(16.30 hodin)
(pokračuje Sobotka)
A to je režim, který navrhuje i česká vláda. Není to tak, že to, co my navrhujeme, je výjimka. To, co my navrhujeme, je standardní přístup vůči zemím, které ještě neplatí eurem. To znamená je to něco, co se očekává, že takovýmto způsobem naše země bude postupovat, prostě proto, že ještě nejsme součástí eurozóny, a není tedy naprosto nezbytně nutné, abychom takto striktně koordinovali rozpočtovou politiku, jako kdybychom u nás eurem platili. To je geneze fiskálního paktu.
Naše země, když se podíváme na to, kde končí naše zboží, kde končí naše služby, co je základem úspěchu našeho exportu, co vlastně tady vytváří převážnou část zaměstnanosti v České republice, tak je nutné si uvědomit, že opravdu nejsme Velká Británie. Jsme země, která 80 % svého exportu směřuje do eurozóny, 60 % do Německa, 80 % do zemí, které platí eurem. Když se podíváte na investice, které jsou realizované v naší zemi, tak jsou to investice z Německa, jsou to investice z Rakouska, z Francie, kvazi z Holandska, ale to je zejména proto, že v Holandsku sídlí celá řada firem, jejichž kapitál ve skutečnosti pochází odjinud, ale jsou to tyto země. To znamená, naprostá většina našeho exportu směřuje do zemí eurozóny a naprostá většina přímých zahraničních investic, které mají podobu konkrétních výrobních závodů v naší zemi nebo konkrétních podniků, které poskytují služby, pochází z eurozóny. My jsme s eurozónou velmi silně hospodářsky propojeni. To je reálný svět, který je za okny této Poslanecké sněmovny. Firmy, které obchodují s eurozónou, zaměstnavatelé, jejichž kapitál přišel z eurozóny a kteří zaměstnávají lidi tady v České republice. Proto říkám, nedívejme se na Velkou Británii, na její postup, protože Velká Británie má úplně jinou hospodářskou a politickou pozici a má úplně jiné hospodářské a politické zájmy a národní zájmy, než jsou národní zájmy České republiky. A já tvrdím, že národní zájem České republiky je takový, který umožní dlouhodobou stabilitu, prosperitu a konkurenceschopnost České republiky. My geograficky, ekonomicky a politicky patříme do jádra Evropy. To není o tom, že bychom realizovali manévr, který je nepřirozený, že bychom realizovali manévr, který je hospodářsky riskantní. Tohle přece není o riziku. Tohle je o ekonomické, sociální a politické logice. Je to také o kulturní logice země, která vždycky patřila - až na období, která byla nepřirozená vychýlením - vždycky patřila do střední a západní Evropy, ekonomicky. Chci připomenout, že předtím, než přišla plánovaná ekonomika v roce 1948, tak ta čísla našeho exportu byla velmi podobná. Drtivá většina exportu šla v roce 1947-1948 do zemí, které dneska platí eurem. Čili tady se toho tolik nezměnilo, jenom těch 40 let plánované ekonomiky se snažilo tu strukturu, export a další věci orientovat jiným, nepřirozeným směrem a ono se to také bohužel negativně hospodářsky projevilo.
Takže to, co my navrhujeme, a to, co vláda sleduje tím, že předkládá návrh na to, abychom přistoupili k fiskálnímu paktu, je věc, která má hospodářskou, politickou a kulturní logiku a je to snaha posílit prosperitu a konkurenceschopnost České republiky. A na to bychom v žádném případě neměli zapomínat.
Když se podíváme na naše sousedy - a já vím, že velmi často, a řada z nás to také používá v různých debatách, říkáme: nedělejme experimenty v naší zemi, podívejme se na státy, kde to funguje, podívejme se na naše sousedy, jak oni ty problémy řeší. Tak se prosím podívejme na naše sousedy. Německo, Rakousko eurem platí. Slovensko, které bylo součástí Československa, eurem platí. Polsko a Maďarsko jsou součástí fiskálního paktu v tom formátu, který naše vláda navrhuje. Čili to, co my navrhujeme, není něco, co by bylo výstřední v regionu, ve kterém se Česká republika nachází. Naopak, ta naše současná pozice, pokud bychom ji nezměnili, je výstřední, izolovaný přístup a izolovaný postup.
