tak v reálném světě v Evropě se zvyšuje počet zemí, které se postupně připojují k tomu, že platí společnou měnou. V posledním období jde zejména o menší státy v Pobaltí.
Dokonce žádná ze zemí, které měly problémy v rámci dluhové krize, nezbankrotovala. Situace Řecka se postupně stabilizuje a Řecko poprvé bude schopno splácet větší část svého dluhu. Německo jako nejsilnější ekonomika bude v příštích letech hospodařit dokonce s přebytkovým rozpočtem, a to Německo neslo velkou část tíhy finančních prostředků, které bylo nutno vynaložit na stabilizaci celé eurozóny. Ale rozpočtový výhled ukazuje, že Německo, které je naším největším obchodním partnerem, a to je opět reálný svět, bude mít přebytkový rozpočet. Nemusím připomínat, že Německo je členem nebo účastníkem fiskálního paktu.
Proč vznikl fiskální pakt? Já myslím, že je důležité se k tomu vrátit, a to tady ještě nikdo neřekl. Fiskální pakt přece vznikl v okamžiku, kdy bylo zřejmé, že poté kdy došlo k zavedení společné měny ve velké skupině členských států EU, tak krize ukázala, že není možné mít společnou měnu a nekoordinovat rozpočtovou politiku. Prostě v okamžiku, kdy máte v jednom územním celku jednu měnu a máte tam několik rozpočtů, které se vyvíjejí zcela nezávisle na sobě, tak dříve nebo později nastane problém. A ten problém nastal v eurozóně. Čili fiskální pakt nevznikl kvůli České republice ani kvůli Velké Británii ani kvůli Polsku nebo Maďarsku. Fiskální pakt vznikl proto, aby země, které už dnes eurem platí, lépe a více koordinovaly svoji rozpočtovou politiku a aby se rozpočtová politika nerozcházela, abychom tady neměli sever Evropské unie, který jde určitým směrem k fiskální konsolidaci, a neměli tady jižní státy, které dlouhodobě hospodařily s mnohem vyšším rozpočtovým deficitem než většina států v severní části Evropské unie. Čili cílem bylo eurozónu, které hrozilo rozlomení, stabilizovat v rozpočtové oblasti. Proto jde o fiskální pakt.
A když se podíváte na celý název, tak jak ho tady pan ministr zahraničí přečetl, tak je to o stabilitě, koordinaci, hospodářské a měnové unii. Hospodářská a měnová unie jsou země, které platí eurem. Proto je logické, že veškerá ustanovení tohoto paktu plně dopadají na všechny členské státy, které platí eurem, a všechny členské státy, které platí eurem, jsou i účastníkem této smlouvy. Naopak je zřejmé, že není naprosto nezbytné vztahovat všechna ustanovení této smlouvy na země, které eurem neplatí. U zemí, které eurem neplatí, což je případ i České republiky, ale také Polska, Švédska nebo třeba Maďarska, které už přistoupily na rozdíl od nás k fiskálnímu paktu - opakuji, Polsko, Švédsko, Maďarsko, to jsou země, které se připojily k fiskálnímu paktu, ale nevztáhly na sebe předběžně účinnost čl. 3 a 4 a bude se na ně vztahovat v okamžiku, kdy v Polsku, v Maďarsku nebo ve Švédsku začnou platit eurem. ***