Když mluvíme o suverenitě - a já se pak dostanu k otázce snížení deficitu, která je ve skutečnosti kardinální kromě toho, kam ekonomicky logicky Česká republika patří - ano, fiskální pakt, pokud se k němu připojíme a pokud na sebe postupně vztáhneme dopady všech jeho článků, omezuje suverenitu v jedné důležité oblasti formálně a to je svoboda se zadlužovat. Ale já se ptám, jestli svoboda se zadlužovat je dneska skutečně neomezená, pokud by ji Česká republika chtěla realizovat absolutním způsobem. A já si myslím, že není. Prostě ano, pokud odmítneme fiskální pakt, pokud odmítneme posílení koordinace v této oblasti, nebudeme se muset zpovídat z toho, jak vysoké máme deficity, ale ty dluhy stejně budeme muset platit. A tady není pravda, že máme, když nepřistoupíme k fiskálnímu paktu nebo k euru, absolutní svobodu se zadlužovat. Prostě jsou tady finanční trhy, které v určité fázi řeknou: je konec, už vám žádné finanční prostředky nepůjčíme. Čili já se ptám, jakou suverenitu tady hájíme. O jakou suverenitu tady ve skutečnosti bojujeme? O suverenitu se zadlužovat? Ta je jenom iluzorní. Ve skutečnosti v dnešním světě žádný stát, možná s výjimkou Spojených států, takovou mírou suverenity nedisponuje, a už vůbec ne malá Česká republika v centru Evropy, jeden ze středních států Evropské unie. Čili suverenita se zadlužovat je iluzorní a bojovat o ni v souvislosti s fiskálním paktem je prostě jeden velký faktický omyl.
Už tady bylo řečeno - a na jednu stranu já si přirozeně vážím nabídky ze strany TOP 09 vést jednání o podmínkách, za kterých by tato politická strana mohla podpořit fiskální pakt. Vládě nic jiného nezbývá. Jak už zde bylo opakovaně řečeno, vládní strany nemají ústavní většinu, a po pravdě řečeno, vláda zcela úmyslně požaduje, aby pro schválení této mezinárodní smlouvy byla potřebná ústavní většina. Já bych pokládal za nedůstojné, aby vláda v zájmu toho, aby fiskální pakt snáze prošel, interpretovala podmínky pro jeho schválení tak, že stačí pouze 101 hlas, protože tohle je skutečně smlouva, která nás bude vážným způsobem zavazovat a měla by být podniknuta jako seriózní, suverénní a promyšlený krok. Ne jako církevní restituce o jeden hlas. Prostě takové hlasování by nemělo v Poslanecké sněmovně žádnou cenu. Proto se vláda přiklonila k výkladu, že toto je smlouva, která vyžaduje ústavní většinu, a takto otevřeně přicházíme na půdu Poslanecké sněmovny a takto otevřeně přicházíme na půdu Senátu a žádáme o ústavní většinu. Vládní strany ji samotné nemají, budeme tedy jednat s opozičními stranami. A já jsem slyšel, že KSČM chce jednat, a vážím si toho. Slyšel jsem, že TOP 09 chce jednat, a vážím si toho. Jsme připraveni o té věci diskutovat a nemyslím si, že by se projednávání fiskálního paktu mělo nějak urychlovat na půdě Poslanecké sněmovny. Prostě diskutujme, teď je otevřená příležitost. Je důležité, aby smlouva prošla do dalšího čtení, a mluvme prosím o tom, jakým způsobem dosáhnout takové míry shody, aby toto ústavní kvorum mohlo být na půdě Poslanecké sněmovny dosaženo.
Nacházíme se ale v určité situaci. Ta situace nevznikla sama od sebe, nejsme tady od včerejška, většina politických stran, alespoň zastoupených v této Poslanecké sněmovně. Země má určitou historii a ta historie byla také psána čísly rozpočtových schodků a čísly veřejného dluhu. A někdy to připomíná smolné knihy, ta čísla veřejného dluhu a rozpočtových schodků. Tady se odehrály kroky, o kterých já jsem v minulosti diskutoval s tehdejším ministrem financí Miroslavem Kalouskem, které znamenaly výrazné dopady na veřejné rozpočty v naší zemi. To, co se odehrálo zejména v té daňové revoluci, která přišla od roku 2008. Tehdy vláda snížila trvalé příjmy státu. Snížily se trvalé příjmy státu tím, že se snížily některé daně. Už tehdy jsme vedli polemiku o tom, že si to jako země nemůžeme dovolit. Přesto k tomuto experimentu v daňové oblasti došlo. Chci připomenout jenom zrušení daňové progrese a chci připomenout snížení firemních daní způsobem, který byl příliš velkorysý. To se následně ukázalo ve vývoji veřejných rozpočtů. ***